Viktor Emil Frankl

Všichni lidé dobré vůle

(Projev v roce 1988 při vzpomínkové slavnosti na náměstí před vídeňskou radnicí.)


Pane starosto, milí Vídeňané! Doufám ve Vaše pochopení, a proto Vás chci nyní poprosit, abyste společně se mnou vzpomněli na mého otce, který zahynul v Terezíně, na mého bratra, který zahynul v Osvětimi, na mou ženu, která nechala svůj mladý život Bergen-Belsenu. Neočekávejte však ode mne slova nenávisti. Ostatně, koho bych měl nenávidět? Znal jsem pouze oběti, neznám však pachatele. Alespoň je neznám osobně - a obviňovat někoho neosobně, kolektivně, to striktně odmítám. Neexistuje žádná kolektivní vina. A věřte mi, že to neříkám poprvé. Tvrdil jsem to od prvního dne svého osvobození z koncentračního tábora. Věřím, že by bylo zločinem označit za kolektivně vinné Rakušany, kterým je dnes méně než padesát let. Řečeno psychiatrickou terminologií: byl by to zločin, pokud by se nejednalo o případ šílenství, a navíc i krok zpátky k ideologii nacionálně socialistické rasové nadřazenosti. Tolik budiž řečeno těm, kdož věří, že člověk musí mít pocit viny nebo že se má přinejmenším stydět za věc, kterou neudělal ani nepřipustil on sám, nýbrž kterou způsobili jeho rodiče nebo dokonce prarodiče. A domnívám se, že oběti někdejšího kolektivního pronásledování by měly být a že také budou první, kdo se mnou bude souhlasit, ledaže by chtěly vehnat současnou mládež do náručí starým nacistům nebo neonacistům. 15. srpna 1945 jsem se vrátil společně s několika Vídeňáky (mj. s paní Rosou Jochmannovou) nákladním autem do Vídně. Byl to první možný transport, i když vlastně také pouze ilegální. Od té doby jsem byl třiašedesátkrát pozván do USA - na univerzity apod. Z každé této cesty jsem se vrátil do Rakouska. Ne proto, že by Rakušané tolik milovali mne, ale proto, že jsem miloval Rakousko. Láska, jak všichni víme, není vždy založena na vzájemnosti. V USA se mne pokaždé ptali, proč jsem nepřijel už před válkou. Musel jsem pak vysvětlovat, že jsem roky čekal na vízum do USA. A když bylo vyřízeno, bylo už pozdě. Nesnesl jsem prostě pomyšlení, že bych své staré rodiče ponechal jejich osudu pod vládou nacistů. Dal jsem přednost tomu, že budu sdílet jejich osud společně s nimi; bylo mi to bližší. Američané se pak ptali, proč jsem tedy nepřišel do USA hned po válce? Proč jsem se vracel do Vídně? Cožpak mně a mým lidem ve Vídni málo ublížili? A já jsem jim na to říkal: Podívejte, ve Vídni žila například jedna katolická baronka - mj. objevitelka a mecenáška velkého dělnického básníka A. Petzolda - a ta po celou válku ve svém bytě schovávala jednu moji sestřenici a tím jí zachránila život. Jiný příklad: jeden vídeňský právník - socialista - mi za války dával potraviny, kdykoli mohl, ačkoli tím ohrožoval sám sebe. Byl to Bruno Pittermann. A teď mi řekněte, ptal jsem se pak Američanů, proč bych se neměl vracet do města, ve kterém žijí takoví lidé. Asi mi nyní řeknete a namítnete, že to jsou jen výjimky. Lidé byli spíše oportunističtí. Ale měli klást odpor. V tom Vám musím dát za pravdu. Ale mějte prosím na paměti, že odpor předpokládá hrdinství a hrdinství je možno očekávat pouze od jednoho jediného člověka - od sebe sama! Ten, kdo říká, že bylo správnější nechat se zavřít, než přistoupit na kompromisy a přizpůsobovat se nacistům, má pravdu, ale pouze v tom případě, jestliže tuto pravdu potvrdil sám za sebe tím, že se nechal strčit do koncentráku, namísto toho, aby se nějak zpronevěřil sobě a svému přesvědčení. Jak může mladá generace rozumět tomu, jak se tehdy museli lidé třást o osud a svobodu svou i svých rodin, za které přece zodpovídali. To vše je třeba mít na mysli. Ale o to víc pak musíme obdivovat ty, kteří měli tu odvahu a v nebezpečí života se připojili ke hnutí odporu (jako např. můj nejlepší přítel, který skončil svůj mladý život pod sekyrou pro rozvracení bojové morálky armády). Nacionální socialismus vyvolal rasové šílenství, ale jestli Vám mohu prozradit, co si o tom myslím, zní má odpověď takto: Existují jen dvě lidské rasy, a to je rasa lidí slušných a rasa lidí, kteří slušní nejsou. Hranice mezi těmito oběma rasami prochází napříč všemi národy a uvnitř těchto národů prochází všemi stranami a seskupeními všech druhů. I ti, kdož byli v koncentračním táboře, patří na tu či onu stranu; dokonce i mezi příslušníky SS bylo možno potkat docela slušné lidi, stejně jako mezi odsouzenými byl naopak nejeden lump (mizera). Slušní lidé tvořili vždy menšinu a myslím, že jí vždy zůstanou. Ale nebezpečí spočívá v něčem jiném. V tom, když režim, když politický systém vynese neslušné lidi nahoru a postará se o to, aby se tento negativní výběr národa dostal ke kormidlu. To je skutečné nebezpečí, ale před tím není žádný národ uchráněn. V tomto smyslu se odvažuji tvrdit, že v podstatě každý národ je schopen rozpoutání genocidy. Jaké politické důsledky z toho všeho můžeme vyvodit? Dle mého názoru existují pouze dva politické styly nebo - dovolte mi to tak vyjádřit - dva typy politiků. Jedni věří, že účel světí prostředky, všechny prostředky včetně terorismu. Zatímco druhý typ politiků si zůstává velmi dobře vědom toho, že existují i prostředky, které znesvětí i ten nejsvětější cíl. A je to tento typ politiků, od kterého očekávám, že i v hluku těchto březnových dnů uslyší hlas rozumu a zaslechne výzvu doby, lépe řečeno tohoto výročí. A ten by mohl znít, že všichni, kdož mají dobrou vůli, by si měli podat ruce přes všechny hroby a přes všechny zákopy!

Děkuji Vám.

Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu