|
MARTIN WAGENKNECHT
SOUČASNÉ ROZPRACOVÁNÍ A METODY EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY
(vybrané části ze závěrečné práce pro psychoterapeutický výcvik v logoterapii a
existenciální analýze)
_________________________________________________________________
MOTTO
:
„Apelovat na vůli ke smyslu znamená daleko spíše dát zazářit smyslu samému - a nechat na
vůli, aby jej chtěla.“ (V. E. Frankl)
OBSAH
ÚVOD
ROZPRACOVÁNÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY V GLE
Historické souvislosti
Vymezení přístupu
Obraz člověka v existenciální analýze
Existenciálně analytický pohled na hodnoty a smysl
Hodnoty
Kategorie smyslu
Existenciálně analytický pohled na emoce
Existenciální motivace
Psychodynamika
Základní osobní motivace
METODY A TECHNIKY SOUČASNÉ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE
Osobní existenciální analýza
Přípravná, popisná fáze (PEA 0)
Bezprostřední dojem, sebepřijetí (PEA 1)
Zaujetí vnitřního postoje, sebedistance (PEA 2)
Realizace rozhodnutí, sebetranscendence (PEA 3)
Rozdělení metod a technik podle základních osobních motivací
Strach – Mohu být?
Deprese – Chci být?
Hysterie – Kdo jsem, smím být takový?
Smysluprázdnota – Co je dobré?
POVAHA TERAPEUTICKÉHO VZTAHU V EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZE
ZÁVĚR
- Krátké shrnutí rozpracování existenciální analýzy a logoterapie v GLE
ÚVOD
S Franklovými překlady jsem se setkal již během svého studia na střední škole a
výrazně přispěly k mému rozhodnutí věnovat se studiu psychologie a později i psychoterapie.
Shodou okolností jsem se potom nejdříve setkal s Franklovým žákem Alfriedem Länglem,
který spolu s Janou Božukovou měli v Praze 30. dubna 1993 seminář na téma "Smysl jako
motivace". Viktora E. Frankla jsem viděl o necelý rok později - 17. března 1994 - při
přednášce "Vůle ke smyslu" v Brně, kde dostal zlatou medaili Masarykovy university a 7.
dubna 1994 v Praze na přednášce "Hledání smyslu", kdy mu byl udělen čestný doktorát
Karlovy univerzity. Na podzim roku 1996 jsem vstoupil do psychoterapeutického výcviku v
logoterapii a existenciální analýze pořádaným rakouskou Společností pro logoterapii a
existenciální analýzu (GLE). Zde jsem měl možnost do hloubky se seznámit jak s
Franklovými myšlenkami tak i konceptuálním posunem, ke kterému ve svém díle dospěl
Alfried Längle.
Výcvik v logoterapii a existenciální analýze je mým prvním, systematičtějším a
hlubším setkáním s psychoterapií. Ve své počínající psychoterapeutické praxi jsem cítil
potřebu rozšířit si a ještě hlouběji prostudovat konkrétní existenciálně analytické metody a
techniky práce s klientem. Tím vznikla tato závěrečná práce, která je rozšířením části mé
diplomové práce právě směrem ke klinické praxi. V diplomové práci jsem se spíše zaměřil na
teorii a metodický posun původní Franklovy logoterapie a existenciální analýzy k současným
formám.
V první části této práce jsou jen stručně nastíněny nejdůležitější body rozvoje
existenciální analýzy a logoterapie v GLE. Druhá část pojednává o metodách a technikách
současné existenciálně analytické praxe, ale není jejich kompletním výčtem. Zaměřil jsem se
především na ty techniky a metody, které již byly nějak s antropologií současné existenciální
analýzy a logoterapie sladěny. Současná existenciální analýza se nachází ve stavu, kdy se
jednotlivé techniky, ale i obrazy psychopatologie začleňují do jejího teoretického konceptu.
Ne u všech technik můžeme hledat původnost, ale metodický rámec, myslím, zůstává
specifickým.
ROZPRACOVÁNÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY V GLE
Historické souvislosti
Počátek logoterapie a existenciální analýzy sahá do dvacátých a třicátých let našeho
století. Je spojen se jménem vídeňského neurologa, psychiatra a psychologa Viktora Emila
Frankla. V původním Franklově pojetí byla logoterapie protikladem a zároveň doplněním
Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie. Frankl z těchto směrů sice
vycházel, ale záhy se s nimi názorově rozešel. Vymezoval se pak především proti jejich
redukcionistickým tendencím a snažil se je vyvážit rozšířením o specificky lidskou tedy
"duchovní dimenzi". V pozdějším pojetí Frankl vnímal logoterapii jako příspěvek k
"rehumanizaci" - jako opětovné začlenění duchovního rozměru člověka do medicíny,
psychoterapie, pedagogiky a dalších tzv. společenských věd. I tehdy však Frankl říkal, že není
možné nahradit tradiční psychoterapii logoterapií, ale že je nutné psychoterapii o logoterapii
rozšířit. V základu logoterapie stojí filosoficko-antropologická teorie -existenciální analýza.
Frankl většinou rozuměl existenciální analýzou teoreticko-výzkumný směr, který se zabývá
ontologickou rovinou lidské existence, tedy výkladem, možnostmi a podmínkami naplněné
existence.
Ještě za Franklova života došlo k vývoji dvou rozdílných přístupů k logoterapii, z
nichž se počátkem devadesátých let vyvinuly dva odlišné směry. Představitelé těchto směrů
jsou Elisabeth Lukasová ze (Süddeutsches Institut für Logotherapie) a Alfried Längle (z
Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse zkráceně GLE). Na tyto instituty navazují
další osobnosti, odborné a vzdělávací společnosti v mnoha zemích světa. Rozdílné tendence
těchto směrů se nejvíce projevují v pojetí logoterapie a existenciální analýzy ve vztahu k
psychoterapii.
Elisabeth Lukasová rozpracovává svůj přístup, v původním franklovském pojetí
logoterapie - jako doplnění tradiční psychoterapie, kterou v případě potřeby kombinuje a
doplňuje různými psychoterapeutickými technikami, které jsou slučitelné s Franklovou
antropologií. Lukasová šíří logoterapii nejen mezi odbornou veřejnost, ale především se snaží
ukázat laikovi, jak sám sobě pomoci při duchovní nouzi a jak dále rozvíjet "umění" života.
Aplikuje logoterapii daleko za rámec psychoterapie na různé oblasti lidského života. Pro svou
práci používá výrazu "logoterapie", případně "originální logoterapie podle V. E. Frankla".
Pojmu existenciální analýza užívá velmi zřídka a pokud ano, označuje jím Franklovu
antropologii.
Obr. 1: Franklovo pojetí logoterapie (LT) jako doplnění tradiční psychoterapie (PST)
Naproti tomu Alfried Längle používá pro svůj šířeji pojatý psychoterapeutický přístup názvu "existenciální analýza". Pod pojmem logoterapie rozumí na smysl orientovanou
poradenskou metodu. Snaží se původní Franklovo dílo utřídit, filosoficky zakotvit a rozšířit
teoreticky i metodicky. Vznikl tak z původního Franklova doplňku psychoterapie samostatný
celek - psychoterapeutický směr, který zahrnuje diagnostickou, poradenskou a
psychoterapeutickou praxi. V této práci se budu dále věnovat jen rozpracování existenciální
analýzy v GLE.
Obr. 2: Längleho pojetí existenciální analýzy jako samostatné psychoterapeutické metody.
Logoterapie (LT) je pojímána jako součást jako součást existenciální analýzy (EA), zůstává zde otevřenost i k
dalším psychoterapeutickým technikám (PST)
Vymezení přístupu
Existenciální analýza a logoterapie v pojetí GLE nadále vychází z teorie motivace
(vůle ke smyslu) a antropologie V. E. Frankla. Franklova teorie byla v GLE obohacena o
oblast životopisnou, emoční a vnímání sebe sama. Dále byla rozpracována i teorie motivace.
Toto rozpracování a převedení do praxe (především A. Länglem) se nesoustřeďuje již jen na
tématiku smyslu, ale i na podmínky umožňující naplněný život. V této podobě byla
existenciální analýza v roce 1993 uznána rakouským spolkovým ministerstvem zdravotnictví
jako samostatná psychoterapeutická metoda.
V současnosti pojímá GLE (GLE 1998, 1999a)existenciální analýzu jako fenomenologicko-osobní psychoterapeutickou metodu,která se zaměřuje na léčení duševně či duchově zapříčiněných anebo udržovaných poruch a
nemocí. Zahrnuje zacházení s duševními problémy, jako jsou úzkosti, strach, deprese,
závislosti, psychózy, psychosomatické nemoci a jiné např. pomocí porozumění, společného
vztahu, sdílení emocí, poučení, vedení, podpory a konfrontace. Směřuje k duchovně a
emocionálně volnému prožívání, k autentickému zaujímání postojů tedy k vlastnímu
svobodnému a zodpovědnému zacházení s životem - se sebou samým a okolním světem.
Současná existenciální analýza není již omezena jen na vnější požadavky smyslu, ale
zaměřuje se i na vnitřní prožívání subjektu. Snaží se tak člověka dovést k plné osobní
existenci. Existenciální analýza je založena na fenomenologickém přístupu k osobě a
převážně na verbálně vyvolaných procesech a jako taková nepracuje s interpretacemi.
Vedle toho je logoterapie v GLE (GLE 1998)pojímána jako součást existenciální analýzy,jako na smysl orientované poradenství,které pomáhá,
doprovází a radí při hledání smyslu (nejhodnotnější možnosti dané situace), případně při
frustraci této touhy. Zabývá se otázkami utrpení, viny, bezesmyslnosti a prázdnoty života.
Logoterapeutická pomoc je určena lidem, kteří nejsou, nebo již nejsou vážně duševně
nemocní a nacházejí se ve stavu existenciální nouze - trpí, ztrátou orientace ve svém vlastním
životě. Zprostředkovává znalosti a návody k samostatnému řešení duševně – duchovních
problémů. Logoterapeutické poradenství je postaveno na Franklově přesvědčení, že lidský
život v sobě vždy nese možnost smysluplného naplnění a to i za těžkých či tragických
podmínek života - skrze uskutečnění hodnot (zážitkových, tvůrčích nebo postojových). Tím
nachází poradenská, logoterapeutická praxe široké uplatnění v psychologické, preventivní,
medicínské, pečovatelské, sociální, pedagogické oblasti, ale i jinde.
Jak bylo výše řečeno, existenciální analýza je analýzou podmínek existence, které
vedou nebo brání osobnímu, ve svobodě a odpovědnosti utvářenému žití. Tato analýza se děje
na dvou úrovních - na úrovni teoretické, jako obecná existenciální analýza, a na úrovni
osobní, jako osobní, personální existenciální analýza.Obecná existenciální analýza se
pokouší obecně zodpovědět následující otázky: Co je to dobrý a naplněný život? Co je k němu
potřeba, jaké podmínky musí být splněny, aby člověk mohl vyjít ze sebe ven
(sebetranscendence) a naplňovat požadavky situace? Snaží se tedy osvětlit předpoklady a
podmínky smysluplné existence. Ve středu pozornosti obecné existenciální analýzy pak stojí
pojmy jako "existence", "osoba", "smysl", "hodnoty", "vztah", "svoboda", "odpovědnost",
"svědomí", "obraz o člověku" aj.
Vedlo toho je osobní existenciální analýza praktickým uplatněním obecné
existenciální analýzy a vztahuje výše uvedené otázky na osobní existenci. Osobní
existenciální analýza, jako psychoterapeutická metoda, analyzuje podmínky existence a obsah
smyslu u konkrétní osoby (viz kapitola II.3.7).
 Obr. 3: Grafické zobrazení vztahu mezi obecnou existenciální analýzou (OEA), osobní (personální) existenciální
analýzou (PEA) a logoterapií (LT) z pohledu GLE
Současná existenciální analýza, jako psychoterapeutické uplatnění existenciálně -
fenomenologické filosofie se zaměřuje zkráceně podle Llerase na tyto oblasti (Lleras 1998, s.
29):
a) jedinečnost subjektu a jeho způsobu bytí
b) zážitkový charakter vztahu k sobě a k druhým
c) časovost a konečnost bytí
d) dialog se sebou a se světem jako utvářející, konstituující subjekt
e) existenci jako úkol
Obraz člověka v existenciální analýze
V základu každé psychoterapeutické koncepce leží více či méně reflektovaná
specifická filosofie - obraz člověka. Toto filosofické pozadí psychoterapie se pak projevuje v
praktickém jednání terapeuta a má, podle mého názoru, velký vliv na účinnost terapie. Každý
psychoterapeut by si proto měl být vědom své vlastní filosofie a pojetí člověka (což se zpětně
odráží v přístupu, který si volí).
V. E. Frankl přenesl do psychologické a lékařské antropologie otázky, které byly do té
doby rozpracovávány především na poli filosofie a teologie (např. otázku utrpení z
nesmyslnosti existence, odpovědnosti, svobody aj.). Franklovo chápání člověka a světa
vychází z klasické západní filosofické tradice - tradiční řecké filosofie (Platón, Aristoteles),
filosofie existence a fenomenologie (zejména M. Scheler, K. Jaspers, M. Heidegger).
Když hovoříme o tom, co pomáhalo formovat logoterapii a existenciální analýzu, resp.
osobnost jejího zakladatele, nemůžeme opomenout náboženské pozadí. Frankl byl hluboce
věřící člověk a jeho religiozitu ovlivnila židovská víra rodičů, dílo Martina Bubera
(dialogická filosofie, Já-Ty - Já-Ono) a setkávání s křesťanstvím (druhá žena byla
katolička…). Další velmi významný vliv na vznik a vývoj logoterapické a existenciálně
analytické antropologie představuje osobní život jejího zakladatele (postoj k životu tzv.
“tragický optimismus“).
Antropologická koncepce logoterapie a existenciální analýzy tak představuje hledání
toho opravdu lidského - duchovních zdrojů člověka. Základní rysy existenciálně analytické
antropologie a posun v chápání pojmů "existence" a "osoby" u Frankla a v současné
existenciální analýze se zde pokusím nastínit.
V základu Franklovy antropologické koncepce stojí přesvědčení, že: "Člověku jde
především a naposledy o smysl a nic než smysl" (Frankl 1994, s. 74). Ve své existenciálně
analytické antropologii popisuje předpoklady naplněné, smysluplné existence. Vzájemně se v
ní prolínají dvě základní otázky: Co činí člověka člověkem? - tedy to, co je specificky lidské a
co Frankl nazývá osobou a druhá, která se ptá: Co umožňuje člověku prožít naplněný život? -
tedy to, jak člověk vykoná akt existence. Pojmy existence a osoby jsou bází pro chápání
existenciálně analytické antropologie.
Současná existenciální analýza nadále přejímá Franklovo (např. Frankl 1994a, s.
81)pojetí člověka jako jednoty a celosti tří dimenzí, způsobů bytí.
Frankl vychází z dimenzionální ontologie a popisuje člověka ve třech navzájem složitě
propojených úrovních lidského bytí: tělesné, duševní a duchovní. Tento trojdimenzionální
model lidské určenosti není statický, ale pokouší se vysvětlit obraz člověka dynamicky -
v jeho základu stojí "vůle ke smyslu".
Obr. 4: antropologická jednota oproti ontologické rozmanitosti - tři dimenze lidského bytí a jejich
vzájemná provázanost
Na tělesné úrovni jde člověku o přežití a uchování života. To znamená o udržení
rovnováhy mezi vnějším a vnitřním prostředím. Zajištění optimálního fungování tělesných
funkcí téměř úplně závisí na vnitřních a vnějších danostech a probíhá většinou nevědomě.
Dynamika somatické roviny (biodynamika) spočívá ve výskytu nerovnováhy, nějaké tělesné
potřeby a snahy o její uspokojení. Projevuje se v polaritě dobrého fungování a dysfunkce.
Na psychické rovině člověk touží prožívat příjemné, cítit se dobře a usiluje o
odstranění nepříjemného. Duševní děje probíhají na vědomé a nevědomé úrovni. Dynamika
psychické roviny - psychodynamika - slouží k přizpůsobení se a k zacházení se sebou samým
a okolním světem. Spočívá ve výskytu nějakého motivu a chování směřujícího k odstranění
vzniklého napětí. Längle psychodynamiku definuje jako: „… representaci, resp. strážce
vitální složky člověka, jejímž úkolem je dbát o přežití a dobrý zdravotní stav člověka.”
(Längle 1998, s.18). Úkolem psychodynamiky je chránit zdraví, nejde jí o smysl, či odpovědnost v jednání. Vitalitu a dobré zdraví je připravena bránit obranými
mechanismy, zjednodušeně útokem a únikem. Má svůj odraz jak v tělesných pocitech
(vitalitě), tak v psychickém prožívání (naladěnosti). Psychodynamika, která má pomáhat
existenci (plnému životu), musí být integrována s osobní rovinou (noodynamikou - viz
integrované emoce II.3.4). Psychická rovina tak reprezentuje jak spojitost s tělesnou rovinou,
tak je zrcadlem roviny duchovní.
Uvedený popis tělesné a duševní roviny vychází ze současného rozpracování
existenciální analýzy, protože Frankl sám se příliš nevěnoval popisu těchto dimenzí, ale spíše
zdůrazňoval dimenzi následující, ve které má člověk možnost přesáhnout tělesně-duševní
rovinu bytí. V noetické, duchovní rovině člověk touží žít svůj život smysluplně. Smysl hledá "to
duchovní v člověku" - osoba. Ve Franklově pojetí je osoba sebeurčující (určuje, co se v
příštím okamžiku stane, co učiní) - zaujímá postoje a uskutečňuje hodnoty. Člověk je do
určité míry nezávislý na danostech bytí (osudu): „… u člověka se nejedná o být fakticky,
Nutno předeslat, že u Frankla pojem "duchovní" (noetický) není nutně spjat s náboženstvím, protože v
konečném důsledku je na každém člověku, zda a nakolik dá smyslu svého života náboženský význam.
nýbrž o být fakultativně, ne o "muset být takovým a nikdy jiným" … ale daleko více o "moci
se stále stávat někým jiným".” (Frankl 1987, s. 61) Rozhodováním, zaujímáním postojů
přesahuje člověk svou “osudovost“ (své psychofyzické bytí, faktický výskyt) a má tak určitou
míru volnosti, svobody vůči vnitřním a vnějším podmínkám. Osoba je ve svých rozhodnutích
a činech svobodná, zároveň však nese za svá rozhodnutí odpovědnost. Noetické děje se
odehrávají na vědomé i nevědomé úrovni. Frankl popisuje vedle "pudového" nevědomí také
nevědomí "duchovní": „Známe a uznáváme nejen pudové nevědomí, nýbrž i duchovní
nevědomí, a z této vrstvy vyrůstá i cit. Cítění v sobě dokáže mít mnohem více citlivosti než
rozum vůbec kdy dokáže mít v sobě pronikavosti.” (Frankl 1999, s. 129). Duchovní
nevědomí je úzce spojeno s intuicí a svědomím. Dynamika duchovní roviny - noodynamika -
vzniká z napětí mezi tím, "co je" (možnosti v dané situaci), a tím, "co má být" (svědomím
uchopená výzva situace): „… podstatným znakem lidského bytí je to, že se nachází v
polárním poli napětí mezi tím, co je, a tím, co má být, že stojí tváří v tvář smyslu a hodnotám,
které na něj kladou požadavky.” (Frankl 1994a, s. 73). Noodynamika se projevuje se v
polaritě naplnění a zoufalství.
Frankl popsal dva vzájemné vztahy mezi těmito antropologickými dimenzemi
somato-psychický paralelismus a psychicko-noetický antagonismus.
Somato-psychický paralelismus představuje úzkou spojitost mezi tělem a psychikou:
„Psychické a fyzické, resp. somatické jsou spolu ve vnitřní jednotě, to však v žádném případě
neznamená, že … psychické a somatické jsou jedno.” (Frankl 1987, s. 64) Změny na
psychické úrovni vyvolávají paralelní změny na fyzické úrovni a obráceně. Je zde společná
snaha odbourat vzniklé, vnitřní napětí (homeostatický princip).
Mezi duchovní dimenzí a "psychofyzikem" není vztah paralelní, ačkoliv jsou tyto
úrovně nerozlučně spjaty, nýbrž je zde nezávislost duchovní roviny na psychické a fyzické.
Frankl to nazývá psychicko-noetický antagonismus. Psychonoetický antagonismus dává
člověku možnost oponovat: „Psychonoetický antagonismus je, v protikladu k závaznému
(obligátnímu, faktickému) psychofyzickému paralelismu, fakultativní, nezávazný. Podle toho
je vzdormoc ducha pouhá možnost, nikoli nutnost.” (Frankl 1987, s. 62) Tento dialektický
vztah duchovního a psychofyzického odráží filosofickou otázku idejí a materiálního světa.
Obr. 5: Polarity tří dimenzí člověka
Obr. 6: Psycho-noetický antagonismus
A … to, co je smysluplné, nemusí být příjemné
B … to, co je příjemné, nemusí být smysluplné
Existence se tedy odehrává v duchovní rovině, kde má člověk možnost se rozhodnout,
kým se stane. Frankl pojal bytí jako být-odpovědným a to znamená být odpovědný za
uskutečňování hodnot. Na základě svého vlastního života si uvědomil, že nás netlačí
nevědomé síly, ale táhnou nás hodnoty ve světě. Fenomenologicky potom vyvodil vůli
k hodnotám neboli “vůli ke smyslu“ jako primární a nejhlubší motivační sílu člověka.
Hodnoty a smysl vnímá člověk jako osoba skrze své svědomí, které je těsně svázáno s
"duchovním" nevědomím a noodynamikou. Svědomí je nám dané a zajišťuje spojení člověka
s transcendentnem. Úkolem svědomí je anticipovat, intuitivně vycítit, co je z možností situace
"správné a dobré uskutečnit". Jeho úkolem je tedy vycítit obsažené hodnoty, konkrétní,
jedinečný smysl. Frankl nedefinuje smysl obsahově, ale formálně jako osobní výzvu, jako
nejlepší možnost dané situace. Frankl tím provedl "koperníkovský obrat" v pojímání
smyslu. Učinil jej středem lidského života. Člověk se tak nachází v dynamickém vztahu se
svým smyslem, v neustálém dialogickém procesu konkrétních otázek a odpovědí. Frankl se
tak postavil psychologismu své doby změnou paradigmatu - již ne člověk sám, ale "život"
klade požadavky. Hodnoty a smysl tedy nevycházejí ze samotného člověka, ale ze sféry mimo
člověka. Frankl tento "existenciální obrat" popisuje: "Život sám je ten, kdo klade člověku
otázky. Člověk sám není tím, kdo se má tázat, je mnohem více tím, kdo je životem tázán, kdo
má životu odpovědět a kdo se má životu zodpovídat." (Frankl 1987, s. 141) a sám za sebe
dodává, že by nebyl ochoten žít jen pro své obranné mechanismy.
 Obr.7:Franklovo pojetí existence – existenciální, “kopernikovský“ obrat (změna psychologického paradigmatu
- ne člověk, ale "život" klade konkrétní požadavky). Člověk se nachází v neustálém dynamickém dialogickém
procesu s požadavky situace – smyslem (oblast existenciálního smyslu – vnější svět). Odpovídá škále
“Existencialita“ v ESK, která měří míru otevřenosti, vztaženosti k vnějšímu světu a schopnosti odpovídat na
požadavky života.
Člověk tak vždy nese zodpovědnost za to, jak žije. Zodpovídá se vůči hodnotám
přítomné situace. Tím se dostáváme k dalšímu velmi důležitému rysu existence - k
sebetranscendenci: „Ek-sistovat znamená vystoupit ze sebe sama ven a přesáhnout sebe sama,
přičemž člověk vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní prostor.”
(Frankl 1987, s. 61). Existence má tak směr - intenci - zaměřuje člověka mimo sebe sama, k
hodnotám ve světě (smyslu): „Člověk vždy směřuje a je zaměřen na něco jiného než na sebe
sama, jmenovitě na smysl, který má být naplněn, nebo na jiné lidi, s nimiž by se v lásce
setkal.” (Frankl 1994b, s. 175) Aktivně, svobodně a v sebetranscendenci utvářený život, za
který mohu zodpovídat (je v souladu se svědomím), přináší pocit existenciálního naplnění
(smysluplnosti života). V opačném případě nastává existenciální krize. Tento osobní ráz
existence, vycházející ze svobodného a odpovědného rozhodnutí osoby. Poukazuje na to, že
každý člověk musí vykonat akt existence sám, že to pro něj nemůže udělat nikdo jiný.
Obr. 8: Franklovo pojetí existence (Ek-sistovat znamená vystoupit ze sebe sama v a přesáhnout sebe
sama, přičemž člověk vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní prostor)
SD – sebedistance (sebeodstup) - schopnost zaujetí odstupu (vystoupit ze sebe sama ven) vůči sobě
samému, svým nárokům, pocitům apod. - předpoklad vnímání sebe sama a zacházení se sebou samým
ST - sebetranscendence (sebepřesah) – intencionalita duchovní roviny, schopnost osoby zaměřit se na
nějaké jiné hodnoty než na sebe sama (smysluplné vzdání se něčeho z vlastní vůle pro druhé)
Existence je tak chápána v tradici existencialismu jako výkon. Člověk se nachází v
neustálém setkávání s požadavky, volí tu nejlepší možnost dané situace a tuto volbu následně
realizuje. K nalezení té nejlepší možnosti dané situace potřebuje osoba určitý odstup od sebe
sama (sebedistanci), aby se mohla se situací sjednotit, vyslyšet smysl situace. Když osoba
vyslyší požadavky situace tak se může rozhodnout, co učiní. Osoba toto rozhodnutí potom
dovádí v čin - vystoupením ze sebe sama a vejitím do světa (sebetranscendence). Ten je
aktivní zvolenou odpovědí v rámci daných možností na otázku situace. Existence se tak liší
od reagování či pouhého výskytu (vegetování) tím, že člověk ve svobodě a odpovědnosti
(autenticky) utváří svůj život skrze svá rozhodnutí.
Současné rozpracování existenciální analýzy v podstatě přebírá Franklovo chápání
existence jako schopnosti člověka vyjít ze sebe sama ven. Existencí rozumí zvláštní způsob
bytí člověka, které spočívá v tom, že: „Člověk se neustále nachází v nějaké "situaci", která se
ho týká, resp. ho oslovuje. … Toto začíná při vyslyšení toho, co chápeme jako požadavky
situace, prochází skrz (vnitřní a vnější) dialogické vypořádání k zaujetí postoje a ústí k vyjití
ze sebe ven (ex-sistere) a věnování se něčemu jinému (sebetranscendence).” (Lleras;
Längle 1998b, s. 13).Současná existenciální analýza však dále rozvíjí dialogické chápání existence - příklonem k subjektu a jeho prožívání (vnitřní vypořádání -
emocionální obrat). Längle (Längle 1993c, s. 22)zdůrazňuje, že nalezení smyslu vyžaduje určitý postoj ke svému vlastnímu prožívání a ke světu, který se
uskutečňuje díky sebedistanci. Když od sebe "poodstoupím" mohu vnímat svět z úhlu
vlastního ohodnocení situace (postoj k vnitřnímu) a z úhlu požadavku situace (postoj k
vnějšímu), teprve potom se rozhodnu a uskutečňuji své rozhodnutí (existenciální smysl) ve
světě sebetranscendencí. Nalézání smyslu tak oproti "bezohlednému" sebeprosazování
vyžaduje napřed odložit to vlastní a v otevřenosti ke světu se sjednotit se situací. To v
konečném důsledku znamená žít s vnitřním přitakáním, souhlasem k sobě i situaci.
Obr. 9: Emocionální obrat - otevřenost, vztaženost k vnitřnímu světu osoby (osobní zakotvení
existence), popisuje Längleho “osobní“, emocionální obrat v existenciální analýze – opětný příklon k autenticitě
osoby (k její identitě, emocionalitě a jejím požadavkům na život), v ESK měří škála “Personalita“
Längle nadále pojímá Franklovu "vůli ke smyslu" jako nejhlubší motivační sílu
člověka a přidává k ní vedle tělesných (biodynamika) a duševních motivačních
(psychodynamika) sil tři základní duchovně - osobní motivace - předpoklady, které "vůli ke
smyslu" předcházejí (moci být-zde, chtít být a smět být-takovým). Popisuje tak podmínky
předcházející aktu existence - v konceptu základních osobních motivací (viz ZOM) - a
úlohu subjektu při naplňování života smyslem (existenci) - v teorii osobní existenciální
analýzy (viz PEA).
Také osoba je nadále v současné existenciální analýze chápána ve Franklově tradici.
Frankl definoval osobu jako to svobodné a odpovědné v člověku. Označil tím duchovní
dimenzi člověka - jako prostor intimních rozhovorů se svědomím - a jeho schopnosti
(sebidistanci a sebetranscendenci) k naplněnému životu, utvářenému ve svobodě a
odpovědnosti. Dále vymezil osobu oproti kauzálně determinovanému psychofyziku (Frankl
1994a, s. 76-83).
Posun v chápání osoby v současném rozpracování existenciální analýzy je v rozšíření
dialogického pojetí osoby (viz osobní existenciální analýza II.3.7). Podle Längleho: „Osoba je
zde chápána jako duchovní síla, která se otvírá světu a zároveň se vůči němu ohraničuje a tím
vytváří nezaměnitelnou jednotu a celost já, která je pro osobu příznačná. … Osoba je
definována jako to, co ve mně mluví. Mluvím já ke mně, tvořím vnitřní svět sebedistancí.
Mluvím já k ostatním, vzniká vnější svět sebetranscendencí.” (Längle 1993d, s. 137). Osoba je tak viděna jako otevřená a vztažená nejen ke světu (Frankl), ale
zároveň i vůči sobě, svému subjektivnímu prožívání. Takže Längle nevidí jen požadavek
(otázku) situace, ale také požadavek (otázku) osoby - co ve mně chce žít, k čemu jsem tu já,
jaký je můj zájem. Tato ohraničenost vlastního a otevřenost k sebetranscendenci jsou
předpokladem dynamické, aktivní interakce mezi osobou a světem (dialogu), kdy je osoba
oslovena, porozumí a odpoví na požadavky situace a tím dochází k plné existenci -
autentickému, svobodně rozhodnutému životu.
Obr. 10: Längle pojímá osobu jako to, co ve mě mluví - jako taková má osoba tři specifické vlastnosti:
je oslovitelná, rozumějící a odpovídající, SD – sebedistance, ST – sebetranscendence, SP – sebepřijetí,
zpětné začlení (uvědoměného oslovení - prvotního dojmu, porozumění, rozhodnutí i příp. odpovědi na
požadavek situace) do zkušenosti osoby - vnitřního světa osoby.
Vedle toho pojem "osobnost" je v současné existenciální analýze přiřazován k
psychické dimenzi a představuje vrozené a získané dispozice k prožívání a reagování,
strukturu psychodynamiky (viz psychodynamika II.3.5.1), která dává jedinci určitý "sklon" a
"ráz".
Frankl viděl jako antropologické předpoklady naplněné existence: duchovní rovinu –
osobu s její svobodou a odpovědností a “vůli ke smyslu“ - směřování osoby k nalezení a
realizaci toho, co bylo pocítěno jako smysluplné. Vedle Franklem zdůrazňovaného psycho-
noetického antagonismu, se v GLE zaměřují na člověka ve všech jeho rovinách: somatické
(tělo - somatické pochody, tělesné reakce, pudová hnutí …), psychické (osobnost -
psychodynamika, emoce, fantazie, vzpomínky …), noetické (osoba - noodynamika, základní
osobní motivace, sebetranscendence, svědomí, svoboda …). Snaží se popsat vzájemnou
propojenost těchto dimenzí, jejich specifických dynamik a jejich význam pro existenci
člověka. Längle připojuje ještě hlubší motivační strukturu osoby předcházející vůli ke smyslu
– na jejímž základě může subjekt smysluplnost prožívat, rozvíjet a detailnější
fenomenologické rozpracování porozumění osoby - její otevřenosti a vztažnosti vůči
transcendentnu, vnitřnímu a vnějšímu světu - což bude obsahem následujících kapitol.
Obr. 11: Dvojí otevřenost osoby vychází z její dvojí vztaženosti - dialog osoby s vnitřním světem (Innenwelt,
Eigenwelt), s vnějším světem (Mitwelt, Umwelt) a subjektivně pocítěným požadavkem situace (Őberwelt),
který předchází výkonu existence a následné propojení s existenciálně analytickou teorií - osobní existenciální
analýzou (PEA) a základními osobními motivacemi (ZOM)
Hodnoty
Smysluplné utváření života je vždy spojeno s hodnotami, nezávisle na tom, zda smysl
najdeme, či uskutečníme. Frankl (např. Frankl 1994b, s. 61)říká, že
naše bytí naplníme smyslem tím, že uskutečníme hodnoty. Největším výkonem je potom
uskutečnění změny postoje k něčemu, co nemůže být pocítěno jako hodnotné (např. utrpení),
tedy přijetí vlastního života (i s touto nezměnitelnou situací) za svůj úkol, hodnotu. Frankl
vychází ze Schelerova dělení hodnot na "situační" a "věčné". Situační hodnota (smysl
okamžiku) je vybírána vzhledem k objektivním hodnotám - je vztahována k "hodnotovému
maximu" (nadsmyslu). Frankl vidí hodnoty a smysl jako morální a apelující: „Kdyby smysl a
hodnoty byly jen něčím, co se vynořuje ze samotného subjektu, tj. kdyby nebyly něčím, co
vyrůstá ze sféry mimo člověka a nad člověkem, ztratily by okamžitě povahu nároku." (Frankl
1990, s. 545).
Současná existenciální analýza přistupuje k hodnotám fenomenologicky. Längle je
definuje: „Pojem hodnoty zde bude používán pro vyzdvižení bezprostřední, osobně prožívané
kvality "dobré". Hodnota má povahu výzvy, je tedy důvodem, že dávám přednost určité věci, osobě či jednání před jinými možnostmi, před
něčím druhým, protože to prožívám jako dobré (hodnotné). Tím, že nám hodnoty říkají, co je
dobré, pomáhají nám se orientovat. Hodnoty v nás způsobují emoční odezvu (rezonují,
apelují, vytváříme si k nim vztah, náklonnost atd. - viz emoce II.3.4), přivádějí nás do vztahu
(s danou hodnotou) a jsou důvodem k jednání (přitahují). Obsah hodnot (co mne osloví)
závisí na mě. Jak říká Längle shodně s Franklem (např. Frankl 1990, s. 552-547), hodnoty nejsou v nás, nýbrž ve věcech samých: „Hodnoty nasedají na
intencionalitu osoby a obracejí se s pomocí síly subjektu na vnější objekt, který mě vnitřně
oslovil. … Hodnoty nejsou vytvořeny subjektem, nýbrž se v subjektu tvoří.” (Längle 1993c, s.
25)
V současné existenciální analýze se setkáváme s různým dělením hodnot.
Nejzásadnější ale zůstává Franklovo (Frankl 1994a, s. 61-63)dělení hodnot na tři druhy:
• hodnoty tvůrčí - člověk tvořící "dává" nějakou hodnotu světu (čin)
• hodnoty prožitkové - člověk prožívající přijímá něco hodnotného ze světa (prožití
druhého - láska atd.)
• hodnoty postojové - spočívají v tom, jak se trpící člověk (ochuzený o zážitkové a tvůrčí
hodnoty) postaví ke svému nezměnitelnému osudu.
Jiné je například dělení podle situace: všeobecné hodnoty (společné pro většinu lidí v
typických situacích), individuální hodnoty - "životní styl" (hodnoty podle nichž jedinec jedná
v obvyklých situacích), osobní hodnoty - "situační" (hodnoty dané situace, které se mohou
lišit od individuálních). Další pohled na hodnoty je z aspektu užitečnosti, resp. vlastní
hodnoty věcí: užitková hodnota (Nutzwert) a vlastní hodnota - hodnota sama o sobě
(Eigenwert). Podle Längleho je každá hodnota, kterou člověk prožívá, uvedena do vztahu s
základní hodnotou života, životním naladěním (Grundwert - vztah ke své existenci - pocit, že
je dobře, že jsem) (Längle 1993c, s. 33-43). Na podkladě této hodnoty
vyvstává vlastní hodnota osoby (Selbstwert). (viz základní osobní motivace II.3.5.2)
Kategorie smyslu
Frankl pojal hledání smyslu jako neustálý proces konkrétních otázek a odpovědí
(Frankl 1994a). Popsal tak "situační" smysl, který nedefinoval obsahově, nýbrž formálně jako
výzvu (úkol) - nejlepší možnost dané situace na pozadí dané skutečnosti. Smysl je ale vázán
nejen situačně, nýbrž i osobně. Mění se od člověka k člověku. Proto neexistuje smysl
společný všem lidem - absolutně nejlepší možnost situace. Smysl je vázán i časově - člověk
nese v každém okamžiku odpovědnost za to, co učiní v okamžiku příštím, a neví, kdy z tohoto
světa odejde (vědomí konečnosti vlastního bytí), což jej nutí k odpovědnosti za své bytí.
Vedle tohoto "situačního" smyslu Frankl hovoří o vyšším, posledním, konečném,
absolutním smyslu (nadsmyslu) nebo smyslu s velkým "S": ,,Všechno, co se člověku přihodí,
musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát,
v něj musíme právě věřit.” (Frankl 1997, s. 43). Myslím, že následující citát dobře vystihuje
vzájemnou provázanost "situačního" a "vyššího" smyslu. Frankl v něm přirovnává smysl k
filmu: „Skládá se z tisíců a tisíců jednotlivých scén a každá jednotlivá scéna dává divákovi
smysl; ale smysl celého filmu vysvitne nejdříve na konci filmu … A nezávisí rovněž konečný
smysl - smysl našich životů na tom, jestli my nejdříve naplníme smysl každé jednotlivé
situace, dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí?” (Frankl 1993, s. 129).
Frankl sám ve svých pozdějších pracích spojuje "vyšší smysl" s konkrétním obsahem,
který odpovídá Bohu (Frankl 1993, s. 132). Absolutní hodnota žádný smysl nemá, protože
sama je smyslem. Smysl a hodnoty jsou potom jejími prostředníky: „Smysl musí vždy
předcházet bytí … (poslední) smysl (vyšší smysl, jak to obvykle formuluji) předcházel bytí,
aby ho bytí následovalo, aby smysl strhával bytí s sebou.” (Frankl 1994b, s. 77).
Längle (Längle 1994d, s. 15-20)upřesnil a propracoval Franklův pojem smyslu a rozlišil, zda se na něj ptáme ontologicky - po smyslu, který mají
okolnosti, věci sami o sobě - nebo zda se ptáme na osobní, subjektivní - existenciální smysl
věcía okolností.
Längle podává definici existenciálního smyslu: „Existenciální smysl můžeme tedy
definovat jako "nejhodnotnější možnost dané situace" (Längle 1994d, s. 17). Existenciální smysl vznikne skrz vzájemné působení mezi prožívaným, pociťovaným,
trpícím Já a jeho (smysluplným nebo smysluprostým) světem.” Existenciální smysl je zde
definován z hlediska subjektivního prožívání hodnot (naproti tomu Franklovo pojetí je
nezávislé na subjektu - transsubjektivní). Hodnota musí být nejdříve vycítěna (viz integrované
emoce), aby mohla být uvedena do souvislosti se smyslem. Na základě dialogu osoby se
světem (situací), se smysl ukazuje jako perspektiva, se kterou je právě prožívaná hodnota
konfrontována. Tato perspektiva potom dává směr našemu jednání. Längle tak přidává smyslu
emocionální kvalitu. Existenciální smysl je prožíván v konkrétní situaci jako požadavek, který
od člověka vyžaduje uskutečnění nejhodnotnější možnosti dané situace.
Längle již nevidí situační hodnotu (smysl okamžiku) jako Frankl na pozadí absolutní
hodnoty (Boha): „Existenciální smysl je tak chápán jako práce na zvětšování hodnoty života,
bez toho, že by v tom nutně bylo obsaženo náboženské porozumění nebo Absolutno.” (Längle
1994d, s. 20)
Längle tedy pojímá existenciální smysl subjektivně (jako smysl pro mě), situačně a
relativně (nezávisle na Absolutnu), jako uskutečnění vlastní životní hodnoty (vlastního
smyslu) v konkrétní situaci. Na osobě závisí co, vidí jako smysluplné. Existenciální smysl
vzniká skrze subjekt (vyžaduje aktivní účast osoby) z možností dané situace.
Naproti tomu ontologický smysl (smysl sám o sobě) nevzniká již skrze subjekt a jeho
jednání, nýbrž ze vztahu situace a absolutna a jako takový je objektivní, transcencendentní a
absolutní. Je obsažen ve věcech, okolnostech a situacích samých. Ontologický smysl je v
Längleho pojetí ve své podstatě blízký Franklovu chápání "nadsmyslu": „Co je chápáno jako
ontologický smysl, znamená naproti tomu nejen absolutní smysl, nýbrž smysl všeho, co je.”
(Längle 1994d, s.18). Ontologicky se ptáme po souvislostech (např.: k čemu, proč to je? Jaký to má smysl, že je svět, že jsem na světě? …), které se dají uchopit
pouze ve víře (např. smysl celé naší existence).
K pojmu smyslu patří také pojem svědomí. Podle Frankla je nám svědomí (jako
specificky lidský jev) dané, vrozené. Je iracionální a prelogické a zajišťuje spojení člověka s
transcendentnem (hodnotami, smyslem). Úkolem svědomí je anticipovat, intuitivně vycítit, co
je z možností situace "správné" a "dobré" uskutečnit. Člověk je na jedné straně svobodný i
vůči svému svědomí (zda jej při rozhodování vyslyší či nikoliv), na druhé straně si člověk
nemůže být nikdy skutečně jistý, zda naplňuje konečný smysl svého života. Frankl říká:
„Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se
skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu.” (Frankl 1994b, s. 58). V
pojetí současné existenciální analýzy je svědomí neutrální pocítění, které mi pouze říká,
ukazuje, že je zde něco dobré, správné, na pozadí dané situace to nejlepší (smysl). Nechává
mě svobodným, nic mi nepřikazuje.
Existenciálně analytický pohled na emoce
V předchozí kapitole byla řeč o hodnotách a smyslu. S hodnotami jsou bezprostředně
spjaty emoce, protože každé vnímané hodnotě odpovídá nějaký pocit. Längle vytváří
v návaznosti na “emocionální obrat“ procesuální model emocí, který tvoří primární a
integrované (sekundární) emoce (Längle 1993e, s. 161-173).
Primární emoce vzniká, když něco z vnějšího nebo vnitřního světa naléhá (dotýká
se). Vzniká tak bezprostřední dojem, spontánní citová reakce na vnímaný obsah (podnět,
hodnotu), která má svou reprezentaci v somatické, psychické a nebo noetické rovině. Längle
uvádí definici primární emoce: „Jako "primární emoce" bude označena první pocítěná, často
nevědomá, či právě potlačená, ještě nereflektovaná pocitová kvalita prožitku, která je
vyvolána vnímáním ("pocítěním") nějaké věci nebo události z vnějšího nebo vnitřního světa
subjektu.” (Längle 1993e, s. 161). Pro vědomé zachycení emoce je potřeba přiblížit se obsahu a setrvat (poskytnout čas). Primární emoce se skládá z afektivní
složky (cit) a impulsivní složky (impuls). Afektivní složka - prvotní ohodnocení situace -
vzniká na základě rezonance dojmu se základním životním naladěním (Grundwert) a ústí ve
zhodnocení, ocenění situace (např. jako přitažlivé, nebo odpudivé). V každém zhodnocení
situace (pocitu) je obsažena nějaká odezva, impuls k spontánní odpovědi (psychofyzické
reakci) na tento bezprostřední dojem, která v našem případě vede subjekt k "přiblížení" nebo
"oddálení" od situace. Irelevantní události zůstávají bez emocionální reakce. Primární emoce
mají odezvu na všech antropologických rovinách člověka: tělesné (vegetativní reakce,
mimika…), duševní (upoutání pozornosti, naladění, podráždění, napětí…) a osobní (pocit
svobody, sounáležitosti…).
Integrované emoce vznikají integrací primárních emocí: „Integrace primárních emocí
se uskutečňuje stejnými kroky jako u metody uchopení smyslu: vnímání, ocenění, zaujetí
postoje - rozhodnutí, smysluplné jednání. Obzvláště jsou zde zdůrazněny následující body:
získání odstupu (distance), vztažení k ostatním hodnotám, správnost - souhlasnost, autentické
jednání.” (Längle 1993e, s. 161).Při "sekundárním ocenění" je třeba se
nejdříve od primární emoce (od "zajetí" bezprostředních dojmů) vnitřně distancovat, aby tato
mohla být vztažena do souvislosti se vším, co je osobu hodnotné, s čím je svázána. V tomto
odstupu je osoba schopena odhlédnout od užitkové hodnoty a vnímat vlastní hodnotu situace,
věci. Jde především o intuitivní proces vycítění hodnot a konfrontace se svědomím. Integrace
primárních emocí vyústí v definitivní vnitřní stanovisko, postoj k nějaké hodnotě, což je
podkladem pro rozhodnutí. Poté co byla primární emoce porovnávána s dřívějšími hodnotami,
stala se síla impulsu "vůlí porozumět". Když došlo k porozumění možnostem, k následnému
zaujetí postoje a rozhodnutí, stává se z "vůle porozumět" "vůle uskutečnit - vůle ke smyslu".
Hodnota, pro kterou se člověk rozhodl, ho vede (táhne) k smysluplnému jednání, k
uskutečnění volby.Längle rozlišuje Fühlen (Gefühl) pro somaticko a psychickou dimenzi, Spüren (Gespür) pro duchovní rovinu
Existenciální motivace
Längle staví vedle tělesných a duševních motivačních sil (biodynamiky,
psychodynamiky - vitálních předpokladů existence) čtyři osobní (duchovní, noetické)
motivace, které se zabývají předpoklady, jak člověk dospěje k naplněné existenci. Längle
přebírá Franklovu "vůli ke smyslu" jako nejhlubší motivační sílu člověka a přidává k ní tři
základní osobní motivace - předpoklady, které tuto motivaci (vůli ke smyslu) předcházejí.
Psychodynamika
Psychodynamika, jako vitální předpoklad existence, který se stará o přežití a dobrý
zdravotní stav jedince, byla již částečně popsána v kapitole "Obraz člověka v existenciální
analýze" (II.2.2) a je také dobře známa z různých teorií motivace. Psychodynamika se v
současné existenciální analýze pojí na rozdíl od běžných pojetí jak s tělesnou dimenzí, tak i s
noetickou dimenzí člověka. Sepjetí s tělesnou dimenzí (psychofyzický paralelismus) a sílu
noetické dimenze působit na psychofyzikum popsal již Frankl (např. Frankl 1987, s.62). Vedle toho Längle popisuje vztah noetického a psychického následovně:
„Psychické prožívání nezískává svou dynamiku pouze ze sebe a z vlastních zákonitostí
udržujících chování, nýbrž také z existenciálních postojů (nastavení), které člověk zaujímá k
základním podmínkám existence (základní osobní motivace) a které dávají směr
psychodynamice.” (Längle 1998, s. 20).Psychodynamika tak může být pozměněna i z noetické dimenze, protože je v těsném vztahu k zaujímání postojů a rozhodnutí
(viz osobní existenciální analýza II.3.7) a k základním osobní motivacím (jako základním
postojům k existenci). Když není psychodynamika integrována s noetickou dimenzí, dochází
k omezení existence. Chování člověka je potom stále více určováno psychofyzickou složkou,
která nahrazuje aktivní zodpovědné jednání na základě svobodného rozhodnutí. Podle
psychodynamiky jednáme ve většině případů, kdy nás nic nenutí znovu a znovu zaujímat
postoj k situacím, které již známe, nebo když duchovní dimenze už "nevidí" žádnou možnost
(to se projevuje zvláště pod silným "tlakem" událostí).
Základní osobní motivace
Längle poprvé veřejně představil svou koncepci základních osobních motivací
(Grundmotivationen - GM) v roce 1992 na konferenci GLE ve Švýcarsku. O rok později se
staly podkladem pro strukturu vzdělávacích výcviků (Längle 1994c, s. 3).
Längle vychází z existenciálně-fenomenologického přístupu k osobě a ptá se, jak může
člověk dospět k naplněné existenci. Jako odpověď popisuje čtyři základní lidské podmínky
existence: „Možnost být-zde, chtění být-hodnotou a smění být-takovým- které připravují
a otevírají člověka čtvrté základní motivaci, volání smyslu. Na těchto existenciálních vrstvách
se může člověk rozvíjet k budoucnosti, která je jeho budoucností - k vývoji v dialogické
výměně s nepředstavitelnými možnostmi smyslu” (Längle 1999b, s.29). Längle se v teorii motivace zabývá třemi předpoklady (moci být-zde, chtít být-
hodnotou, smět být-takovým), resp. čtyřmi rovinami existenciální motivace:
1. rovina ontologická - vychází z fakticity bytí - že jsem zde v tomto světě - a
zabývá se tím, jak přijmout danosti, podmínky a možnosti světa - moci být zde, ano ke
světu
2. rovina axiologická - se táže, zda je to dobré být zde - jestli člověk může najít,
přiklonit se a vnímat hodnotu svého života (oživit pouhý výskyt zde) - prožívat že je dobře,
že je zde v tomto světě - chtít být hodnotou, ano k svému životu
3. rovina etická - opírá se o vědomí vlastní identity (osoby), jedinečnosti a
samostatnosti - že jsem sám se sebou a dán sobě - zkoumá, jak si člověk sebe sám cení, co
tuto vlastní hodnotu zvyšuje a snižuje - smět být takovým, ano k vlastní osobě
4. rovina osobně-existenciální - snaží se zodpovědět, rozpoznat k čemu je to
vlastně dobré, že já jsem zde - zabývá se tím, jak najít a naplnit smysl v životě, jak se
nechat oslovit požadavkem situace (jak vykonat konkrétní akt existence) - chtít smysl, ano
k stávání se (činu, změně, souvislostem života, budoucnosti)
První, druhá a třetí rovina představují podmínky k tomu, abychom mohli ve svém
životě naplňovat smysl. Samozřejmě neplatí, že by člověk nemohl žít smysluplný život pokud
nejsou tyto první tři podmínky v plné míře splněny (na jednotlivých rovinách motivace se
však nesmí neobjevovat závažnější nedostatky). Längle k tomu říká: „Pokud nejsou naplněny
základní existenciální motivace, spočívá smysl situace v tom zabývat se nejprve předpoklady
plné existence (přijetím, prožitím hodnoty, bytím sám sebou).” (Längle 1993b, s. 18). Tato teorie osobní motivační struktury je teoretickým podkladem existenciálně-analytické psychoterapie, která se zabývá tím, kde jsou tyto základní podmínky
existence blokovány či nerozvinuty. Zaměřuje se na čtyři témata, která odpovídají
jednotlivým obsahovým okruhům základních osobních motivací:
1) “ano ke světu“, touha po bezpečí, jistotě, ochraně, prostoru - jak a nakolik
může jedinec přijmout danost světa, podmínky a možnosti jeho existence
2) “ano k životu“, touha po blízkosti, vřelosti, vztahu - nakolik jedinec vnímá své
životní síly a jak prožívá základní aspekty svého života (radost ze života)
3) “ano k vlastní osobě“, touha po ocenění, samostatnosti, nezávislosti - jak si
sebe jedinec považuje, jestli sebe vnímá jako hodnotu, žije autenticky (zda nečiní něco, co
vlastně sám nechce)
4) “ano ke smyslu života", touha po naplnění, radosti, smyslu - zda je jedinec
schopen žít a jednat smysluplně, zaslechnout otázky, požadavky existenciálního smyslu
Základní osobní motivace popisují vypořádávání se osoby s podmínkami existence a
jako takové slouží i jako podklad existenciálně analytické psychopatologie. Jednotlivé roviny
pak představují základní obrazy úzkostného, depresivního, hystrionského a závislého
prožívání. Při vzniku duševních poruch závisí na míře naplnění, resp. nenaplnění touhy po
důležitých duchovních obsazích jednotlivých existenciálních rovin – nakolik se mohly utvořit
základní zkušenosti, schopnosti, dovednosti a postoje osoby. Stupeň poškození (míra osobní
desintegrace) potom odkazuje na míru patologie poruchy.
1. základní osobní motivace
První základní osobní motivace se vztahuje k bytí ve světě, ve světě, do kterého se
narodíme a který je nám předem dán: „Svět dává bytí člověka možnost existovat, dává mu
půdu, prostor, podržení, ochranu. Zároveň mu ale tento svět klade také podmínky, staví ho
před nevyžádané, nechtěné, nezměnitelné a ohrožující, s čím se musí člověk vyrovnat, aby
mohl být. Svět je zároveň umožňování (volný prostor) a bránění (překážka, která se staví
lidskému bytí na odpor). Je rámcem pro existenci a jako každý rámec jí dává volnou plochu a
zároveň ji ohraničuje.” (Längle 1993a, s. 157).
S první základní osobní motivací se pojí otázky: Jsem zde, ale mohu vůbec být na
tomto světě? Mám zde místo (dostatek prostoru pro své bytí)? Mohu říci své ano tomuto světu,
do kterého jsem se narodil? Mohu být bez ohrožení na tomto světě? Jsem schopen důvěry?
Dovedu přijmout sebe a situace ve kterých se nacházím? Znám strach?…
První otázkou, která člověkem hýbe, je tedy otázka po možnosti bytí - zda mohu vůbec
být - po danostech bytí a životního prostoru. Dynamikou této roviny je moci přijmout a být
přijat. Abych mohl být na tomto světě musím přijmout to, co je mi dáno, světem kladené
podmínky. Potřebuji zažít, že mám v tomto světě zakotvení - prostor pro svůj život. Abych do
tohoto světa plného nejistoty mohl vyjít a konfrontovat se s ním, potřebuji zažít jistotu, že je
zde něco co mě podrží a ochrání (v opačném případě zažívám nejistotu a strach). Prožitek
jistoty a bezpečí je spojen se schopností důvěřovat. Důvěra je založena na schopnosti
spolehnout se (dává odvahu vstoupit do situace), je to akt a zároveň získaná, stále přítomná
tendence, se kterou vstupuji do života. V chápání existenciální analýzy je důvěra (základní
postoj, který umožňuje překonat nejistotu každodenosti lidské existence) tvořena pradůvěrou
a bazální důvěrou.
Následující čtyři podkapitoly jsou zpracovány převážně na podkladě vlastní zkušeností z výcviku v
logoterapii a existenciální analýze, v jehož jádru stojí práce na základních osobních motivacích.
Pradůvěra mezi mnou a světem vzniká z dialogického vztahu matka-dítě v prvním
roce života. Nedá se v dospělosti získat, je tím, co mi bylo dané. Dítě udělá zkušenost, že jeho
potřeby jsou spolehlivě, bezpodmínečně uspokojovány, zakouší, že svět, do kterého se
narodilo je v pořádku a ono je v něm (souzvuk).
Bazální důvěra (Grundvertrau) je zkušenost, že je něco ve mně (mé schopnosti,
zkušenosti, dovednosti - sebedůvěra), ve světě (vztahy, hodnoty, řád světa - důvěra ve svět) i
mimo tento svět (absolutno - transcendentální důvěra), co mě drží a nenechá padnout. Vzniká
na základě zažívaných pozitivních zkušeností, že mě někdo podržel, ochránil, resp. že já jsem
někoho podržel či zvládl nějakou situaci. Tato důvěra se dá během života získávat.
Nikdy se nemohu stoprocentně spolehnout, a proto musím přijmout "zbytkové
riziko". Vždy vcházím do situace s nějakým různě velkým rizikem, s nejistotou, ale věřím
(důvěřuji), že budu zachycen, podržen.
Přijímáním podmínek tohoto světa získávám základ, ochranný prostor pro své bytí na
tomto světě (ontologický základ - jistotu, že mohu být zde a nemusím unikat - Seinsgrund),
půdu, na které mohu být. Tento základ - pocit prostoru, bezpečí a zakotvení - se v mém
jednání projevuje jako odvaha, důvěra a naděje. Když ale bojuji, unikám nebo odmítám to, co
je, potom pociťuji nejistotu, strach, ohrožení, úzkost a uzavřenost. Poruchy první základní
motivace jsou od neklidu, přes strach až k poruchám schizoformního typu.
2. základní osobní motivace
Druhá základní osobní motivace se vztahuje k životu, který člověk žije - jeho
emocionální kvalitě: „Život dává bytí člověka sílu (životní energii, "vitalitu"). Díky této
vitální energii je lidem umožněno, aby měli pocity, prožívali blízkost, vřelost a hodnoty,
emocionálně prožívali vztahy. Zároveň však také přináší tato životnost pocity utrpení, bolesti
a tíhy života.” (Längle 1993a, s. 160).
Otázky spojené s druhou základní motivací: Mohu být, ale chci vlastně žít? Přeji si
žít? Žiji rád? Je něco, proč chci být? Zažívám vztah, lásku, blízkost, náklonnost? Mám chuť
do života? Mohu mít rád sebe, něco ve světě? Prožívám hodnoty? Je dobře, že jsem? U koho
jsem rád? U koho prožívám náklonnost a komu ji poskytuji? Znám tíhu života?…
První základní osobní motivace připravila půdu pro bytí. U druhé základní osobní
motivace jde o to, jak s touto možností (prostorem pro bytí) naložím - jestli ji naplním
životem. Člověkem hýbe otázka po přání si existence - zda mám chuť do života, zda jsem rád
že jsem, zda chci žít.
Dynamika na této rovině přináší životu člověka oživení (emocionální náboj).
Psychologicky se jedná o náklonnost (přiklonění, chtění, mít rád) ke světu a svému
(získanému) bytí. Abych se mohl "naklonit" (vejít do vztahu) ke svému životu - najít hodnotu
života - musím si dopřát čas, otevřít se a přiklonit nejdříve k sobě (mít se rád), a potom mohu
objevit hodnoty ve světě.
Náklonnost k sobě jako hodnotě se v existenciální analýze pojí s pojmem základní
vlastní hodnoty (Grundwert). Základní vlastní hodnota je fenomenologicky uchopený
základní postoj člověka ke svému bytí zde - poznaná, pocítěná kvalita života - jakou hodnotu
má život pro tohoto konkrétního člověka. Je to prožitek základní hodnoty života vůbec
utvořený na podkladě prožitků a zkušeností sebe sama s vnějším světem (prožitky, že je
dobře, že tu jsem – tedy svět mě má rád) i s vnitřním světem (prožitky, jsem rád, že žiji – tedy
mám rád sebe) ve světě, který ústí v pocit, že je v konečném důsledku dobře, že jsem a že chci
žít (náklonnost k životu). Skutečnost, že žiji, ve mně vyvolává souhlas (přitakání, ano) k
vlastnímu životu a tím mě přivádí zpátky k životu, ke světu, k hodnotám. Dodává sílu
k životu, otevírání se požadavkům situaceTato základní hodnota vzniká:
• Díky tomu, že můj život byl akceptován rodiči již ve svém počátku, že mi byla dána vřelá blízkost, náklonnost – že jsem byl pro druhé radost (bezpodmínečný vztah)
• Díky lidem (okolí), kteří jsou mi nakloněni, mají mě rádi (prostřednictvím setkání s
druhými, krásy světa atd.).
• Díky tomu, že prožívám náklonnost sám k sobě (prostřednictvím zážitku vlastního bytí).
Prožitek této základní vlastní hodnoty (nejde jen o to, přijmout se, ale mít radost ze
sebe, cítit, že je dobře, že jsem) mě otevírá hodnotám ve světě (viz hodnoty II.3.3.1). Když
cítím vztah k sobě, jsem schopen náklonnosti ke světu (mít rád něco, co je mimo mne) -
vstoupit do vztahu se světem.
Přikloněním se k životu se dostávám do kontaktu se svým životem. To se projeví v
pozitivním prožitku života - jako základní vlastní hodnoty - a pocitu (naladěnosti), že svět je
víceméně přátelský a v podstatě dobrý. Takové naladění vyzývá k aktivní účasti na bytí,
přináší potěšení ze života, citovou blízkost a vřelost, lásku a radost. Odklonění se od života
vede k prožitku zátěže, úbytku životnosti a životaschopnosti, strachu ze ztráty vztahu.
Poruchy druhé základní motivace jsou od pocitů sklíčenosti přes rezignaci až k poruchám
depresivního typu.
3. základní osobní motivace
Třetí základní osobní motivace se vztahuje k osobě, kterou člověk je: „Osoba dává
člověku možnost vztahu k sobě, dává mu nezaměnitelnou, jedinečnou identitu (být "být-
takovým") … Být osobou vede člověka zároveň do izolace, vymezuje ho jako něco jiného,
zvláštního.” (Längle 1993a, s. 163).
Na třetí základní osobní rovině se ptáme: Mohu být, žiji rád, ale smím být takový, jaký
jsem (být sám sebou)? Kdo jsem? Prožívám sebe jako hodnotu, znám ocenění, úctu? Mohu si
sebe vážit? Jsou zde lidé, u kterých mohu být sám sebou, kteří se mě zastanou? Koho si
cením? Čeho si cením na sobě? Znám pocit, samoty, zahanbení?…
První základní osobní motivace dává prostor pro život. Druhá základní osobní
motivace oživuje tento život a dává mu hodnotu. U třetí z nich jde o to, nakolik žiji tento život
já sám, nakolik je to můj život (mnou zvolený).
Dynamikou této roviny je ocenit se ve svém bytí jako hodnota (mít úctu sám k sobě) a
být ohodnocen, uznán jako hodnota od druhých (resp. být hodnotou pro druhé) - být viděn ve
svém specifickém, jedinečném způsobu prožívání, myšlení, cítění a jednání. Žít tuto
individualitu - jinakost není lehké. Abych se mohl uznat takový, jaký jsem, musím napřed
vědět, kdo jsem já, poznat svou vlastní hodnotu. Existenciální analýza používá zvláštní pojem
- vlastní hodnota osoby (Selbstwert, subjektivní pocit vlastní hodnoty a z toho vyplývající
postoj k sobě samému) - pro pocit, že smím být takový jaký jsem. Vlastní hodnota osoby
označuje pocit, který vzniká na základě zacházení se sebou samým a se světem a vyrůstá na
bázi základní hodnoty (Grundwert). Pocit hodnoty vlastní osoby je spoluurčován tím, jak se
mnou bylo zacházeno v dětství. Záleží na tom, zda jsem byl kritizován, znevažován a odmítán
takový jaký jsem (bylo mnou pohrdáno), zda jsem byl tlačen do určitého obrazu (rodičů, rolí,
norem…), anebo naopak, zda mi byl věnován čas a prostor, zda jsem byl oceněn, respektován
a podporován ve svém vlastním (svých zájmech…). Vlastní hodnota tedy vzniká z prožitků
toho, jak se hodnotím já sám (vlastního sebeobrazu - do jaké míry si sebe vážím) a jak mne
hodnotí ostatní lidé, mé okolí.
Když vím, kdo jsem (sebereflexe), a mám jistotu, že smím být takový jaký jsem,
potom se mohu od okolí (světa) vymezit, ohraničit, ukázat to vlastní. Mohu vystoupit ve své
individualitě - jedinečnosti a jinakosti (já jsem Já a jsem jiný než Ty) - a obhájit se.
Otázka po osobní hodnotě existence vyžaduje zaujímání vlastního postoje (účast
svědomí) a rozhodnutí. Když žiji to vlastní, chovám sebe v úctě, uznávám se takový, jaký
jsem, přináší mi to samostatný, nezávislý, ve svobodě rozhodnutý život. Naproti tomu, když
se znevažuji a nedůvěřuji si, přináší to do mého života osamělost, závislost a zahanbení.
Poruchy třetí základní motivace jsou od pocitů studu, samoty přes poruchy narcistického,
egoistického a hysterického okruhu až po poruchy paranoidního typu.
Vlastní identita se tak vedle této jinakosti osoby pojí s naším tělem, specifickým
způsobem prožívání a projevuje se v jednání, což bude tématem následující podkapitoly.
Längle zavádí nový pojem, tzv. existenciální antagonismus, pro popsání vyváženosti
mezi tím, nakolik žiji svou identitu, a tím, nakolik dávám odpověď světu: „"Existenciální
antagonismus" znamená střídání mezi otevřeností pro ostatní a ohraničením se od ostatního,
mezi altruistickým obětováním se a sebevztažným braním, mezi povrchností a niterností.”
(Längle 1999b, s. 27).
4. základní osobní motivace
Čtvrtá základní osobní motivace se již neváže bezprostředně na osobu, ale vztahuje se
k požadavkům situace (smyslu, který subjektivní bytí přesahuje), k porozumění a
uskutečňování souvislostí mezi vlastním bytím (osobou) a světem, ve kterých se člověk
neustále nachází: „Co člověka v jeho vztaženosti ke světu a k sobě samému oslovuje, co
vnímá ("duch") jako příležitost, nabídku, výzvu, nutnost z hodnoty "věci" ("smysl"), si on
nemůže rozhodnout, určit. … Požadavek situace je tak na jedné straně orientace k naplnění
smyslu, na druhé straně znepokojení a pohledávka (existenciální dluh).” (Längle 1993a, s.
166). Mohu být, žiji rád, smím být takový jaký jsem, ale k čemu je to dobré? Je můj život
smysluplný? O co mi vlastně v životě jde? Jaké úkoly mi dává život? Co prožívám jako
smysluplné? Kde cítím, že jsem potřebný? Co jsem dnes prožil jako smysluplné? Co by mohlo
pro mne být smyslem života? Znám pocit prázdnoty, bezesmyslnosti?
První základní osobní motivace připravila ochranný prostor pro život. Druhá připojila
vztah k tomuto životu, dala životu hodnotu. Třetí mu dodala jedinečný, osobní svéráz.
Poslední, čtvrtá základní osobní motivace dává životu chtění smysluplného (vůli ke smyslu) -
orientaci, směr k jeho naplnění. První tři základní motivace se stále týkaly mne, mé osoby a
byly podmínkami k tomu, abych mohl žít to, o co mi vlastně v mém životě jde. Ve čtvrté
základní motivaci vnáším své já (osobu) do světa (sebetranscendence), kde se snažím naplnit
nejlepší možnost dané situace (existenciální smysl).
Dynamikou na této rovině je smysl, resp. jeho naplňování v odpovědném jednání. Je to
konfrontace mezi tím, co bych chtěl (tím, co je) a tím, co má být (výzva situace). Abych mohl
naplnit svůj život smyslem, musím se nechat oslovit, otevřít se a vyslyšet požadavky situace.
Vyslyšená a pochopená výzva situace mi propůjčuje směr k jednání. Jestliže cítím, že mám
nějakou úlohu, že mě něco čeká, že jsem součástí globálnějšího smyslu, a když podle toho
jednám (uskutečňuji smysl), zažívám naplnění, pocit smyslu. Jestliže však jednám z hlediska
prospěšnosti a účelovosti, zažívám pak vnitřní prázdnotu a zoufalství.
Poruchy čtvrté základní motivace jsou od pocitů prázdnoty, nudy, závislosti přes
pochybnosti o smyslu života, existenciální frustraci a vakuum (které nejsou primárně
patogenní) k existenciální úzkosti, noogením neurózám a sebevraždám.
METODY A TECHNIKY SOUČASNÉ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE
Metody a techniky přinášejí strukturu do psychoterapeutického zacházení. Metodou
rozumí současná existenciální analýza přístup - plánované rozvedení teorie do definovaných
kroků bez konkrétních návodů k jednání, vedle toho technikou rozumí nástroj - konkrétní
intervenci, návod rozpracovaný do jednotlivých kroků, zaměřený na řešení a zvládání určitých
problémů.
Techniky nachází své uplatnění v rovině somatické a psychické, kde mohou být
použity kauzálně-deterministické postupy a přístupy (farmaka, kognitivně-behaviorální
techniky, hypnóza, aj.). Vedle toho metodický přístup má těžiště uplatnění v noetické rovině
člověka, kde dominuje svoboda a nelze zde použít techniky. Metody mobilizují osobu
k autentickému bytí - naplňování života smyslem – k uskutečnění svých nejlepších,
nejdůležitějších právě v dané situaci se vyskytnuvších možností s ohledem na vlastní
schopnosti.
Vedle specifických metod a technik existenciální analýzy a logoterapie zůstává nadále
v současném rozpracování existenciálně-analytické teorie otevřenost i k technikám jiných
psychoterapeutických směrů (viz obr 2.). Nově začleňované techniky musí být slučitelné či
přizpůsobené teorii a metodickému rámci současné existenciální analýzy. Základní
metodickou (a diagnostickou) osnovou tvoří, vedle výše naznačených antropologických
daností (vycházejících z teorie antropologické jednoty oproti ontologické rozmanitosti), teorie
základních osobních motivací (ZOM) a teorie osobní existenciální analýzy (PEA). Pod
zorným úhlem těchto teorií můžeme nahlížet na existenciálně analytickou psychopatologii a
následně i na rozdělení technik a metod.
Existenciálně analytická diagnostika se snaží fenomenologicky uchopit celostní obraz
reality existence klienta, jeho kompetence, možnosti ale i deficity a překážky – dívá se, jak
klient vychází a zachází se sebou samým a okolním světem. Existenciální diagnostika se tak
na jedné straně ptá - O co klientovi jde, čím trpí, co mu chybí? a na druhé straně - Co
potřebuje?.
V této práci se zaměřuji pouze na techniky a metody používané v individuální
existenciálně analytické terapii, nesnažím se o jejich kompletní výčet.
Osobní existenciální analýza
Metodou osobní (personální) existenciální analýzy (PEA) se začal Längle zabývat
koncem osmdesátých let a poprvé ji zveřejnil na konferenci GLE v roce 1990 (Längle
1997). Je to pokus převést Franklovo pojetí obecné existenciální
analýzy (ve významu antropologické teorie) do psychoterapeutické praxe, na konkrétní
klienty. Längle (Längle 1993d, s. 134)vyšel z fenomenologické analýzy, teoretické reflexe Franklova konceptu osoby a existence a z introspektivní zkušenosti
ze setkání s klienty, kteří trpěli existenciálním deficitem. Frankl s tímto rozšířením
nesouhlasil (položil těžiště logoterapie do světa), nepovažoval osobní existenciální analýzu již
za logoterapii, a proto nechtěl, aby byla spojována s jeho jménem. Byl to jeden z důvodů,
proč se vzdal v roce 1991 čestného předsednictví v GLE. Na druhé straně ale koncept osobní
existenciální analýzy a základních osobních motivací přispěl k tomu, že existenciální analýza
v pojetí GLE byla v Rakousku uznána jako samostatná psychoterapeutická metoda.
Osobní existenciální analýza není analýzou existence (to je pole působnosti filosofie a teologie), nýbrž analýzou k existenci
(resp. toho, co brání existenci). Je to metoda, která se soustředí na to osobní v existenci a
pomocí jednotlivých kroků pomáhá hledat odpovědi na požadavky situace. Tam, kde je jejich
nalezení nějakým způsobem znemožněno, se zabývá tím, jak se člověk obrátí ke světu, aby
mohl dát odpovědi na otázky smyslu (indikační oblast logoterapie). Snaží se obnovit,
mobilizovat schopnost dialogu (proces výměny mezi osobou – jejím vnitřním a vnějším
světem). Osobní existenciální analýza je určitým vzdálením se od tradiční logoterapie
a přikloněním k psychopatologii. V této metodě je kladen důraz na subjektivní prožívání a
osobní postoj k tomuto prožívání.
Obr. 12: Vztah osobní existenciální analýzy a logoterapie (LT)
O - osoba, S - vnější svět (požadavek) 0,1,2,3 – jednotlivé fáze PEA
Pro praktické použití v osobní existenciální analýze definuje Längle osobu
introspektivně "jako to, co ve mě mluví", říká já(srov. kapitola II.3.2). Takto viděná osoba
má tři specifické vlastnosti: je oslovitelná (ansprechbar), rozumějící (verstehend) a
odpovídající (antwortend) (Längle 1993d, s. 137). Z dialogického
hlediska je zde adresát, který je oslovený a který by měl rozumět významu sdělení, oslovení.
Dále dialog vyžaduje odpověď osloveného.Tyto tři základní aktivity dialogického vztahu mají svůj odraz v subjektivním
prožívání člověka. Oslovení (jedná se, týká se to mne) z vnitřního či vnějšího světa doprovází
základní, bezprostřední a spontánní pocity – vzniká dojem (Eindruck - viz primární emoce
). Za pomoci sebedistance mohu dojmu porozumět a na základě dialogu s vnitřními
(minulá zkušenost, vlastní přání,…) a vnějšími požadavky (hodnoty, smysl,…) mohu
svobodně zaujmout vnitřní postoj (innere Stellungnahme - viz sekundární emoce).
Zaujetím vnitřního postoje - rozhodnutím - získám určitý vnitřní výraz (Ausdruck), který
jsem připraven uskutečnit ve světě a tak odpovědět na otázku situace.
Dojem je spojen s impulsem integrovat to nové, co přichází, do životního kontextu
člověka. Ze síly impulsu se tak stává síla - "vůle porozumět". Osoba je schopna v
sebedistanci uchopit dojem, vztáhnout jej a zasadit do souvislostí se vším, co je pro osobu
hodnotné (účast svědomí) a s čím se cítí svázána. Pokud nedojde k sebedistanci, vědomě
neprožiji nynější zážitek, nemám k čemu zaujmout postoj a jednám automaticky podle
minulých zkušeností (viz psychodynamika ). Vrcholem této integrace je porozumění
obsahu, požadavku situace (smyslu) a následné zaujetí postoje. Z "vůle porozumět" se stává
"vůle ke smyslu". Postoj dostává intencionální rozměr, mobilizuje sebetranscendenci a ústí
ve výkon - osoba tak realizuje sebe a své možnosti. Výsledek činu se pak zpětně začlení do
životního kontextu, zkušenosti osoby skrz sebepřijetí
Obr. 13: Charakteristika porozumění osoby v PEA (převzato z Längle 1999, s. 21)
personální schopnosti osoby: sebedistance (SD), sebetranscendence (ST), sebepřijetí (SP)
vnitřní, subjektivní prožívání: dojem, zaujetí postoje, výraz
průběh dialogu: oslovení, porozumění, odpověď
Osobní existenciální analýza dovádí klienta k existenciálnímu smyslu, k možnosti
realizace té nejlepší možnosti dané situace ve třech fázích:
• práce s dojmem, oslovením (PEA 1)
• práce s vnitřní postojem, porozuměním (PEA 2)
• práce s výrazem, vyjádřením - odpovědí (PEA 3)
Osobní existenciální analýzu je vhodné použít u poruch vývoje osoby. Při
neschopnosti nechat se oslovit, vést dialog, cítit hodnoty (např. noogenní neurózy,
existenciální vakuum…), dále u neschopnosti zaujímat postoje (např. při pocitech nejistoty,
vnitřní nesvobody, nerozhodnosti…) a poruše schopnosti odpovídat (např. vztahové konflikty
aj). Kontraindikací jsou těžké deprese, protože při nich nemá klient sílu zaujmout postoj.
Přípravná, popisná fáze (PEA 0)
V přípravné fázi se ptáme klienta na to, co se stalo, snažíme se získat informace pro
následující psychoterapeutickou práci. Potřebujeme se dostat do vztahu se situací, zpřítomnit
problém. Děje se tak na základě deskripce - věcným popisem faktů (situace, událostí a
okolností). Längle k této fázi dodává: „Je třeba dát pozor, aby nepřevládaly pocity, názory,
přání a vysvětlování.” (Längle 1993d, s. 146)Chyba! Nenalezen zdroj odkazů..
Terapeutický postoj v této fázi je maximální otevřenost a respekt, terapeut na sebe
nechává působit klientův popis a všímá si rozporů mezi obsahem a vyjádřením.Jako
pomocné metody popisné fáze mohou sloužit klientův deník, hypnóza aj. Deskriptivní fáze má své místo nejen na počátku, ale i během celé terapie. Tato fáze je
víceméně kognitivní. Tím podstatným, jak fakta působí na osobu (emoce), se zabývá další
fáze.
Bezprostřední dojem, sebepřijetí (PEA 1)
V první fázi se terapeut fenomenologicky zabývá bezprostředním subjektivním
prožitkem - dojmem klienta (fenomenologická analýza situace). Pracuje s klientem jako
celkem (s jeho tělesnou, duševní i duchovní dimenzí) a to ve dvou časových úrovních - s
přítomností a s minulostí. Na základě získaných informací o "problému" (PEA 0) se například
klienta ptá: Co kdysi prožíval, jaké to pro něj tehdy bylo? Co prožívá nyní, když o tom hovoří?
Jak to na něj tehdy působilo? Jak to působí teď? Co tehdy pociťoval a co pociťuje
v současnosti?… Vedle primárního dojmu se také ptáme na primární impuls: Co by klient
býval nejraději udělal? Co spontánně cítil, že chtěl udělat? Co by s tím nejraději udělal
(fenomenologická diference – diskrepance mezi pozorovaným jevením se pacienta a prožitkovým nastavením)
dnes?… (ne kognitivní reflexi). Často se zde objeví diskrepance (napětí např. mezi
skutečností a očekáváním), která často vede k práci na biografické rovině (viz BEA). První
fáze je tedy snahou zachytit to podstatné z prvních, bezprostředních, někdy nechtěných
pocitů, dojmů a impulsů. Cílem je, aby klient přijal to, co spontánně cítil a chtěl udělat
(sebepřijetí).
Terapeutický postoj v této fázi je empatický, jako doplňující metody je možno použít
arteterapii, muzikoterapii aj.
K uchopení základních dojmů a impulsů je třeba klientovy schopnosti sebedistance,
která se naplno rozvine v další fázi.
Zaujetí vnitřního postoje, sebedistance (PEA 2)
Prostřednictvím vzrůstající sebedistance dochází k zaujetí vnitřního postoje. Tomu
předchází porozumění obsahu oslovení, smyslu situace - co je důležité, dobré (svědomí). Jde
o uvědomění si toho, co mnou hýbe a co chci vlastně žít (uchopení obsažených hodnot,
významů), tedy začlenění sebe sama do smysluplných souvislostí (fenomenologie vnitřního
světa osoby - vnitřního prožívání, duchovních postojů,…) Terapeut se klienta ptá: Jak rozumí
tomu, co prožil? Co to pro něj znamená? K čemu to sloužilo, bylo dobré? Zda to je stále pro
něj dobré atd.
Na základě porozumění (vzniku integrované emoce - konfrontace primární emoce se
svědomím) se rozhodnu a mohu se rozhodnout i proti svému svědomí. Zaujetí vnitřního
postoje, rozhodnutí je vyvrcholením integrace (autentické restrukturalizace), kdy je k
porozumění přidán záměr, intencionalita.
Terapeutický postoj v této fázi je konfrontativní (konfrontace pacienta s ním samým,
někdy i s terapeutem).
Realizace rozhodnutí, sebetranscendence (PEA 3)
V poslední fázi osobní existenciální analýzy se terapeut s klientem snaží propracovat
podobu adekvátní odpovědi. Terapeut se klienta ptá: Co by podle něj bylo správné, aby teď
učinil? Jak chce začít? Které prostředky použít? Zda je schopen si své chování zodpovědět?
Co realizace tohoto rozhodnutí přinese, způsobí?… Terapeut s klientem vytváří plán, jak
uvést rozhodnutí zpět do vnějšího světa (fenomenologie situace pod zorným úhlem budoucího
jednání). Při tom se zaměřují na čtyři "filtry":
• Stud: Co a kolik říci, resp. udělat?
• Rozum: Komu to říci (kdo je adresátem) a jak to udělat?
• Způsob (modalita): Jaký způsob, formou k tomu použít?
• Vhodné doby: Kdy to říci, zrealizovat?
Terapeutický postoj je podpůrný a povzbuzující, jako pomocné techniky a metody se
mohou použít kognitivně-behaviorání techniky, psychodrama aj.
Obr. 14: Metodický průběh PEA
Rozdělení metod a technik podle základních osobních motivací
V této kapitole bych chtěl jen zběžně nastínit pojetí existenciálně analytické
psychopatologie podle jednotlivých rovin motivace. Vznik duševních poruch závisí na míře
vypořádání se osoby s důležitými duchovními obsahy jednotlivých existenciálních rovin
motivace, které mají podobu potřeby. Tam, kde jsou tyto základní podmínky existence
blokovány – neutvoří se v dostatečné míře základní zkušenosti, schopnosti, dovednosti a
postoje osoby k vnějšímu a vnitřnímu světu – dochází k omezení existence (chování člověka
přestává být svobodné a je zajišťováno obranými mechanismy - viz psychodynamika). Stupeň
poškození sahá od mírných somatoformních či neurotických reakcí, přes psychosomatické
nebo neurotické onemocnění až po poruchy osobnosti či psychózy. Jednotlivé stupně poruchy
základních osobních motivací byly již výše popsány (viz ZOM), zde bych rád zmínil základní
prototypy poruch daných rovin motivace:
ZOM 1 – strach, úzkost
ZOM 2 – deprese
ZOM 3 – hysterie
ZOM 4 – smysluprázdnota
Můžeme potom i v rámci jedné roviny dále diferencovat. Například na třetí základní motivaci
(hysterie, poruchy osobnosti):
ZOM 3 - úzkostné, nutkavé, hysterické, schizoidní poruchy osobnosti (ZOM 1)
- depresivní, hraniční poruchy osobnosti (ZOM 2)
- poruchy já, narcistické poruchy osobnosti (ZOM 3)
- paranoidní, dissociální, paraexistenciální poruchy osobnosti (ZOM 4)
Strach – Mohu být?
Strach jako výraz ohrožení bytí jako celku nebo některých aspektů bytí - prožitku
ztráty prostoru, podržení, ochrany na fyzické, psychické nebo duchovní rovině (viz
Seinsgrund). Bez prožitku prostoru, podržení, ochrany se stává přítomnost nezabydlená, cizí,
ohrožující. Je to ztráta schopnosti důvěřovat (viz pradůvěra a bazální důvěra). Strach se nám
jeví jako prožitek nejistoty, ohrožení, nebezpečí. Má své negativní stánky - ohrožuje,
omezuje, zužuje vnímání, brání svobodnému rozhodování, nutí k vyhýbání, ale i pozitivní
stránky - mobilizuje, motivuje, pomáhá integrovat, zintenzivňuje vztah k hodnotě o kterou se
bojím. Strach doprovází napětí, které vede k hledání prostoru, podržení a ochraně vlastního
bytí – vyvolává reakci (obecně útok nebo útěk). V životě se nikdy nemohu stoprocentně
spolehnout- musím přijmout "zbytkové riziko". Strach začíná být chorobným, patologickým,
až když není adekvátní podnětům (brání životu).
Současná existenciální analýza rozlišuje dva druhy strachu (podobně jako dva druhy
důvěry):
• bazální strach (Grundangst) – strach z ne-moci-být, nic mě zde nedrží – znejistění
existence - ztráta opory ve světě Existenciální strach, že zde nemohu být (ZOM 1), že je nejhlouběji ohrožena moje
vlastní existence. Strach ze ztráty podržení světa a pádu do bezmezné nicoty, strach ze smrti.
V určité míře patří k životu, ale může mít až podobu psychotického strachu - masivního,
odosobněného ohrožení.
• strach z očekávání, strach ze strachu (Erwartungsangst) – strach ze ztráty vnitřního
podržení Sekundární reakce na prožitek primárního strachu, pokus se chránit před opakováním
prožitku základního strachu. Strach ze ztráty vnitřní opory vede k vyhýbavým postojům -
nechci znovu zažívat to, co už jsem jednou prožil. Obsahově můžeme dále strach z očekávání
rozdělit podle základních osobních motivací:
• strach ze ztráty vztahů a hodnot (ZOM 2)
• strach ze ztráty vlastní hodnoty, ocenění uznání (ZOM 3)
• strach ze ztráty smyslu (ZOM 3)
Psychoterapie, terapeutický postoj - podívat se na to, co způsobuje strach:
1. krok – poskytnout prožitek opory a podržení - vytvoření vztahu ke klientovi (strach
potřebuje přítomnost sebe i druhého, být ve vztahu k něčemu – zažívat oporu), tím, že ho
bereme vážně, přijímáme, podáváme informace a signály, že to vydrží on i terapeut,
případně doporučit k psychiatrovi pro medikaci
2. krok – konfrontace s tím co způsobuje strach - ptát se: Co by se mohlo ještě stát? Co
nejhoršího by se mohlo stát? … (v konečném důsledku to bývá, že bych mohl zemřít)
terapeutický postoj vyžaduje odvahu a trpělivost. U psychotických pacientů tento krok
vynecháváme!
3. krok – reaktivace vlastních sil, zdrojů - ptáme se za využití klientovy schopnosti k
sebedistanci na zbytek jeho svobody: Co je přeci jen v této situaci ještě možné? Co v dané
situaci zbývá? Čeho je ještě schopen? Co může i přesto dělat? Proč a pro co chce ještě
žít? Co mu pomáhá vydržet? atd.
4. krok – porozumění původu strachu - biografická práce: Kdy se tento strach objevil
poprvé? Co to tenkrát znamenalo? Jakou úlohu má v životě? …
Metody a techniky terapie strachu:
• specifické postupy:
- Dereflexe (D)
- Paradoxní intence (PI)
- Personale positions Findung (PP)
• obecné existenciálně analytické postupy:
- Osobní existenciální analýzy (PEA)
- Ontologická práce na půdě bytí
- Práce s postoji
- Fenomenologické cvičení dialogu (PD)
Deprese – Chci být?
Život a vztah ke světu depresivního člověka se stává zúženým, uzavřeným a těžkým.
Deprese, na rozdíl od smutku a žalu, které mají jasnou příčinu (truchlení nad něčím či pro
něco), je bezpředmětná. Klienti trpí redukovanou životností, ztrácí schopnost se radovat - vše
je jakoby za "skleněnou stěnou" (smutek tak neochromuje - je to aktivní proces vyrovnávání
se se ztrátou, při zachované schopnosti těšit se).
Deprese je prožitek zátěže s pocitem "musím" ("měl bych"), kdy zůstává zachováno
vědomí hodnot, ale není síla na jejich realizaci. Narušený pocit základní hodnoty (vztahu ke
světu vůbec), zúžené prožívání hodnot a nedostatek síly vedou k rezignaci, k prožitku vlastní
neschopnosti a bezcennosti - nic neumím, nedokáži; druzí to umí lépe; měl bych to umět jako
oni; nejsem ničeho hoden, protože to neumím jako ostatní; takového nemůže mít přeci nikdo
rád; bylo by lépe, kdybych nebyl; já už nemůžu takto žít. Tyto pocity se snaží člověk překonat
zvýšeným výkonem, snahou. To vede k přetížení, únavě a vyčerpání, což opět prohlubuje
pocit vlastní nedostatečnosti a může vést až k suicidu. Bohužel i okolím klienta je často
deprese velmi těžce přijímaná a bývá nepochopena, a tak na klienta okolí tlačí, že by to měl
přeci zvládnout, a tím posilují bludný kruh deprese. Depresivní klient si naopak dělá velké
starosti o vše, co se týká druhých, aby někoho neotravoval, nezatěžoval,…
Deprese se projevuje v různých stupních, od lehčích, situačně podmíněných, přes
neurotické rozlady až po psychotickou depresi. Zvláštními formami deprese jsou pocit
vyhoření (Burn out) a tzv. larvovaná deprese.
Mezi hlavní znaky deprese patří:
• Depresivní myšlenky a postoje (už to nebude lepší, jsem nejhorší, život má cenu jen
když…, všechny otravuji,…), projekce depresivního myšlení (druzí mě nemohou mít rádi,
když jsem takový, …) černo-bílé vidění, generalizace (všechno, všichni, nikdo, …)
• Negativní vnímání sebe sama (ztrácí, nebo nenašel schopnost říci - je dobře, že jsem, mám
rád tento život), sebeobviňování, srovnávání se a porovnávání (měl bych být lepší, všichni
to umí lépe, myslí to vážně, není za to zlý na druhého)
• Negativní vnímání světa (ztráta perspektivy, prožitek hodnot je nesnadný, necítí, co je
důležité)
Psychoterapie, terapeutický postoj:
V prvních krocích terapie je třeba být direktivní, konkrétní a čitelný. Je dobré se zeptat
na sebevražedné myšlenky (nevymlouvat je, ale říci názor, že teď vidí svět a své možnosti
zúženě, nebo jen jednu, což patří k depresi). Připomenout, že bychom se ještě jednou mohli
podívat na ty možnosti, dostat klienta do závazku, vztahu (nechtít, že to neudělá, ale že to
neudělá tento den.)
1. krok - vytvoření vztahu, klient často nebývá přijímán ve svém stavu, vytvořit prostor,
aby zde klient mohl být se svým problémem, potřebuje "ohřát", je třeba vzdržet, že se
opakuje, mlčí, …
2. krok – odlehčení - zastavení dalšího vyčerpávání, přetěžování (medikamenty,
neschopenka, informace o obrazu deprese, snaha minimalizovat výkon a pocit že "musí",
podpořit nicnedělání, či jednoduché aktivity - ne číst knihu, ale prohlížet časopisy),
osvobodit od nároků na sebe
3. krok - obrat k přítomnosti, kde čerpá sílu? - co za minimální činnost ještě může dělat
(aktivita bez výkonu), strukturovat den, ukázat, působit proti pocitům, že nic nezvládne,
ukázat, že přeci jen něco zvládne, ptát se kde může dobře být, kde ještě něco prožívá, kde
jsou jeho hodnoty
4. krok - postoj k depresi - klient by se měl zbavit nároku, že když něco dělá, tak by z toho
měl mít radost, nečekat až radost přijde, ale začít. Zprostředkovat náhled, že nemusí
fungovat perfektně
5. krok - konkretizace zodpovědnosti - upřesnit, za co skutečně může nést odpovědnost
(depresivní mívají pocit, že jsou za vše odpovědní)
6. krok - práce na základní hodnotě, vytvořit vztah k sobě jako k hodnotě (ZOM 2), jádro
terapie
Metody a techniky terapie deprese:
biologická terapie (elektrošoky, farmaka - antidepresiva, trankvilizery, hypnotika,
anxioloitika, lithiové soli, fototerapie aj.)
Hysterie – Kdo jsem, smím být takový?
Na třetí rovině základní osobní motivace se setkáváme s nedostatkem vlastní hodnoty
osoby. Je to porucha dialogu mezi osobou a světem směrem k osobě, charakterizuje ji
nejasnost v tom, kdo vlastně jsem (hledání sebe sama). Z nejistoty, kdo jsem vyplývá
neschopnost zaujímat adekvátní postoje k sobě samému a tím i ke světu - to se projevuje
nedodržováním hranic, rychlou adaptivitou, odosobněným vztahováním (vnitřní prázdnotou,
necitlivostí, odštěpením nebo naopak sebestředností). Tento vnitřní neobsazený střed vzniká
z tlaku vnějšího okolí - pohrdáním, překračováním intimního prostoru, znevažováním osoby,
zraněním (viz Selbstwert). Střed není prázdný, ale jedinec s ním není v kontaktu, vzdaluje se
mu. Vzdálení se má pak za následek nevytvoření dostatečného vztahu k sobě samému a to
vede k “povrchnímu“ životu, čímž se ještě více klient vzdaluje svému středu a okolí se od něj
odvrací, což opět znejišťuje jeho vlastní hodnotu. Jde o způsob reagování na svět,
patologickým se stává až když tím člověk trpí sám, nebo okolí. Poruchy jsou potom od
hysterických reakcí a epizod přes neurózy až po poruchy osobnosti a psychózy.
Rozdělení poruch podle obsahů jednotlivých základních motivací:
• hysterický okruh (ZOM 1) – mé bytí mi nebylo dáno - vyžaduje pozornost, mělo by být
především vidět že je, není podstatné – kdo jsem (zvnějšnění své osoby - svět je
náhražkou), nemá sebe (střed), utíká od sebe, je stále u druhých, dokáže velmi dobře
odhadnout, co situace potřebuje, chce být za každou cenu viděn (účelovost - ukáže se
třeba i ve své slabosti), umí povrchně mnoho věcí, orientace na nové
• hraniční okruh (ZOM 2) – násilné vytržení sebe sama - sebe nechci, nemohu se mít rád -
kvůli bolesti, že mé bytí nebude chtěné, vztah je bolestivý jak k vnějšímu, tak k vnitřnímu
světu
• narcistický okruh (ZOM 3) – má jen sebe a nechce tento vztah k sobě (sebeúctu) za
žádnou cenu ztratit, uzavře se, postaví kolem sebe zeď, dělá vše pro to, aby byl ve své
velkoleposti viděn - hodně kritizuje a hodnotí, ale kritiky sebe sama se velmi bojí
• paraexistenciální okruh (ZOM 4) – je viděn jako osoba pouze ve své užitné hodnotě,
funkčnosti a nikoli ve své vlastní hodnotě (viz hodnoty) - chybí mu smysluplný vztah ke
světu
Psychoterapie, terapeutický postoj:
Na začátku jasný "setting" (pravidla psychoterapie), vracet se neustále k klientovi (má
tendenci neustále od sebe utíkat), zprostředkovat, zpřístupnit mu jeho vlastní obraz - jaké
má o sobě smýšlení, postoje - přiblížit se k jeho vlastní hodnotě, nejdříve všeobecně, potom
specifičtěji. Zaměřujeme se na “prázdný“ střed a emocionalitu. Snažíme se být konstantní,
klienta bereme s úctou, bereme ho vážně, ze začátku sním hrajeme trochu jeho hru (on nás
nutí svými léčkami, abychom ho nebrali vážně), komunikujeme věcně (necháme jeho projev
být, hned nereagujeme), v pozdější fázi přidáváme emoce (hřejivě), potom konfrontačně (co
on říká a co se mi jeví). Vedeme jej, aby si sebe více všímal, prohluboval blízkost k sobě,
zaujímal osobní postoje (indukce vlastní hodnoty osoby).
Základní otázka terapie zní: „Proč klient odchází od své osoby, svého jádra” – mezi
nejdůležitější důvody patří:
• Trauma, překročení hranic spojené s násilím - ve středu je bolest (není ale pravidlem, že
každé trauma musí být odhaleno)
• Nedostatečné utvoření vlastního středu, zfalšování obrazu o sobě, střed je obsazen rolí,
vlastní je znehodnocováno (uznání jen když se chová podle očekávání, např. jak chtějí
rodiče, nehledí se na to co dítě potřebuje, ale je instrumentem k uspokojování potřeb
rodičů)
• Zažívání nespolehlivosti, dítě se nevyzná, neví na čem je, bude (jaký mám být dneska,
abych nerozhněval tátu, mámu, …), rodinná tajemství (alkoholismus, nemanželské děti,
duševní nemoc,…) - nemluví se o tom, ale je to v rodinné atmosféře
• Vrozená konstituce a tlak společensko-kulturního prostředí, utěk od sebe, pro okolní
svět se žije něco jiného, než je mé vlastní, co je ale z vnějšku hodnoceno jako správné,
pozitivní
1. krok – fenomenologické hledání sebe sama a navázání, utvrzení a podpora vztahu k
sobě samému - Kdo jsem, jak jsem (žiji)? Terapeut se snaží klientovi ukázat něco
z něho samého.
2. krok – rozšíření životního prostoru skrze poznání, uvědomění si a porozumění
vlastním obraným mechanismům a strategiím (přerušení jejich automatičnosti) – Jak,
co a proč se chráním? O co tím přicházím?
3. krok – biografická práce – vzpomínání a porozumění spoluurčujících zkušeností –
Z čeho, proč a čím jsem se stal takový?
Smysluprázdnota – Co je dobré?
Smyslusluprázdnotě, jako nedostatečnému vztahu k vnějšímu světu se nejvíce ve svém
díle věnoval V. Frankl. Ve svém "učení o smyslu oproti smysluprázdnotě" se Frankl zaměřil
na otázku utrpení z nesmyslnosti existence. Frankl si však tuto otázku neklade ve významu,
co činí člověka nemocného, ale co mu naopak umožňuje říkat i takovému životu ano. Ptá se,
co je tím proč, které člověku pomáhá překonat utrpení, nouzi nebo nemoc.
Podle Frankla jedině člověk zakouší problematičnost a pochybnost své vlastní
existence, protože jedině člověk se může ptát po smyslu své vlastní existence a tím ji
zpochybnit (Frankl 1994b, s. 43-51). Pochybnosti o smyslu existence (hledání hodnot,
vymezování si vlastního obsahu života, rozpor mezi požadavky života a vlastními nároky na
život) obvykle doprovází pocity úzkosti z prázdnoty a bezesmyslnosti existence (existenciální
vakuum). Ty nejsou primárně ničím patologickým, naopak podle Frankla jsou výrazem toho
nejlidštějšího v člověku. Způsoby vyrovnávání se s existenciálním vakuem (příp. existenciální
frustrací - zmaření dosažení "smyslu"), jsou různé, patologické vyústění pak představuje
noogenní neurózu.(Noogenní neurózy vycházejí z duchovní dimenze a jsou odrazem
konfliktu osoby a svědomí (hodnot). Speciálním případem noogenní neurózy je nedělní
neuróza - deprese objevující se jakmile skončí běžná zaměstnanost a člověku mohou volně
pronikat do vědomí myšlenky o smyslu života. )
Při hledání existenciálního smyslu, respektive při stavu existenciální nouze - při ztrátě
orientace, bezesmyslnosti a prázdnotě života - pomáhá logoterapie, jako na smysl orientované
poradenství. Logoterapie poukazuje na možnosti nalezení smyslu v nových, svízelných a
beznadějných situacích. Zdůrazňuje umístění člověka do světa (objektivní hodnoty, smysl),
pozitivní pohled na člověka a svět, orientaci na budoucí - k výzvám, které může pacient v
budoucnosti splnit (podpoření "vůle ke smyslu"). V logoterapeutickém zacházení je
posilována pozice duchovního (vzdormoc ducha - schopnost aktivně a svobodně zaujímat
postoje) a to zvědoměním schopnosti sebedistance a zaměřením se na schopnost
sebetranscendence.
Podle Frankla (Frankl 1999) má logoterapie pět indikačních oblastí, které přebírá i
současná existenciální analýza:
• jako specifická terapie noogenních neuróz, neurotických problémů vzniklých
z duchovních zdrojů (smysluprázdnota, konflikt svědomí, strach ze svobody či
odpovědnosti, duchovních rozhodnutí aj.)
• jako nespecifická terapie psychogenních neuróz a psychosomatických onemocnění
(přináší nové perspektivy, horizont smyslu) Frankl předpokládá noogenní ohrožení
(noogenezi) v základu mnoha dalších onemocnění
• ako lékařská péče o duši, obecný přístup ke klientům (nikoli odborná terapie, ale spíše
jako doprovázení nemocných), kteří jsou vystaveni nevyhnutelnému utrpení (např.
tělesnému postižení, nevyléčitelné nemoci, neplodnosti, ztrátě aj.)
• jako lidská péče zacházející s "lidskými" (noetivními) problémy (kolektivní neurózy,
"patologie doby", provizorní, fatalistický, nihilistický postoj k existenci, fanatismus …),
které již nespadají do medicínského okruhu a jsou spíše sociogenní
• jako obrana nihilistické a redukcionistické indoktrinaci terapeuta či psychoterapeutického
směru ("iatrogenní" neurózy)
specifické logoterapeutické postupy:
- Dereflexe (D)
- Paradoxní intence (PI)
- Postojová změna (EM)
- Metoda hledání smyslu (SEM)
- Metoda posilování vůle (WSM)
- Personale positions Findung (PP)
POVAHA TERAPEUTICKÉHO VZTAHU V EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZE
Povaha terapeutického vztahu v existenciálně analytické terapii byla již z velké části
popsána v předcházejících kapitolách. Z výše uvedeného se tak, podle A. Längleho, jeví v
existenciálně analytickém terapeutickém vztahu tři důležité osobní schopnosti terapeuta: „Za
zmínění stojí obzvlášť tři specifické schopnosti osoby pro terapii … schopnost setrvat u
tématu (problému, možnosti smyslu), otevřít se, aktivovat schopnost klienta být ve vztahu.”
(Längle 1989, s. 5).
Vedle těchto požadavků na terapeuta považuji za důležité zmínit fenomenologický
postoj, který je součástí fenomenologické analýzy a zároveň psychoterapeutickým postojem.
Fenomenologický postoj je otevřený ke klientovi a snaží se jej vidět tak, jak se sám projevuje
(jeví), v jeho svérázu a jedinečnosti. Vychází z Heideggrova hermeneutického posunu
původní Husserlovy fenomenologie (Heidegger 1996, s. 43-56)a Schelerova více psychologického pojetí fenomenologie jako dívajícího se vědomí (Scheler
1968, s. 75-81). Prakticky tedy jde o postoj otevřenosti ke klientovi za
současného vědomého odsunutí ("uzávorkování") toho, co už o klientovi vím, mého obrazu o
něm, psychologických a jiných konstruktů a toho, jak na mě klient a situace působí. Snažím
se tedy uchopit podstatu (to, co je nezaměnitelné), toho, co se mi jeví. K tomu je třeba akt
trpělivosti, odvahy a důvěry, protože se otvírám něčemu (situaci i sám sobě) a nevím co se mi
ukáže. Tento postoj umožňuje vstupovat do dialogu (setkání s klientem), za vzniku zvláštního
vztahu mezi klientem a terapeutem, atmosférou spolunáležitosti. V této atmosféře otevřenosti
a prostoru pro to, co se během terapie ukazuje. Potom je možné zůstat u těchto "jevů" setrvat
a nechat je rozvinout v celé jejich šíři a významech. Klient tak může lépe porozumět dané
skutečnosti, své situaci.
K terapeutickému vztahu říká Längle poněkud nadneseně: „Dobrý existenciální
analytik nedělá existenciální analýzu a logoterapii, nýbrž to, co pacient potřebuje, má
zapotřebí.” (Längle 1989c, s. 45).
|
Odborné texty 
