Navigace
SLEA Aktuality Nástin dalšího vývoje Franklovy existenciální analýzy a logoterapie
SLEA LOGO
Vyhledávání
Úterý, 21 Listopad 2017
Nástin dalšího vývoje Franklovy existenciální analýzy a logoterapie PDF Tisk Email
Pátek, 10 Duben 2009 20:57

MARTIN WAGENKNECHT

NÁSTIN DALŠÍHO VÝVOJE FRANKLOVY EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE 
(VYBRANÉ ČÁSTI DIPLOMOVÉ PRÁCE)


OBSAH


VZNIK A VÝVOJ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY


DUCHOVNÍ,FILOSOFICKÉ A KULTURNĚ-DĚJINNÉ POZADÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY

  • Historické souvislosti vývoje logoterapie a existenciální analýzy
  • Filosofické pozadí logoterapie a existenciální analýzy

FRANKLOVO POJETÍ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE

  • Přehled existenciální analýzy a logoterapie (schéma 4 E)

EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA

  • Franklova antropologie
  • Franklovo pojetí existence
  • Svoboda a odpovědnost
  • Hodnoty a smysl
  • Svědomí

FRANKLŮV POHLED NA LOGOTERAPII

  • Pohled logoterapie na vybrané klinické obrazy
  • Specifické psychoterapeutické metody logoterapie
  • Postojová změna
  • Paradoxní intence
  • Dereflexe

SHRNUTÍ - FRANKL A JEHO VĚDECKÁ PRÁCE V DATECH


-----------------------------------------------------------------------------------------
Pojmy  existenciální  analýza  a  logoterapie  jsou  spojeny  se  jménem  vídeňského
neurologa,  psychiatra  a  psychologa  Viktora  Emila  Frankla.  Jeho  žáci  pak  toto  původní
Franklovo pojetí rozpracovávají do dvou postupně se vzdalujících směrů.

S  Franklovými  myšlenkami  jsem  se  setkal  již  během  svého  studia na střední škole a
výrazně přispěly k mému rozhodnutí věnovat se studiu psychologie. Tento můj zájem vyústil
v  rozhodnutí  vstoupit  do  logoterapeutického  výcviku.  Zde  jsem  měl možnost do hloubky se
seznámit  s  Franklovými  myšlenkami  i  konceptuálním  posunem,  ke  kterému  ve  svém  díle
dospěl jeho žák Alfried Längle. 

V  naší  odborné  literatuře  není  systematicky  shrnuto  myšlenkové  bohatství dnešního  rozpracování  existenciální  analýzy  a  logoterapie.  Pokusil  jsem  se  o  to  ve  své
diplomové práci a stanovil jsem si několik dílčích cílů, kterým odpovídá její členění.

Nelze  psát  práci  o  dnešní  podobě  existenciální  analýzy  a  logoterapie,  aniž  by
tomu  předcházelo  stručné  pojednání  o  těchto  disciplínách  a  shrnutí  základních
myšlenek  V.  E.  Frankla.  První část  mé  práce  proto  obsahuje  pojednání  o  vzniku  a
vývoji logoterapie a existenciální analýzy ve Franklově pojetí.

Těžiště  mé  práce  spočívá  v  její  druhé  části,  která  je  věnována  současnému
rozpracování existenciální analýzy a logoterapie. Je rozdělena do dvou základních celků, které
odpovídají  dvěma  hlavním  směrům,  jejímiž  představiteli  jsou  Elisabeth  Lukasová  a
Alfried Längle.

Práci  doplňuje  stručné  pojednání  o  našich  i  zahraničních  institutech,  zabývajících  se
logoterapií, doplněné životopisy vybraných představitelů.

  1. VZNIK A VÝVOJ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY

Počátek  logoterapie (v souvislosti s logoterapií znamená řecké slovo "logos" smysl) a existenciální  analýzy  sahá  do  dvacátých  a  třicátých let našeho století. Jejich zakladatel, V. E. Frankl, vyšel z psychoanalýzy Sigmunda Freuda a individuální
psychologie Alfreda Adlera. Vytvořil samostatný přístup - logoterapii, kterou koncipoval jako
doplnění těchto dosavadních psychoterapií o tematiku smyslu života. Do základu logoterapie,
jako  psychoterapie  orientované  na  otázky  smyslu,  postavil  existenciální  analýzu,  která  tak
tvoří  její  teoretické  jádro.  Existenciální  analýza  se  zabývá  podmínkami  a  možnostmi  lidské
existence, lidskou motivací a antropologií. 

DUCHOVNÍ,FILOSOFICKÉ A KULTURNĚ-DĚJINNÉ POZADÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY

V  základu  každé  psychoterapeutické  koncepce  leží  více či  méně  reflektovaná
specifická  filosofie,  obraz člověka.  Toto  filosofické  pozadí  se  pak  projevuje  v  praktickém
jednání  terapeuta  a  má,  podle  mého  názoru,  velký  vliv  na  účinnost  terapie.  Každý
psychoterapeut by si proto měl být vědom své vlastní filosofie a pojetí člověka - to se zpětně
odráží v přístupu, který si zvolil.
Jak  již  bylo řečeno,  existenciální  analýza  a  logoterapie  vznikla  ve  dvacátých  letech
tohoto století, ale kořeny jejich myšlenkového systému musíme hledat mnohem dříve, v celé
filosoficko-náboženské  tradici  lidstva.  Historické  a  filosofické  souvislosti,  které  vedly  k
vytvoření  logoterapie  a  existenciální  analýzy,  ovšem  výrazně  přesahují  téma  mé  diplomové
práce. Proto zde bude uvedeno jen pár poznámek.

Historické souvislosti vývoje logoterapie a existenciální analýzy
Osvícenství  18.  století  způsobilo  svým  odmítáním  duchovní  dimenze  člověka  jako
nevědecké "duchovní krizi", která vyvrcholila na počátku dvacátého století. Zároveň člověku
přineslo  "vítězství  rozumu"  možnost  vlastního  úsudku  a  stanoviska.  V  této  době  vznikají
přírodní  vědy,  které  svým  požadavkem  na  intelektuální  přesnost,  vědeckou  metodu  apod.
přinášejí  do  vědy  racionalismus.  Ten  později  ústí  v  pozitivizmus,  empirismus  a  scientismus
(zaměření na výlučně experimentálně ověřitelné "pravdy").Tento  trend  se  bohužel  nevyhnul  ani 
psychologickému  smýšlení  (převzetí biologického a fyzikálního modelu do psychologie - psychofyzika,
důraz na experimenty …).  Takový  vývoj  s  sebou  přinesl  na  jedné  straně  ohromný  pokrok  techniky,
na  druhé straně  však  degradaci  pojetí  člověka  a  světa  (člověk  začíná  pojímat  svět  jako  pouhý
prostředek  -  pro  dosažení  svých  cílů).  Podstata  člověka  byla  vysvětlována  pod  vlivem
vzrůstajícího psychologismu a redukcionismu ve vědě čistě biologickými, psychologickými a
sociologickými kauzalitami.Jako "vedlejší produkt" tohoto vývoje se počal rozrůstat pocit vrženosti, nepotřebnosti
a  bezvýznamnosti  lidské  existence  (zpochybnění  sebepojetí  člověka).  Tyto  pocity  byly  ještě
zesíleny zkušeností 1. a 2. světové války a v neposlední řadě k nim přispěla i krize křesťanské
víry (zpochybnění hodnot).


Filosofické pozadí logoterapie a existenciální analýzy

Ústředním  tématem  logoterapie  a  existenciální  analýzy  je  právě  výše  popsaný  pocit
bezesmyslnosti  lidské  existence.  Frankl  přenáší  tuto  existenciální  otázku  utrpení  z
nesmyslnosti  existence,  která  byla  do  té  doby  rozpracovávána  ve  filosofii  a  teologii,  do
psychologické  a  lékařské  praxe.  Pro  logoterapii  a  existenciální  analýzu  je  proto  příznačné
velmi těsné sepětí lékařské a psychologické teorie s filosofií a teologií.
Franklovo  chápání člověka  a  světa  vychází  z  klasické  západní  filosofické  tradice  -
filosofické antropologie, filosofie existence a fenomenologie.
U  Frankla  je  patrný  příklon  k  tradiční řecké filosofii, vycházející z Platóna (trvalého
světa  idejí  a  smyslového  světa)  a  Aristotela.  Největší  vliv  na  utváření  logoterapie  a
existenciální analýzy měli ovšem filosofové existence.
Za  existencialismus  (Störig  1991)  jsou  považovány  filosofické  směry,  které  se
zabývají analýzou lidského bytí. Tato analýza se obrací k výkladu lidské existence ve sv
ětě, s důrazem  na  její  konkrétní,  problematickou  povahu.  Zaměřuje  se  na  jednotlivce  v  jeho
konkrétní situaci (na jeho svobodu, odpovědnost, strach, osamělost, vinu atd.).
Existenciální  filosofie  je  hnutím  dvacátého  století,  i  když se její charakteristické rysy
vyskytují už v  dřívějších  filosofických  pracích a  literárních  dílech.
Zejména výrazně vystupuje v devatenáctém  století v  díle Friedricha Nietzscheho a Sörena  Kierkegaarda,
který je požadován za otce existencialismu. Existencialismus  je  reakcí  na  osvícenský  racionalismus,
filosofii  I.  Kanta  a  na  ni navazující  německý  idealismus (W.F.Hegel,F.W.J.Schelling,J.G.Fichte).Toto hnutí
výrazně ovlivnil i E. Husserl, ačkoliv nebývá řazen mezi existencialisty (převzetí Husserlovy
fenomenologické metody). 
Existencialismus  měl  veliký  vliv  mimo  oblast  filosofie.  V  psychologii  a  psychiatrii
ovlivnil zejména K. Jasperse, L. Binswangera, M. Bosse, V. E. Frankla, R. Maye, P. Tillicha,
částečně  i  některé  humanisticky  orientované  psychology  (G.  Allporta,  C.  Rogerse,  A.
Maslowa) a jejich žáky (Coan 1999, s. 154). 
S  existencialismem  se  prolíná  další  výrazný  filosofický  směr  -  fenomenologie.  Jako
filosofickou  školu  ji  založil  na  počátku  19.  století  Edmund  Husserl.  Jeho  pojetí
fenomenologie  ("zpět  k  věcem  samým")  se  svými  úvahami  stavělo  proti  psychologismu
(ztotožnění poznávaného s "Egem") a pragmatismu své doby. Husserlovi žáci a následovatelé
rozmanitě  zacházeli  s  původní  fenomenologickou  metodou.  Adaptovali  ji  na  různé  oblasti
lidské  zkušenosti:  náboženství,  hodnoty  (M.  Scheler),  na  vlastnosti  bytí  (M.  Heidegger,
existenciální  fenomenologie),  na  svobodu  (J.  P.  Sartre),  na  absurditu  bytí  (A.  Camus),  etiku
(N. Hartmann) aj. 
Fenomenologická  metoda  se zabývá otázkou co je, co se jeví, ukazuje. Chce zachytit "čistou"  zkušenost,  jak  se  sama  představuje  (jeví)  ve  vědomí.  Je  to  snaha  zachytit  prožitek
(fenomén)  toho,  co  se  jeví  vědomí,  za  současného  "uzávorkování"  vlastních  či  teoretických
výkladů a teorií.
Franklova antropologie vychází z Schelerova pojetí etiky (teorie hodnot) a filosofické
antropologie  (pojetí člověka  jako  duchovní  bytosti,  osoby).  Hodnoty  jsou  podle  Schelera
dostupné  pouze  fenomenologickým  zřením.  Přesahují  člověka  a  jsou  dané  od  Boha.  S
hodnotami  (Bohem)  potom  "komunikuje"  to  duchovní  v člověku  prostřednictvím  lásky
(otevřenost hodnotám) na základě sebetranscendence: „Jedině člověk - pokud je osobou - je
schopen  povznést se sám nad sebe - jako živou bytost” (Scheler 1968, s. 74). Frankl přebírá
Schelerovo hierarchické uspořádání hodnot, které zjednodušil na tři druhy (zážitkové, tvůrčí,
postojové).
Vedle  Schelera  měl  na  Frankla  velký  vliv  M.  Heidegger  a  K.  Jaspers,  a  to  zejména
Heideggerovo  rozpracování  otázky  po  bytí  (existenci)  a  jsoucím  (Heidegger  1996)  a
Jaspersovo pojetí svobodné volby. Jaspres pojímá bytí jako to, které se rozhoduje, kým bude:
„Být člověkem znamená stávat se jím” (Jaspers 1996, s. 52).
Když hovoříme o tom, co pomáhalo formovat logoterapii a existenciální analýzu, resp.
osobnost  jejího  zakladatele,  nemůžeme  opomenout  náboženské  pozadí.  Frankl  byl  hluboce
věřící  člověk  a  jeho  osobní  pojetí  "nadsmyslu"  (základního  směřování  lidské  existence)
spočívalo v naplňování smyslu konkrétních požadavků života ve vztahu k nejvyšší hodnotě -
Bohu.  Jeho  religiozitu  ovlivnila  židovská  víra  rodičů,  dílo  Martina  Bubera  (dialogická
filosofie, Já-Ty - Já-Ono) a setkávání s křesťanstvím (druhá žena byla katolička …). Vztah s
Bohem  považoval  Frankl  za  velmi  intimní,  tuto  svou  zkušenost  nikomu  ve  svých  dílech
nevnucuje a respektuje jiná vyznání i lidi nevěřící.
Další  významný  vliv  na  vznik  a  vývoj  logoterapie  představuje  osobní  život  jejího
zakladatele (viz kapitoly I.6 a III.1.1.1). V celém jeho díle je patrná těsná svázanost prožitého
a  myšleného.  Logoterapie  a  existenciální  analýza  tak  představují  hledání  toho  opravdu
lidského, duchovních zdrojů člověka.


FRANKLOVO POJETÍ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE


Frankl  pojímal  logoterapii  jako  na  smysl  orientovaný  psychoterapeutický  přístup
vycházející  z  "duchovních  zdrojů", který je připraven spolupracovat s tradiční psychoterapií.
Pojmu  "existenciální  analýza"  neužívá  Frankl  ve  svém  díle  zcela  jednotně  (někdy  jako
filosoficko-antropologický základ logoterapie jindy jako analýzu konkrétního člověka). V této
práci  bude  pojem  "existenciální  analýza"  nadále  používán  ve  Franklově  pojetí  pro  označení
ontologického i ontického výkladu lidské existence.

I.2.1 Přehled existenciální analýzy a logoterapie (schema 4 E)

Když  Frankl  hovo
řil o logoterapii, používal pro svůj výklad jednoduché, ale výstižné
schéma  "čtyř  E"  (Frankl  1994d).  Toto  schéma  vystihuje  nejdůležitější  prvky  Franklovy
antropologie.

Obr. 1: Franklovo didaktické schéma "4E"
4. "E" …"tragická triáda"
3. "E" …"tři hlavní cesty ke smyslu"
2. "E" …"oblast specificky lidského"
1. "E" …"tři roviny lidského bytí"

První  "E"  představuje  celost  člověka  tvořenou  třemi  různými  způsoby  lidského  bytí:
somatickou, psychickou a specificky lidskou, noetickou rovinou. 

Druhé  "E"  se  zabývá  dynamikou  specificky  lidské  roviny.  V  noetické  (duchovní)
rovině se člověk jako osoba může na základě sebedistance svobodně rozhodovat, a to i proti
somatické a psychické rovině sebe sama (vzdormoc ducha). Tak dochází k existenci. Aby tato
volba  přinesla  pocit  naplnění  existence,  nesmí  být  v  rozporu  s  primární  motivační  silou
člověka  -  "vůlí  ke  smyslu".  Vůle  ke  smyslu  je  bezprostředně  spojena  se  sebetranscendencí
(člověk je zaměřen na něco jiného než na sebe sama - na hodnoty). 
Frankl  věřil, že život má za všech okolností smysl, který se dá naplnit uskutečněním
hodnot. Třetí "E" tak představuje tři hlavní cesty, jak naplnit život smyslem: skrze prožitkové,
tvůrčí  a  postojové  hodnoty.  Pokud  se  člověk  ocitne  v  situaci,  že  nemůže  od  světa  přijímat
(hodnoty  prožitkové)  a  nemůže  ani  světu  dávat  (hodnoty  tvůrčí)  kvůli  nezměnitelným
aspektům lidské existence (utrpení, vina, smrt), může stále ještě k této situaci zaujmout postoj
(hodnoty  postojové).
Člověk  může  i  v  takové  situaci  změnit  postoj  k  vlastnímu  životu  a přijmout jej tak za svůj úkol. 
V  "tragické  triádě"  jde  o  to  dát  životu  ano,  navzdory  všemu,  co  člověka  omezuje  v
jeho existenci (utrpení, vina, smrt). Frankl říká, že člověk je schopný obrátit utrpení v dílo a
čin,  vinu  vzít  jako  příležitost  změnit  se  k  lepšímu  a  uvědomění  si  vlastní  konečnosti  jako
podnět k odpovědnému jednání (využít dobře svůj čas a příležitosti).

EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA

V  "Lékařské  péči  o  duši"  rozlišil  Frankl  obecnou  a  speciální  existenciální  analýzu
(Frankl  1994b).  Obecnou  existenciální  analýzou  rozuměl  Frankl  teoreticko-výzkumný  směr,
který  se  zabývá  ontologickou  rovinou  existence:  „V  tomto  smyslu  je  existenciální  analýza
pokus  o  psychoterapeutickou  antropologii,  která  předchází  nejen  logoterapii,  ale  všem
psychoterapiím.”  (Frankl  1987,  s.  59).  Speciální  existenciální  analýzu  potom  chápal  jako
analýzu  konkrétní  osoby,  jejíž  pomocí  se  snažil  klienta  přivést  k  prožitku  odpovědnosti  za
svůj život. Později však většinou používá termín "existenciální analýza" nejednotně, v obou
těchto významech bez rozlišení (např. Frankl 1999). 
V  základu  existenciální  analýzy  stojí  Franklovo  pojetí člověka  -  antropologická koncepce  -  p
řesvědčení,  že:  „Člověku  jde  především  a  naposledy  o  smysl  a  nic  než  smysl” (Frankl 1994a, s. 74)


Franklova antropologie

Ve  Franklově  antropologické  koncepci  se  prolínají  dvě  základní  otázky:  co  činí
člověka  člověkem  (co  je  specificky  lidské)  a  co  mu  umožňuje  existenciálně  žít  -  prožít
"zdravý", naplněný život.

Franklovo pojetí existence

Frankl  pojímá  existenci  v  tradici  novověké  filosofie  a  označuje  jí  specifický  způsob
bytí člověka (výkon), který jej odlišuje od bytí jiných jsoucen jeho svobodou, zodpovědností,
intencí  k  sebetranscendenci,  schopností  uvědomovat  si  své  bytí,  schopností  rozhodovat  …
Člověk je do určité míry nezávislý na danostech bytí (osudu): „… u člověka se nejedná o být
fakticky,  nýbrž  o  být  fakultativně,  ne  o  "muset  být  takovým  a  nikdy  jiným" …ale  daleko 
více  o  "moci  se  stále  stávat  někým  jiným (Frankl  1987,  s.  61).Rozhodováním  o  sobě
člověk přesahuje své psychofyzické bytí (psychofyzikum - faktický výskyt).Existence se odehrává
v duchovní rovině člověka. V této rovině má člověk možnost se rozhodnout,  kým  se  stane:  „Jsou  v  něm možnosti od anděla až po ďábla. Neboť člověk, jak
jsme  jej  poznali  -  a  poznali  jsme  ho  jako  snad  žádná  generace  dosud  -  je  bytost,  která
vynalezla  plynové  komory;  ale  je  to  současně  bytost,  která  šla  do  těchto  plynových  komor
zpříma  s  Marseillaisou  nebo  nějakou  motlitbou  na  rtech.”(Frankl  1994a,  s.  64).Člověk  tak
vždy nese zodpovědnost za to, jak žije. Zodpovídá se vždy vůči hodnotám přítomné situace. Tím  se  dostáváme  k  dalšímu  velmi  důležitému  rysu  existence  -  k  sebetranscendenci:  „Ek-
sistovat  znamená  vystoupit  ze  sebe  sama  ven  a  přesáhnout  sebe  sama,  přičemž  člověk
vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní prostor.” (Frankl 1987, s. 61)  Existence  má  tak  směr  (intenci)  -  zaměřuje  člověka  mimo  sebe,  k  hodnotám  ve  světě
(smyslu): „Člověk vždy směřuje a je zaměřen na něco jiného než na sebe sama, jmenovitě na
smysl, který má být naplněn, nebo na jiné lidi, s nimiž by se v lásce setkal.” (Frankl 1994b, s.
175) Aktivně, svobodně a v sebetranscendenci utvářený život, za který mohu zodpovídat (je v
souladu  se  svědomím),  přináší  pocit  existenciálního  naplnění  (smysluplnosti  života).  V
opačném případě nastává existenciální krize.

Dimenzionální ontologie

Frankl  používá  k  snadnějšímu  porozumění  obrazu  člověka  v  jeho  "antropologické
jednotě  a  ontologické  rozmanitosti"  výkladové  schéma  -  dva  zákony  "dimenzionální
ontologie".


Obr. 2: Jedna a tatáž věc promítnutá ze své dimenze do různých dimenzí, které jsou nižšího řádu než
její vlastní dimenze,se zobrazuje tak, že si zobrazení navzájem odporují. (V tomto případě je otevřená nádoba - sklenice - redukována na uzavřený průmět - obdélník a kruh.). (převzato z Frankl 1987, s. 66)


Obr.  3: Různé  věci  (zde  slouží  jako  model  válec,  kužel  a  koule),  promítnuty  ze  své  dimenze 
do  jedné  a  téže dimenze,  která  je  nižšího řádu  než  jejich  vlastní  dimenze,  se  zobrazují  takovým
způsobem,  že  jsou  jejich zobrazení  shodná  (ze  samotných  průmětů  -  kruhů  -  se  nedá  usoudit,co
je  projikuje,  "vrhá"  -  projekce  je víceznačná). (převzato z Frankl 1987, s. 66)

Tyto  geometrické  zákonitosti  potom  Frankl  přenáší  na  obraz  člověka.  První  z  nich
ukazuje  "průměty"  člověka  do  somatické  a  psychické  roviny  jako  rozporuplné  (rozmanité)
obrazy, ale v dimenzi vyšší jako jednotu (celek). Průměty pak naznačují, že nemůže jít o plné
uchopení  skutečnosti.  K  druhé  zákonitosti  Frankl  říká,  že:  „…  objevy  získané  v  nižších
dimenzích  si  zachovávají  v  rámci  těchto dimenzí nadále platnost, a to platí ve stejné míře o
tak  jednostranných  badatelských  směrech  jako  Pavlovova  reflexologie,  Watsonův
behaviorismus, Freudova psychoanalýza, Adlerova individuální psychologie.” (Frankl 1994a,
s. 38) Varuje tak před generalizací jednostranných pohledů na člověka (monadologie). 

Frankl  popisuje člověka  ve  třech  dimenzích:  tělesné,  duševní  a  duchovní.  Tyto  tři
dimenze  navzájem  představují  jednotu,  celek  v  rozmanitosti  (různorodosti)  -  tři  složitě
propojené úrovně lidského bytí. Tento trojdimenzionální model lidské určenosti není statický,
ale pokouší se vysvětlit obraz člověka dynamicky (v základu stojí "vůle ke smyslu"). 

Obr.  4: "Antropologická  jednota  a  ontologická  rozmanitost"
člověka  -  tři  dimenze  lidského  bytí:  somatická, psychická a duchovní rovina

  • Somatická rovina

Člověku jako tělesné bytosti jde o přežití, uchování života - udržení rovnováhy mezi
vnějším a vnitřním prostředím. Zajištění optimálního fungování tělesných funkcí téměř úplně
závisí  na  vnit
řních  a  vnějších  danostech  a  probíhá  většinou  nevědomě.  Dynamika
(biodynamika)  spo
čívá  ve  výskytu  nerovnováhy  (potřeby),  směřující  k  vyrovnání,
znovunabytí  rovnováhy  (napln
ění  potřeby).  Na  této  rovině  fungování  "musím".  (Balcar  in:
Vym
ětal 1997, s. 220).

  • Psychická rovina

Člověk  jako  duševní  bytost  touží  cítit  se  dobře.  Balcar  k  psychické  dimenzi  říká:
„Duševní  děje  u  člověka  směřují  k  ovládání  sebe  a  okolí,  k  získávání  převahy  na  úrovni
poznání i na úrovni konání. Řídí se zákonitostmi vnímání a cítění, učení a myšlení, motivace a
snažení  a  vedou  ve  svých  účincích  ke  změnám  prožívání,  které  dále  působí  změny  ve
fyziologii  a  v  chování  jedince  -  namísto  tělesného  uchování  je  zde  řídícím  principem
přizpůsobení.” (Balcar in: Vymětal 1997, s. 220). Patří sem vedle emocionální, kognitivní a
konativní  oblasti člověka  také  oblast  sociální.  Duševní  děje  probíhají  v  polaritě  vědomé  -
nevědomé.  Dynamika  (psychodynamika)  potom  spočívá  ve  výskytu  pohnutky  (motivu)
směřující prostřednictvím chování k uspokojení (odstranění napětí) (Balcar in: Vymětal 1997,
s. 220).
Frankl  sám  se  příliš  nevěnoval  popisu  somatické  a  psychické  dimenze,  spíše
zdůrazňoval následující dimenzi - dimenzi duchovní.

  • Duchovní rovina

Člověk jako duchovní bytost touží žít svůj život smysluplně (vůle ke smyslu). Smysl
hledá "to duchovní v člověku" - osoba. Ve Franklově pojetí je osoba sebeurčující (určuje, co
se v příštím okamžiku stane, co učiní) - zaujímá postoje a uskutečňuje hodnoty (viz existence
Nutno předeslat, že u Frankla pojem "duchovní" (noetický) není nutně spjat s náboženstvím, protože
v konečném důsledku je na každém člověku, zda a nakolik dá smyslu svého života náboženský
význam.

Osoba  je  ve  svých  rozhodnutích  a činech  svobodná,  zároveň  však  nese  za  svá
rozhodnutí odpovědnost (svědomí).


Noetické  děje  se  odehrávají  na  vědomé  i  nevědomé  úrovni.  Frankl  popisuje  vedle
"pudového"  nevědomí  také  nevědomí  "duchovní":  „Známe  a  uznáváme  nejen  pudové
nevědomí, nýbrž i duchovní nevědomí, a z této vrstvy vyrůstá i cit. Cítění v sobě dokáže mít
mnohem více citlivosti než rozum vůbec kdy dokáže mít v sobě pronikavosti.” (Frankl 1999,
s. 129) Duchovní nevědomí je úzce spojeno s intuicí (viz cítěním svědomí).
Dynamika duchovní roviny vzniká z napětí mezi tím, "co je" (člověk v situaci), a tím,
"co má být" (svědomím uchopená výzva situace). Hledá, co je "správné". Duchoví dynamiku
člověka  (noodynamiku)  Frankl  popisuje:  „…  podstatným  znakem  lidského  bytí  je  to,  že  se
nachází v polárním poli napětí mezi tím, co je, a tím, co má být, že stojí tváří v tvář smyslu a
hodnotám, které na něj kladou požadavky.” (Frankl 1994a, s. 73) 
Frankl  popisuje  dva  vzájemné  vztahy  mezi  těmito  antropologickými  dimenzemi
(tělesnou,  duševní  a  duchovní):  somato-psychický  paralelismus  a  psychicko-noetický
antagonismus.
Somato-psychický  paralelismus  představuje  úzkou  spojitost  mezi  tělem  a  psychikou:
„Psychické a fyzické, resp. somatické jsou spolu ve vnitřní jednotě, to však v žádném případě
neznamená,  že  …  psychické  a  somatické  jsou  jedno.”  (Frankl  1987,  s.  64)  Zm
ěny  na psychické úrovni vyvolají paralelní změny na fyzické úrovni a obráceně - se snahou odbourat
vzniklé, vnitřní napětí (homeostatický princip).
Mezi  duchovní  dimenzí  a  "psychofyzikem"  není  vztah  paralelní,  ačkoliv  jsou  tyto
úrovně nerozlučně spjaty, nýbrž je zde nezávislost duchovní roviny na psychické a fyzické -
psychicko-noetický  antagonismus.  Psychonoetický  antagonismus  dává člověku  možnost
oponovat:  „Psychonoetický  antagonismus  je,  v  protikladu  k  závaznému  (obligátnímu,
faktickému)  psychofyzickému  paralelismu,  fakultativní,  nezávazný.  Podle  toho  je  vzdormoc
ducha pouhá  možnost,  nikoli  nutnost.”  (Frankl  1987,  s.  62)  Na  této  rovině  působí
existenciální  dynamika  -  noodynamika.  Tento  dialektický  vztah  duchovního  a psychofyzického
odráží filosofickou otázku idejí a materiálního světa.


Obr. 5: Psychonoetický antagonismus
A … to, co je smysluplné, nemusí být příjemné
B … to, co je příjemné, nemusí být smysluplné         


Obr. 6: Tři dimenze lidského bytí a jejich provázanost
↨ … somato-psychický paralelismus 
↓ … psychonoetický antagonismus


E. Lukasová  v  aristotelovském  duchu  dodává  k  Franklově  dimenzionální  ontologii
(Lukasová  1986,  s.  27):  "Kdybychom  chtěli  rozdělit  život  na  naší  zemi  podle  účasti  na
různých dimenzích bytí, dostali bychom následující rozpis …

rostliny, zvířata, lidé → tělo

zvířata, lidé → tělo, duše
lidé → tělo, duše, duch"

K.  Balcar  k  rozmanitosti  lidských  dimenzí  poznamenává: „… tělesnou stránku svého
života pravděpodobně sdílí člověk s rostlinami a zvířaty, duševní se zvířaty, duchovní stránka
je výsadou člověka samotného. Je patrno, že směrem od tělesných podmínek a pochodů přes
duševní  až  po  duchovní  postupně  ubývá  deterministické  podmíněnosti  a  přibývá  volnosti  a
možnosti volby.” (Balcar in: Vymětal, 1997, s. 220)
Podle  "úhlu"  pohledu  se  nám  "oblast  specificky  lidského"  (osobně-existenciální,
duchovní  dimenze)  jeví  jako  duchovní  dimenze  (ontologicky),  osoba  (fenomenologicky)
či existence (antropologicky).

Svoboda a odpovědnost

K  podstatě  lidské  existence,  jak  již  bylo  výše  řečeno,  patří  "být  svobodným"  a  "být
odpovědným".  Svoboda  i  odpovědnost  vycházejí  z  duchovní  dimenze  člověka  a  jsou  tak
součástí  "vůle  ke  smyslu". Svoboda člověka spočívá v rozhodování, kým se stane, co učiní.
Odpovědnost  je  potom  zodpovědností  vůči  jednorázovosti,  jedinečnosti  situace  (hodnotám,
smyslu). Svoboda a odpovědnost se setkávají při rozhodování v našem svědomí. Svoboda je
tak s odpovědností neoddělitelně spjata. 
Frankl  popisuje  svobodu  ve  dvou  aspektech:  „V  negativním  aspektu  znamená  jen
"svobodný  od",  v  pozitivním  "svobodný  k",  je  svobodou  od  "být  takovým"  a  svobodou  k
"existovat".  Tato  existence člověka  znamená  však  koneckonců  být  odpovědným.”  (Frankl
1994b, s. 34) 
Člověk  má  "svobodu  od"  své  psychofyzické  podmíněnosti  -  od  svého  biologického,
psychologického  a  sociologického  osudu.  Osudem,  osudovým  rozumí  Frankl  to,  „…  co  se
bytostně  vymyká  svobodě  člověka,  co  není  v  jeho  moci,  ani  v  jeho  odpovědnosti.  …  K
osudovému patří především všechno minulé, a to právě ve své neměnnosti.” (Frankl 1994b,
s. 90) 
"Svoboda  k"  spočívá  v  možnosti  volby.  Člověk  má  možnost  o  svém  bytí  svobodně
rozhodovat  a  to  i  vůči  podmínkám  nezměnitelného  osudu.  Tyto  podmínky  člověka  plně
neurčují, má možnost se svobodně rozhodnout, jak s těmito danostmi naloží. Člověk se může
svobodně  rozhodovat  nejen  proti  své  "psychofyzické  danosti",  ale  i  proti  svému  svědomí
(noetické dimenzi). 
Frankl se staví odmítavě k pojímání svobody člověka jako absolutní, naprosté volnosti
(pouze "svobody od"). Taková svoboda musí být doplněna o odpovědnost. Frankl to názorně
popisuje  takto:  kromě  sochy  Svobody  na  východním  pobřeží  Spojených  států  by  měla  být
postavena na západním pobřeží socha Zodpovědnosti. (Frankl 1994a, s. 79)
Odpovědnost  se  v  existenciální  analýze  váže  k  zodpovědnosti  za  konkrétní  situaci.
Nejedná  se  tedy  přímo  o odpovědnost vůči "absolutní hodnotě" (viz hodnoty a smysl I.3.5),
ale  spíše  o  "situační  odpovědnost".  Odpovědnost  vůči  vlastnímu  svědomí  (požadavkům
smyslu).  Tato  odpovědnost  se  potom  projevuje  v  uskutečňování  hodnot  v  aktivním  (se
svědomím  souhlasným)  jednáním.  Naplňováním  této  odpovědnosti  naplňuji  smysl  v  životě.
Lidský život je ale časově omezen (je konečný). Vyzývá tím člověka k největší odpovědnosti,
k  co  možná  nejlepšímu  "využití"  možností  života.  Frankl  to  vyjadřuje imperativem: „Jednej
tak, jako bys žil podruhé a jako bys poprvé udělal všechno tak špatně, jak jen jsi schopen to
udělat.” (Frankl 1994a, s. 74)

Hodnoty a smysl

Frankl pojal bytí jako být-odpovědným a to znamená být odpovědný za uskutečňování
hodnot.  Na  základě  svého  vlastního  života  si  uvědomil,  že  nás  netlačí  nevědomé  síly,  ale
táhnou  nás  hodnoty  ve  světě:  „Za  sebe  bych  nebyl  ochoten  žít  pouze  pro  své  "obranné
mechanismy" ani zemřít kvůli svým "reaktivním formacím". Člověk je nicméně schopen žít,
ano  i  zemřít,  pro  své  ideály  a  hodnoty.”  (Frankl  1994c,  s.  66)  Fenomenologicky  potom
vyvodil  "vůli  k  hodnotám  (smyslu)"  jako  primární  motivaci  člověka.  Pojem  smyslu  je  tedy
úzce  spjat  s  hodnotami  -  nalezení  smyslu  znamená  nejdříve objevit hodnoty (viz logoterapie
I.4)
Frankl vychází ze Schelerova dělení hodnot na "situační" a "věčné". Situační hodnota
(smysl  okamžiku)  je  vybírána  vzhledem  k  objektivním  hodnotám  -  je  vztahována  k
"hodnotovému  maximu"  (nadsmyslu).  Frankl  vidí  hodnoty  a  smysl  jako  morální  a  apelující:
„Kdyby  smysl  a  hodnoty  byly  jen  něčím,  co  se  vynořuje  ze  samotného  subjektu,  tj.  kdyby
nebyly něčím, co vyrůstá ze sféry mimo člověka a nad člověkem, ztratily by okamžitě povahu
nároku." (Frankl 1990, s. 545) 
Frankl učinil "koperníkovský obrat" v pojímání smyslu. Postavil jej do středu lidského
života  (jako  Koperník  Slunce  do  středu  sluneční  soustavy),  čímž  uvedl  člověka  do
dynamického  vztahu  s  jeho  smyslem.  Tím  se  postavil  proti  psychologismu  své doby (zm
ěna paradigmatu - ne člověk, ale "život" klade požadavky). Frankl to popisuje: ,,Život sám je to,
kdo klade člověku otázky. Člověk sám není tím, kdo se má tázat, je mnohem více tím, kdo je
životem tázán, kdo má životu odpovědět a kdo se má životu zodpovídat. Ale odpovědi, které
člověk  dává,  mohou  být  pouze  konkrétní  odpovědi  na  konkrétní  "otázky  života".  Ze
zodpovědnosti za existenci vyplývá jejich zodpovídání.” (Frankl 1987, s. 141). 

Frankl  dále  pojímá  hledání  smyslu  jako  neustálý  proces  konkrétních  otázek  a
odpovědí:  „Ve  století,  v  němž  se  zdá,  že  Desatero  přikázání  ztratilo  pro  tolik  lidí  platnost,
musí být člověk učiněn schopným zaslechnout 10 000 přikázání, která jsou obsažena v 10 000
situacích, s nimiž jej jeho život konfrontuje.”(Frankl 1994a, s. 17)
Tento  "situační" smysl pak nedefinuje obsahově, nýbrž formálně jako výzvu (úkol) -
nejlepší možnost dané situace na pozadí dané skutečnosti. Smysl je ale vázán nejen situačně,
nýbrž i osobně - vždy také závisí na "vnitřních proměnných" individua - mění se od situace k
situaci  a  od člověka  k  člověku.  Proto  neexistuje  smysl  společný  všem  lidem  -  absolutně
nejlepší možnost situace. Případné obsahové vymezení smyslu přenechává filosofii a teologii. 
Vedle  tohoto  "situačního"  smyslu  Frankl  hovoří  o  vyšším,  posledním,  konečném,
absolutním smyslu (nadsmyslu) nebo Smyslu s velkým "S": ,,Všechno, co se člověku přihodí,
musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát,
v něj musíme právě věřit.” (Frankl 1997, s. 43) 
Důraz ale klade Frankl na "situační smysl", protože člověk neví, co od něj život ještě
očekává (jaký je smysl jeho života jako celku). Člověk nese v každém okamžiku odpovědnost
za  to,  co  učiní  v  okamžiku  příštím,  a  neví,  kdy  z  tohoto  světa  odejde.  Jedná  tak  v  čase  s
vědomím  konečnosti  svého  bytí,  což  jej  nutí  k  odpovědnosti  za  svůj  život.  Myslím,  že
následující  citát  dobře  vystihuje  vzájemnou  provázanost  "situačního"  a  "vyššího"  smyslu.
Frankl v něm přirovnává smysl k filmu: „Skládá se z tisíců a tisíců jednotlivých scén a každá
jednotlivá scéna dává divákovi smysl; ale smysl celého filmu vysvitne nejd
říve na konci filmu …  A  nezávisí  rovněž  konečný  smysl  -  smysl  našich  životů  na  tom,  jestli  my  nejdříve
naplníme  smysl  každé jednotlivé situace, dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí?” (Frankl
1993, s. 129) 
U  religiózního člověka  koresponduje  "vyšší  smysl"  s  Bohem.  Frankl  sám  ve  svých
pozdějších pracích spojuje tuto víru, že život má "vyšší smysl", s konkrétním obsahem, který
odpovídá  Bohu:  „Jedním  slovem:  Bůh  není  jedna  věc  mezi  ostatními,  nýbrž  -  řečeno  s
Martinem  Heideggrem  -  "bytí  samo".”  (Frankl  1993,  s.  132)  Pro  Frankla  je  tak  na  pozadí
všeho  absolutní  hodnota  -  Bůh.  Absolutní  hodnota  žádný  smysl  nemá,  protože  sama  je
smyslem. Smysl a hodnoty jsou potom jejími prostředníky: „Smysl musí vždy předcházet bytí
…  (poslední)  smysl  (vyšší  smysl,  jak  to  obvykle  formuluji)  předcházel  bytí,  aby  ho  bytí
následovalo,  aby  smysl  strhával  bytí  s  sebou.”  (Frankl  1994b,  s.  77)  Smysl  (B
ůh) stojí před bytím, před hodnotou (na počátku byl "smysl"), proto mohou hodnoty vést ke smyslu. Bůh tak
onticky  a  ontologicky  předchozí  smysl  a  hodnoty.  Víra  se  dá,  podle  Frankla,  definovat  jako
naplňování "vůle k poslednímu smyslu" (Frankl 1993, s. 137).
Vztahem  k  absolutní  hodnotě  může  potom  logoterapie  zvědomit  nevědomou religiozitu
člověka. 


Svědomí


Svědomí  je  specificky  lidský  jev, který je těsně svázán s "duchovním" nevědomím a
noodynamikou  (napětím  mezi  bytím  a  smyslem).  Svědomí  je  nám  dané  (vrozené),  zajišťuje
spojení člověka  s  transcendentnem  (hodnotami,  smyslem).  Svědomí  je  iracionální  a
prelogické,  proto  právě  velká,  pravá,  existenciální  rozhodnutí  bývají  nereflektovaná  (Frankl
1987,  s.  77).  Úkolem  svědomí  je  anticipovat,  intuitivně  vycítit,  co  je  z  možností  situace
"správné,  dobré  uskutečnit"  -  vycítit  konkrétní,  jedinečný  smysl  životní  situace  (osobní
výzvu).  Frankl říká:  „Dalo  by  se  definovat  jako  intuitivní  schopnost  najít  jednorázový  a
jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu.”
(Frankl 1994b, s. 58)
Člověk  je  na  jedné  straně  svobodný  i  vůči  svému  svědomí  (zda  jej  při  rozhodování
vyslyší či  nikoliv),  na  druhé  straně  si  člověk  nemůže  být  nikdy  skutečně  jistý,  zda  naplňuje
konečný  smysl  svého  života.  Svědomí  je  spojeno  s  tajemstvím  existence:  „Svědomí  může
totiž člověka také oklamat. Ještě více: až do posledního vydechnutí člověk neví, zda opravdu
naplnil  smysl  svého  života, či  zda  se  spíše  jenom  nemýlil:  ignoramus  et  ignorabimus
(neznáme  a  nebudeme  znát).”  (Frankl  1994b,  s.  58)  Dle  Frankla  je  sv
ědomí  místem  našich nejintimnějších rozhovorů s Bohem, ve kterých vrcholí vztah Já-Ty (ve smyslu M. Bubera).
(Frankl 1993, s. 135)


Tragický optimismus

Franklovo  dílo  se  vyznačuje  optimistickým  postojem  k  existenci,  a  to  i  přes  (nebo
právě  pro)  těžké,  traumatické  zážitky  jeho  vlastního  života.  Tradiční  existenciální  témata
lidského  bytí  a  údělu  Frankl  nevidí  pesimisticky  jako  bezvýchodná.Převrací  pohled  na
tragické události v otázku, co člověku tím osud říká, co od něj život čeká, jaký je v této chvíli
jeho  úkol.  Frankl  hovoří  o  "tragickém  optimismu"  -  optimismu  tváří  v  tvář  tragédii  (Frankl
1985).
Frankl  rozlišuje  mezi  nevyhnutelným  utrpením,  které  se  týká  "tragické  triády"
(utrpení,  vina,  smrt),  a  "zbytečným  utrpením " vycházející  z  neadekvátního  (neurotického)
životního stylu (poruchy vztahů, strachy, nutkání …) (Frankl 1987, s. 142).
Frankl  předpokládá  pro  zvládání  tragických  aspektů  života  (utrpení,  vina,  smrt)
specificky lidský potenciál - schopnost ducha vzdorovat (přetvořit i negativní aspekty života v
něco  pozitivního,  konstruktivního).  Je  to  schopnost  existenciálně  žít  i  za  tragických
podmínek:  „…  obrátit  utrpení  v  dílo  a čin, vyvodit z viny příležitosti změnit se k lepšímu a
vyvodit  z  lidské  pomíjejícnosti  podnět  pro  uskutečnění  odpovědného  činu.”  (Frankl  1985)
Člověk  je  schopný  naplnit  i  v  zdánlivě  beznadějné  situaci  tu  nejlepší  možnost  (smysl),  ale
nemůže  se  přinutit,  aby  byl  nepodmíněně  optimistický  (aby  viděl  naději).  "Tragický
optimismus" je "vedlejším produktem" uskutečňování smyslu a hodnot. 
Frankl popisuje tři druhy hodnot, které vedou k naplnění smyslu (Frankl 1994a, s. 61-
63):

  • hodnoty tvůrčí - člověk tvořící "dává" nějakou hodnotu světu (čin)
  • hodnoty prožitkové -člověk prožívající přijímá něco hodnotného ze světa (prožití druhého- láska atd.)
  • hodnoty  postojové  -  spočívají v tom, jak se trpící člověk (ochuzený o zážitkové a tvůrčíhodnoty)
    postaví ke svému nezměnitelnému osudu.

Smysl může trpící člověk najít v tom, že utrpení příjme jako výzvu k jeho překonání.
Tím, že se pokusí objevit ve své "beznadějné" situaci přece jen nějaký smysl (naději). 
Franklova  antropologie,  a  z  ní  vyplývající  psychoterapie,  je  založena  metafyzicko  -
nábožensky - usiluje naplnit existenci sebetranscendencí.


FRANKLŮV POHLED NA LOGOTERAPII


Když  jeden  americký  lékař  chtěl,  aby  mu  Frankl  řekl  stručnou  definici  logoterapie,
nebo  alespoň  uvedl  rozdíl  mezi  psychoanalýzou  a  logoterapií,  zeptal  se  ho  Frankl:  „Ale
můžete  mi  nejdříve  jednou  větou  povědět  vy,  co  považujete  za  podstatu  psychoanalýzy?”
Lékař odpověděl: „Při psychoanalýze si musí pacient lehnout na pohovku a říkat věci, které
jsou mu někdy nepříjemné” a na to Frankl: „Nuže, v logoterapii smí pacient zůstat sedět, ale
musí slyšet věci, které jsou mu někdy velmi nepříjemné.” (Frankl 1994c, s. 65).
Logoterapie,  v  původním  Franklově  pojetí,  byla  protikladem  a  zároveň  doplněním
Freudovy  psychoanalýzy  a  Adlerovy  individuální  psychologie.  Frankl  se  vymezoval
především proti redukcionistickým tendencím těchto směrů a snažil se je vyvážit rozšířením o
"specificky  lidskou  dimenzi".  Později  vnímal  Frankl  logoterapii  spíše  jako  příspěvek  k
"rehumanizaci  psychoterapie":  „Logoterapie  není  žádnou  náhražkou  za  psychoterapii,  ale
velmi dobře může logoterapii přispět k opětovnému polidštění psychoterapie.“ (Frankl 1994b,
s. 216) 
Logoterapie  oproti  tradičním  směrům  psychoterapie  zdůrazňuje  umístění  člověka  do
světa  (objektivní  hodnoty,  smysl).  V  terapii  je  potom  posilována  pozice  duchovního
(vzdormoc  ducha  -  schopnost  aktivně  a  svobodně  zaujímat  postoje)  a  to  zvědoměním
schopnosti  sebedistance  (sebeuvědomění)  a  zaměřením  se  na  schopnost  sebetranscendence
(zodpovědnost).
Logoterapie  vychází  z  pozitivního  pohledu  na člověka  a  svět,  přičemž  zdůrazňuje
orientaci  na  budoucí:  „...  je  metodou  méně  retrospektivní  a  introspektivní.  Logoterapie  se
zaměřuje spíše k budoucnosti, to jest k úkolům a významům, které má pacient v budoucnosti
splnit. Současně ruší jeho soustředění na sebe ... “ (Frankl 1994c, s. 65)
Teoretickým  podkladem  logoteraputické  léčby  je  výše  zmíněná  Franklova
antropologie  a  teorie  motivace  (existenciální  analýza).  Terapie  je  potom  hledáním,
znovuobjevováním,  příp. prohlubováním smysluplných možností - bezprostředního smyslu -
klientovy situace (podpoření jeho "vůle ke smyslu") na pozadí objektivních hodnot. 

Pohled logoterapie na vybrané klinické obrazy

Frankl se ve svém "učení o smyslu oproti smysluprázdnotě" věnoval otázce utrpení z
nesmyslnosti  existence.  Frankl  si  však  tuto  otázku  neklade  ve  významu,  co
činí  člověka nemocného, ale co mu naopak umožňuje říkat i takovému životu ano. Ptá se, co je tím proč,
které člověku pomáhá překonat utrpení, nouzi nebo nemoc. 
Podle  Frankla  však  jedině  člověk  zakouší  problematičnost  a  pochybnost  své  vlastní
existence,  protože  jedině  člověk  se  může  ptát  po  smyslu  své  vlastní  existence  a  tím  ji
zpochybnit (Frankl 1994b, s. 43-51). Tyto pochybnosti o smyslu života nejsou primárn
ě ničím patologickým, ale v některých případech mohou být patogenní. Jde o vymezování si vlastního
obsahu  života  (hledání  hodnot):  „Proto  pochybnosti  o  smyslu  života nemohou být u
člověka samy o sobě nikdy výrazem něčeho chorobného, je to daleko spíše specifický výraz lidského
bytí vůbec - výraz právě toho nejlidštějšího v člověku.” (Frankl 1994b, s. 43)
Tyto  pochybnosti  o  smyslu  existence  (rozpor  mezi  požadavky  života  a  vlastními
nároky  na  život)  obvykle  doprovází  pocity  úzkosti  (existenciální)  z  prázdnoty  a
bezesmyslnosti  existence  (existenciální  vakuum).  Je  to  stav  duchovní  nouze  a  tísn
ě, a záleží na  tom,  jakým  způsobem  se  s  nimi  člověk  vyrovnává.  Způsoby  vyrovnávání  se  s
existenciálním vakuem (příp. existenciální frustrací - zmaření dosažení "smyslu"), jsou různé,patologické  vyúst
ění  pak  představuje  noogenní  neurózu.(Noogenní  neurózy  vycházejí  z
duchovní dimenze a jsou odrazem konfliktu osoby a svědomí -hodnot). 
Speciálním  případem  noogenní  neurózy  je  nedělní  neuróza  -  deprese  objevující  se
jakmile  skončí běžná zaměstnanost a člověku mohou volně pronikat do vědomí myšlenky o
smyslu života.
Logoterapie  při  léčbě  noogenních  neuróz  vystupuje  jako  specifická  léčba:  „Jsou-li
noogenní  neurózy  skutečně  neurózami,  které  vznikají  "z  duchovních  příčin",  je  zřejmé,  že
také vyžadují psychoterapii "z duchovních zdrojů".” (Frankl 1999, s. 99). Logoterapie potom
léčí poukázáním na možnosti nalezení smyslu v nových, svízelných i beznadějných situacích. 
Frankl vidí v základu neurotického symptomu čtyři činitele vycházející z jednotlivých
dimenzí  lidského  bytí:  „Tak  se  nám  neuróza  prezentuje  současně:  jako  následek  něčeho
fyzického, jako výraz něčeho psychického, jako prostředek v rámci sociálního silového pole a
konečně jako modus existence.” (Frankl 1994b, s. 149).
V  každé  nemoci  jsou  účastny  všechny  čtyři  složky,  ale  je  důležité,  v  jakém  jsou
vzájemném poměru, která z nich působí jako primární zdroj nemoci. Frankl tedy předpokládá
noogenní  ohrožení  (noogenezi)  v  základu  mnoha  dalších  onemocnění  neurotické  a
psychotické  povahy  (Frankl  1999).  Logoterapie  se  vedle  noogenních  poruch  zaměřuje  i  na
další tzv. "reaktivní neurózy" (úzkosti a fobie, vtíravosti a nutkání, funkční tělesná selhávání
aj.)  v  jejichž  základu  stojí  klientova  soustředěnost  na  sebe.  Ve  své  teorii  neuróz  rozlišuje
Frankl tři patogenní vzorce (Frankl 1999):

1. "bludný kruh" úzkostné a fobické neurózy

Frankl předpokládá v podtextu fobií očekávající (anticipační) úzkost, která paradoxně
přivodí to, čeho se klient bojí. Speciálním případem této úzkosti je strach před strachem.




Obr.  7:  Pacient  reaguje  na  určitý  symptom  (prožitek  úzkosti)  obavou,  že  se  znovu  vyskytne.  Toto  úzkostné
očekávání  vede  k  tomu,  že  se  symptom  opravdu  dostaví.  To  pacienta  v  jeho  očekávání  jen  utvrdí. (převzato z
Frankl 1999, s.15)

2. "bludný kruh" vtíravé a nutkavé neurózy

U nutkavých stavů se klienti nebojí strachu, ale sebe sama.

Obr. 8: Pacient je pod tlakem útočících nutkavých představ a reaguje na ně tak, že se je snaží potlačit. Snaží se
tedy vyvíjet protitlak. Právě tento protitlak však původní tlak jen zesiluje. (převzato z Frankl 1999, s.16)

3. "bludný kruh" sexuální neurózy

Obr.  9: Přílišná  snaha  o  sexuální  výkon  (hyperintence)  je  často  doprovázena  hodnocením  se  z  hlediska  tohoto
výkonu (hyperreflexe), což opět vytváří "bludný kruh". (převzato z Frankl 1999,   s. 27)

Podle Frankla má logoterapie pět indikačních oblastí (Frankl 1999):

  • jako specifická terapie noogenních neuróz
  • jako nespecifická terapie psychogenních neuróz a psychosomatických onemocnění
  • jako  lékařská  péče  o  duši,  obecný  přístup  ke  klientům  (nikoli  odborná  terapie,  ale  spíše jako  doprovázení  nemocných),  kteří  jsou  vystaveni  nevyhnutelnému  utrpení  (např.tělesnému postižení,
    nevyléčitelné nemoci, neplodnosti aj.)
  • jako  lidská  péče  zacházející  s  "lidskými"  (noetivními)  problémy  (kolektivní  neurózy,"patologie  doby",
    provizorní,  fatalistický,  nihilistický  postoj  k  existenci,  fanatismus  …),které již nespadají do medicínského
    okruhu a jsou spíše sociogenní
  • jako obrana nihilistické a redukcionistické indoktrinaci terapeuta či psychoterapeutického směru
    ("iatrogenní" neurózy)


Specifické psychoterapeutické metody logoterapie

Jak  již  bylo  výše řečeno  člověk  nemůže  ve  své  duchovní  dimenzi  onemocnět,  ale
prožívá zde stav duchovní nouze (postrádání smyslu). Logoterapie se snaží primárn
ě působit právě v této duchovní oblasti člověka, a to tam, kde je nějakým způsobem narušena. Vychází
z  předpokladu,  že  pokud  člověk  zná  své  "proč"  žít,  pak  snese  téměř  každé  "jak  žít"  (F.
Nietzsche).  Hledá  proto  v  životě  klienta  objektivní  hodnoty  (pro  něj  jedinečný  smysl)  a
možnosti, jak je uskutečnit. Objektivní hodnoty potom dávají klientovi pro co žít, nezávisle na
vnějších  (např.  úspěšnost)  a  vnitřních  okolnostech  (např.  psychofyzikum).  Cílem  terapie  je
dovést klienta k radosti ze zodpovědně utvářeného života.
Způsob  vedení  logoterapeutického  rozhovoru  je  tzv.  "sokratovský  dialog".  Terapeut
se  snaží  dovést  klienta  pomocí  otázek  nejdříve  k  rozporu,  relativizaci  hodnot  a  poté  k
překonání  tohoto  rozporu  v  zaujetí  nového  postoje.  Terapeut  s  klientem  hledá  směr  nového
způsobu  pojímání  možností  situace,  které  je  postaveno  na  objektivních  hodnotách  (oproti
hodnotám sebestředným). Když jsou tyto hodnoty nalezeny zaměřuje se terapeutická práce na
převedení konkrétních rozhodnutí do klientova života. 
Pro  praktické  zvládání  neurotických  patogenních  vzorců  (viz  I.4.2)  používá
logoterapie následující techniky.

Postojová změna

Frankl  si  všiml  toho,  že  při  léčbě  neurotických  symptomů  hraje  nejdůležitější  roli
postoj k těmto symptomům, resp. k životu vůbec (strach z odpovědnosti). Postojová změna se
potom  zaměřuje  na  změnu  jednotlivých  pro  život  nezdravých  postojů.  Klient  zaujímá  nový
postoj  ke  svému  životu,  na  základě  změny  postoje  k  sobě  samému  a  ke  světu.  Zvláštní
postavení  má  tato  technika  při  konfrontaci  s  osudovým,  nezměnitelným  utrpením,  kdy  se
snaží toto utrpení ukázat v jiném, novém světle (najít hodnotu utrpení). 
Postojová  změna  je  nejen  specifickou  technikou,  ale  spíše  obecným  přístupem  v
logoterapii vůbec. 

Paradoxní intence

Technika  paradoxní  intence  je  postavena  na  schopnosti  klienta  k  sebedistanci
(sebeodstupu). Frankl ji vymezuje: „Pacient dostává za úkol, aby si to, čeho se doposud tolik
obával, nyní naopak přál (při úzkostné neuróze), popřípadě si to předsevzal učinit (při nutkavé
neuróze).” (Frankl 1999, s. 17). Tedy klient je veden k tomu, aby si přehnaně přál to, z čeho
má strach, to před čím utíká nebo to proti čemu bojuje. To neznamená, že si přeje, aby se bál,
ale  aby  se  stala  ta  situace,  které  se  bojí.  Jde  o  úmyslné  uplatn
ění humoru v terapii, proto je důležitá schopnost klienta k sebeironii a humoru, přičemž se klient
nevysmívá sám sobě, ale svému  strachu.  Terapeut  by  měl  klientovi  metodu  paradoxní  intence
vysvětlit,  nacvičit  jí  s ním a sám jí věřit. 
Lukasová upozorňuje na to, že pro terapeutickou práci jsou významné také postoje k příznivým
podmínkám života (takto doplněné postojové hodnoty nazývá "generalizované postojové hodnoty")
(Lukasová 1986, s. 171).
Paradoxní  intence  je  indikována  při  psychosomatických  příznacích,  fobických  a
obsesivně nutkavých stavů. Není vhodná při hrozící sebevraždě.


Dereflexe

Technika  dereflexe  (odvratu  od  sebereflexe,  sebepozorování)  je  postavena  na
schopnosti člověka  k  sebetranscendenci  (sebepřesahu).  Frankl  k  tomu  poznamenává:
„Dereflexe v podstatě znamená ignorovat sám sebe.” (Frankl 1999, s. 125). Terapeut se snaží,
aby  se  klient  odpoutal  a  osvobodil  od  přehnaných  požadavků  na  sebe,  svého  úsilí  o  výkon
(hyperintence) a od úzkostného, neustálého a přílišného pozorování (hyperreflexe) symptomu
či sebe sama. Vede jej k odvrácení pozornosti od příznaků, resp. sledovaného cíle. Nejde jen
o  odvedení  pozornosti  od  zúzkostňující  situace,  ale  hlavně  o  to,  aby  se  klient  zaměřil  a
věnoval  někomu  nebo  něčemu  jinému  (smysluplnému), konkrétnímu úkolu, na který zaměří
svou  pozornost.  Terapeut  s  klientem  hledají  v  možnostech  situace,  které  klient  díky  svému
"hyperstavu" nedostatečně vnímá , takové obsahy (objektivní hodnoty), kvůli kterým je klient
ochoten sebe upozadit (nezůstávat jen u sebe).
Dereflexe  je  indikována  u  poruch  spánku,  sexuální  dysfunkce,  drogových  závislostí,
nadměrné závislosti na sobě a dalších nadměrných (hyper-) stavech.To,  co
činí  z  logoterapie  jedinečnou  psychoterapeutickou  strategií,  nejsou  ani  tak
terapeutické  techniky,  jako  její  specifický  přístup  k  člověku.Tento  nedeterministický  pohled
na člověka se snaží logoterapie šířit i mimo oblast psychoterapie.


SHRNUTÍ - FRANKL A JEHO VĚDECKÁ PRÁCE V DATECH


V této kapitole se snažím na základě přečtené literatury, zvláště pak knihy "Co v mých
knihách  není."  (Frankl  1995,  1997),  shrnout  nejdůležitější  okamžiky  Franklovy  vědecké
práce
1915 až 1923
Frankl  studuje  na  gymnáziu,  kde  se  staví  proti  redukcionismu  a  nihilismu  některých
profesorů.  Čte  romány  Werfla,  Tolstého  a  Dostojevského  a  zabývá  se  přírodními
filosofy  jako  Wilhelmem  Ostwaldem  a  Gustavem  Fechnerem.  Navštěvuje  přednášky
filosofie  a  kursy  aplikované  a  experimentální  psychologie  na  lidové  univerzitě
(Wiener  Volkshochschule)  a  také  přednášky  na  psychiatrické  univerzitní  klinice
(Wiener  Universitätsklinik  für  Psychiatrie), čímž  se  dostává  do  kontaktu  s
psychoanalýzou,  nejdříve s významnými Freudovými žáky Eduardem Hitschmannem
a  Paulem  Schilderem,  později  vede  intenzivní  korespondenci  i  se  samotným
Sigmundem Freudem.

1921

Frankl  rozvíjí  své  myšlenky  o  "nadsmyslu"  a  požadavcích  života  na  své  první
přednášce "Über  den  Sinn  des  Lebens"  (O  smyslu  života)  v  pracovní  filosofické
skupině  vedené  Edgarem  Zielselem  na  lidové  univerzitě.  Stává  se  funkcionářem
Socialistické  dělnické  mládeže  (Die  Sozialistische  Arbeiterjugend),  jejímž  členem
zůstává několik let.

1923

Ukončuje  gymnázium  maturitní  prací  "Zur  Psychologie  des  philosophischen
Denkens"  (K  psychologii  filozofického  myšlení  -  psychoanalyticky  orientovaná
patografie  o  Arthurovi  Schopenhauerovi).  Vychází  jeho  první články  v  přílohách
deníků.


1924

Vychází  první  Franklův  vědecký  článek  "Zur  mimischen  Bejahung  und
Verneinung"  (K  mimickému  přitakání  a  nesouhlasu)  v  Mezinárodním  časopise  pro
psychoanalýzu  (International  Zeitschrift  für  Psychoanalyse).  Setkává  se  osobně  se Sigmundem Freudem, ale v té době má na něj již větší vliv koncepce Alfreda Adlera.
U  Paula  Federna  začíná  cvičnou  analýzu  (pouze  jeden  pohovor).  Na  základě  těchto
setkání  se  Frankl  rozhodl  opustit  psychoanalýzu.  Stává  se  výkonným  předsedou
socialistických středoškoláků celého Rakouska.

1925

Frankl  vstupuje  do  Vídeňského  spolku  pro  individuální  psychologii  (Wiener
Vereinigung für Individualpsychologie), v jehož časopise (International Zeitschrift für
Individualpsychologie)  uveřejňuje  článek  "Psychotherapie  und  Weltanschauung"
(Psychoterapie  a  světový  názor),  kde  se  snaží  v  pouhých  dvaceti  letech  vyjasnit
hranice  mezi  psychoterapií  a  filozofií.  Klade  zde  zvláštní  důraz  na  problematiku
smyslu a hodnot, což se stane celoživotním motivem jeho práce.

1926

Frankl má veřejné přednášky na kongresech v Düsseldorfu, Frankfurtu a Berlíně, kde
poprvé používá pojem "logoterapie". Na třetím kongresu individuální psychologie v
Düsseldorfu  se  odchýlil  od  Adlerova  ortodoxního  přístupu.  Nesouhlasil  s  jeho
názorem, že neuróza je pouhým prostředkem k dosažení účelu. Jak to vyjádřil později,
nemusí být etiologicky vždy psychogenní, ale může být i noogenní. To také přispělo k
tomu, že jej o rok později ze spolku pro individuální psychologii vyloučili.

1927

Franklův  vztah  k  Alfredu  Adlerovi  se  vyostřuje,  mj.  také  díky  sympatiím  k
odstoupivším  individuálním  psychologům  Rudolfovi  Allersovi  a  Oswaldu
Schwarzovi,  kteří  v  Adlerově  spolku  nenacházeli  uplatnění  pro  své  antropologické
zaměření. Na žádost Alfreda Adlera je vyloučen z Vídeňského spolku pro individuální
psychologii.  Prostřednictvím Rudolfa Allerse se setkává s filosofickou antropologií a
fenomenologií  Maxe  Schelera,  konkrétně  s  jeho  knihou  "Formalismus in der Ethik".
Pořádá  na  lidové  univerzitě  vůbec  první  kurzy  duševní  hygieny.  Po  vyloučení  z
Adlerova  spolku  zakládá  s  Fritzem  Wittelsem  a  Maximilianem  Silbermannem
akademický  spolek  pro  medicínskou  psychologii  (Akademische  Verein  für
medizinische Psychologie), jehož členem rady byl mj. i S. Freud.

1928

Franklův  zájem  se  přesouvá  od  teorie  k  praxi.  Ve  Vídni  a  dalších  šesti  městech
organizuje  poradny  pro  mládež,  které  poskytovaly  mladistvým  v  duševní  tísni bezplatné  poradenství.  Pomáhají  mu  přitom  August  Aichhorn,  Rudolf  Dreikurs,
Charlotta Bühlerová a další.

1929

Začíná používat rozdělení hodnot na zážitkové, tvůrčí a postojové.

1930

V  rámci  poraden  pro  mládež  organizuje  v  době  předávání  školních  vysvědčení
zvláštní  akci  "Poradenstství  v  souvislosti  s  vysvědčením",  která  je  zaměřena  na
žákovské  sebevraždy  související  s  vysvědčením.  Díky  úspěchu  této  akce  byl  pozván
Wilhelmem Reichem do Berlína, dále na univerzitu v Praze a v Budapešti. Otto Pötzl mu  povoluje,  aby  ještě  jako  student  medicíny  mohl  samostatně  pracovat  v
psychoterapeutické  ambulanci  na  vídeňské  universitní  psychiatrické  klinice (Universitätsklinik für Psychiatrie), kde se po promoci (1930) Frankl stává asistentem.

1931

Po  své  promoci  pokračuje  ve  vzdělávání.  Dva  roky  praktikuje  jako  lékař  na
neurologické  klinice  pod  vedením  Josefa  Gerstmanna,  poté  pracuje  v  nemocnicích
"Neurologischen Krankenhaus am Rosenhügel a "Maria Theresien Schlössl" ve Vídni.

1933

Vede  po  další čtyři roky "pavilon sebevražedkyň" ve vídeňské psychiatrické léčebně
"Am Steinhof". Od tohoto roku začíná používat výrazu "existenciální analýza", který
roku  1939  podrobně  teoreticky  rozpracovává  ve  svém  článku  "Philosophie  und
Psychotherapie.  Zur  Grundlegung  einer  Existenzanalyse"  (Filozofie  a  psychoterapie.
K  základům  existenciální  analýzy).  V  časopise  "Sozialärztliche  Rundschau"  popsal
neurózu  z  nezaměstnanosti  v článku  "Wirtschaftkrise  und  Seelenleben  von
Standpunkt  des  Jugendberaters"  (Hospodářská  krize  a  duševní  život  z  hlediska
poradce  pro  mládež).  Poukazuje  zde,  že  pro  mladé,  nezaměstnané  lidi  je  pocit
prázdnoty  života  horší,  než  vykonávání  nějaké  bezplatné  činnosti.  Zabývá  se
Husserlovou a Schelerovou kritikou psychologismu, filosofy existence a existenciálně
orientovanými  psychiatry  (K.  Jaspers,  L.  Binswanger,  V.  von  Gebsattel).  Začíná
kritizovat  hlubině  psychologické  metody  a  jejich  pojetí  člověka  (antropologii),
uvědomuje si nutnost "duchovní dimenze".

1937

Otevírá si na necelý rok svou soukromou praxi odborného neurologa a psychiatra.

1938

Po  obsazení  Rakouska  nacistickým  Německem,  Frankl  přijímá  místo  vedoucího
neurologického  oddělení  Rothschildské  nemocnice,  kde  jsou  ošetřováni  pouze  Židé.
Upravuje  zde  v  nebezpečí  života  diagnózy  pacientů,  aby  nemuseli  podstoupit
eutanazii (rozkaz nacistů). Frankl postrádal v soudobém zdravotnictví "lékařskou péči
o duši pacienta", a když bylo jasné, že se blíží deportace, začal psát první znění knihy
"Ärztliche Seelsorge" (Lékařská péče o duši), která se měla stát jeho odkazem.

1939

Uveřejňuje  ve  švýcarském  medicínském  týdeníku  "Schweizerische  Medizinische
Wochenschrift"  zkrácené části  své  knihy,  kterou  napsal  pro  Hirzelovo  nakladatelství
individuální  psychologie,  ale  kterou  kvůli  vyloučení  ze  spolku  individuální
psychologie  nemohl  vydat.  Poprvé  publikuje  o  paradoxní  intenci  v  "Schweizer
Archiv  für  Neurologie  und  Psychiatrie"  (Švýcarský  neuroogický  a  psychiatrický
archiv). Pracuje s ní od roku 1929, ale teprve v roce 1947 ji uvádí pod tímto názvem v
knize "Psychoterapie in der Praxis" (Psychoterapie v praxi). Do švýcarského časopisu
"Ars Medici" píše o svých válečných zkušenostech z Rothschildské nemocnice.

1942

Frankl  po  těchto zkušenostech přepracovává koncept logoterapie. V září je zatčen v
tašce a s celou svou rodinou deportován do Terezína. S sebou si vzal hotový rukopis
"Lékařské péče o duši".

1943 až 1944

V  Osvětimi  musel  odhodit  kabát,  v  němž  měl  zašitý  rukopis  díla  "Lékařská  péče  o
duši".  V  extrémních  podmínkách  koncentračních  táborů  Frankl  nachází  existenciální
potvrzení svých antropologických představ o sebedistanci a sebetranscedenci, ověření
tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, tedy prověření platnosti vůle ke smyslu.

1945

V  Türkenheimu  onemocněl  skvrnitým  tyfem.  Udržuje  se  v  noci  bdící,  aby  předešel
cévnímu  kolapsu,  k čemuž  mu  pomáhá  odhodlání  těsnopisně  rekonstruovat  svou
ztracenou knihu. Po osvobození z tábora se Frankl navrací do Vídně, kde se dovídá o
smrti  své  ženy  a  rodinných  příslušníků.  Snaží  se  přenést  přes  toto  utrpení  a  ztrátu
prací.  Diktuje  v  pouhých  devíti  dnech  knihu  "Ein  Psycholog  erlebt  das Konzentrationslager."  (Psycholog  prožívá  koncentrační  tábor),  která  byla  později
přeložena do angličtiny jako "Man's Search for Meaning". Dále v devíti hodinách
diktuje  metafyzickou  konferenci  "Synchronisation  in  Birkenwald"  (Synchronizace
v Březnici). Na dalších 25 let se stává přednostou Vídeňské neurologické polikliniky
(Wiener  Neurologischen  Poliklinik).  Habilituje  se  rekonstruovaným  textem  knihy
"Ärztliche Seelsorge".


1946

Pro  Frankla  začíná  nové  intenzivní  tvůrčí  období.  Svými  dalšími  pracemi  uvádí  do
života  ucelenější  celek,  který  W.  Soucek  o dva roky později pojmenoval jako "třetí
vídeňská škola psychoterapie".

1947

Vychází  Franklova čtvrtá  kniha  "Zeit  und  Verantwortung"  (Doba a odpovědnost),
všechny čtyři knihy jsou věnovány zesnulým členům rodiny. Ve své další knize "Die
Psychotherapie  in  der  Praxis.  Eine  kasuistische  Einführung  für  Ärzte"  popisuje
vedle  techniky  paradoxní  intence  další  logoterapeutickou  techniku  -  dereflexi.  Jedná
se o jeho nejnázornější dílo, ve kterém uvádí mnoho kasuistik.

1948

Frankl  dostává  doktorát  filosofie  v  oboru  psychologie  za disertaci "Der unbewußte
Gott" (Nevědomý Bůh).

1949

Stává  se  soukromým  docentem  na  vídeňské  univerzitě.  Pořádá  "metaklinické přednášky"  (Metaklinischen  Vorlesungen),  které  později  vycházejí  v  nakladatelství
Franka Deutickeho pod názvem "Der unbedingte Mensch" (Nepodmíněný člověk).

1950

Začíná  (1950-53)  zakládat  na  žádost  Ernsta  Kretschmera  Rakouskou  společnost  pro
psychoterapii  "Österreichische  Ärztegesellschaft  für  Psychotherapie".  Prezidentem
společnosti  byl  až  do  jejího  zániku.  Z  jeho  přednášek  vzniká  další  kniha  "Homo
patiens"  ve  které  rozpracovává  další  důležitou  oblast  logoterapie  -  utěšení  trpících
lidí.  Na  "Salzburger  Hochschulwochen"  (salzburgských  vysokoškolských  týdnech) představuje Frankl
deset tezí o osobě "10 Thesen zur Person".

1951

Franklovi  vychází  kniha  "Logos  und  Existenz"  (Logos  a  existence),  která  shrnuje
antropologické základy logoterapie. 1952   Spolupracuje  s  Otto  Pötzlem  na  psycho-fyziologických 
studiích.  Poprvé  píše  o dimenzích lidského bytí (dimenzionální ontologii).

1954

Následují  první  pozvánky  na  zahraniční  university  (Londýn,  Nizozemí).  V zámoří
navštívil  Frankl  nejprve  Argentinu  (Buenos  Aires),  teprve  potom  následovala
přednáška v New Yorku.

1955

Stává  se  profesorem  na  Vídeňské universitě, na mnoha dalších universitách učí jako
hostující profesor. Zavádí pojem noogenní neurózy.

1956

Vychází  kniha  "Theorie  und  Therapie  der  Neurosen.  Einführung  in
Logotherapie und Existenzanalyse" (Teorie a terapie neuróz. Úvod do logoterapie a
existenciální analýzy), kde je rozpracován logoterapeutický pohled na neurózy.

1959

Vychází  Franklovo  nejsystematičtější  zpracování  základů  logoterapie  a  existenciální
analýzy  v  kapitole  "Grundriß  der  Existenzanalyse  und  Logotherapie"  (Stručný přehled  existenciální  analýzy  a  logoterapie)  sborníku  "Handbuch  der  Neurosenlehre
und Psychotherapie".

1961

Na  pozvání  Gordona  W.  Allporta  se  stává  hostujícím  profesorem  na  Harvardské
univerzitě. Allport ho v zámoří podporuje a pomáhá mu s vydáváním publikací.

1966

Přednáší  jako  hostující  profesor  na  universitě  "Southern  Methodist  University"  v
Dallasu.

1969

Frankl dostává čestné vyznamenání (čestný kříž) za vědu.

1970

V San Diegu je na "United States International University" zřízena pro Frankla první
profesura  logoterapie.  Dostává  první čestný  doktorát  v  Chicagu  na  "Loyola
University".

1972

Stává  se  hostujícím  profesorem  na  další  americké  universitě  -  v  Pittsburgu  na
"Duquesne University".

1973

Joseph  Fabry  zakládá  první  logoterapeutický  institut  "Viktor  Frankl  Institute  of
Logotherapy" v Berkeley

1981

Koná se první světový logoterapeutický kongres v San Diegu

1985

Frankl  dostává  jako  první  neamerický  psychiatr  prestižní  cenu  Oskara  Pfistera,
udílenou Americkou psychiatrickou asociací.

1988

Při  vzpomínkové  akci  Hitlerova  příchodu  do  Rakouska  přednesl  vídeňskou  radnicí
pozoruhodný projev, ve kterém kategoricky odmítl existenci kolektivní viny.

1994

Jako první Rakušan obdržel 17. března v Brně zlatou medaili Masarykovy university,
7. dubna mu byl udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.

1995

Zveřejňuje svou autobiografii v knize "Was nicht in meinen Büchern steht" (Co v
mých knihách není). Je jmenován čestným občanem města Vídně.

1996

21.října přednáší naposledy na lékařské fakultě vídeňské university

1997

Na  konci  srpna  dostává  29.čestný  doktorát  na  "Ohio  State  University"  ve  státě
Columbus. 2. září Frankl umírá na selhání srdce. Frankla  přivedla  vědecká  činnost  do  osobního 
kontaktu  s  takovými  osobnostmi filosofie,  psychoterapie  a  teologie  jakými  jsou:  A.  Adler,
R.  Allers,  G.  Allport,  L. Binswanger,  A.  Beck,  M.  Boss,  M.  Buber,  Ch.  Bühlerová, 
R.  Cohn,  J.  Eccles,  S.  Freud,  M. Heidegger,  K.  Jaspers,  F.  Künkel,  A.  Maslow,  G.  Marcel,
R.  May,  I.  Moreno,  F.  Perls,  K. Rahner,  C.  Rogers,  V.  Satirová,  P.  Watzlawick,  J.  Wolpe,
I.  Yalom  a  s  mnoha  dalšími, dokonce i s papežem Pavelem VI.

Aktualizováno Pátek, 10 Duben 2009 22:57