Franklův životopis Tisk
Středa, 29 Duben 2009 15:54
Viktor Emil Frankl

(Převzato z: Wagenknecht, M.: Nástin dalšího vývoje Franklovy existenciální analýzy a logoterapie. Diplomová práce, FF UK, Praha 2000.)

Prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, Dr. h.c.mult. (1905 - 1997)


(Portrait 1994, foto: K. Ratheiser)

Dnes má již čtenář mnoho možností seznámit se s Franklovou biografií, a to především díky jeho knihám "…A přesto říci životu ano." (Frankl 1996), resp. díky slavnému anglickému vydání této knihy "Man's Search for Meaning" (česky: Frankl 1994c), autobiografii "Co v mých knihách není." (Frankl 1995, 1997) a autobiografické skice "Eine autobiographische Skizze" (Frankl 1981, s. 143-172), nebo knize Alfrieda Längleho "Viktor Frankl - Ein Porträt." Proto si myslím, že zde postačí jen stručný nástin nejdůležitějších událostí jeho života.

Viktor Emil Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla (Frankl 1997) přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.

Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.

V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.

Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*.” Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning" (Frankl 1977).

O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".

Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.

Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány. V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.

V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby (dcera Gabriela, vnoučata Alexander a Katharina [pravnučka Anna Viktoria]).

1915

1923

Frankl studuje na gymnáziu, kde se staví proti redukcionismu a nihilismu některých profesorů. Čte romány Werfla, Tolstého a Dostojevského a zabývá se přírodními filosofy jako Wilhelmem Ostwaldem a Gustavem Fechnerem. Navštěvuje přednášky filosofie a kursy aplikované a experimentální psychologie na lidové univerzitě (Wiener Volkshochschule) a také přednášky na psychiatrické univerzitní klinice (Wiener Universitätsklinik für Psychiatrie), čímž se dostává do kontaktu s psychoanalýzou, nejdříve s významnými Freudovými žáky Eduardem Hitschmannem a Paulem Schilderem, později vede intenzivní korespondenci i se samotným Sigmundem Freudem.

1921

Frankl rozvíjí své myšlenky o "nadsmyslu" a požadavcích života na své první přednášce "Über den Sinn des Lebens" (O smyslu života) v pracovní filosofické skupině vedené Edgarem Zielselem na lidové univerzitě. Stává se funkcionářem Socialistické dělnické mládeže (Die Sozialistische Arbeiterjugend), jejímž členem zůstává několik let.

1923

Ukončuje gymnázium maturitní prací "Zur Psychologie des philosophischen Denkens" (K psychologii filozofického myšlení - psychoanalyticky orientovaná patografie o Arthurovi Schopenhauerovi). Vychází jeho první články v přílohách deníků.

1924

Vychází první Franklův vědecký článek "Zur mimischen Bejahung und Verneinung" (K mimickému přitakání a nesouhlasu) v Mezinárodním časopise pro psychoanalýzu (International Zeitschrift für Psychoanalyse). Setkává se osobně se Sigmundem Freudem, ale v té době má na něj již větší vliv koncepce Alfreda Adlera. U Paula Federna začíná cvičnou analýzu (pouze jeden pohovor). Na základě těchto setkání se Frankl rozhodl opustit psychoanalýzu. Stává se výkonným předsedou socialistických středoškoláků celého Rakouska.

1925

Frankl vstupuje do Vídeňského spolku pro individuální psychologii (Wiener Vereinigung für Individualpsychologie), v jehož časopise (International Zeitschrift für Individualpsychologie) uveřejňuje článek "Psychotherapie und Weltanschauung" (Psychoterapie a světový názor), kde se snaží v pouhých dvaceti letech vyjasnit hranice mezi psychoterapií a filozofií. Klade zde zvláštní důraz na problematiku smyslu a hodnot, což se stane celoživotním motivem jeho práce.

1926

Frankl má veřejné přednášky na kongresech v Düsseldorfu, Frankfurtu a Berlíně, kde poprvé používá pojem "logoterapie". Na třetím kongresu individuální psychologie v Düsseldorfu se odchýlil od Adlerova ortodoxního přístupu. Nesouhlasil s jeho názorem, že neuróza je pouhým prostředkem k dosažení účelu. Jak to vyjádřil později, nemusí být etiologicky vždy psychogenní, ale může být i noogenní. To také přispělo k tomu, že jej o rok později ze spolku pro individuální psychologii vyloučili.

1927

Franklův vztah k Alfredu Adlerovi se vyostřuje, mj. také díky sympatiím k odstoupivším individuálním psychologům Rudolfovi Allersovi a Oswaldu Schwarzovi, kteří v Adlerově spolku nenacházeli uplatnění pro své antropologické zaměření. Na žádost Alfreda Adlera je vyloučen z Vídeňského spolku pro individuální psychologii. Prostřednictvím Rudolfa Allerse se setkává s filosofickou antropologií a fenomenologií Maxe Schelera, konkrétně s jeho knihou "Formalismus in der Ethik". Pořádá na lidové univerzitě vůbec první kurzy duševní hygieny. Po vyloučení z Adlerova spolku zakládá s Fritzem Wittelsem a Maximilianem Silbermannem akademický spolek pro medicínskou psychologii (Akademische Verein für medizinische Psychologie), jehož členem rady byl mj. i S. Freud.

1928

Franklův zájem se přesouvá od teorie k praxi. Ve Vídni a dalších šesti městech organizuje poradny pro mládež, které poskytovaly mladistvým v duševní tísni bezplatné poradenství. Pomáhají mu přitom August Aichhorn, Rudolf Dreikurs, Charlotta Bühlerová a další.

1929

Začíná používat rozdělení hodnot na zážitkové, tvůrčí a postojové.

1930

V rámci poraden pro mládež organizuje v době předávání školních vysvědčení zvláštní akci "Poradenstství v souvislosti s vysvědčením", která je zaměřena na žákovské sebevraždy související s vysvědčením. Díky úspěchu této akce byl pozván Wilhelmem Reichem do Berlína, dále na univerzitu v Praze a v Budapešti. Otto Pötzl mu povoluje, aby ještě jako student medicíny mohl samostatně pracovat v psychoterapeutické ambulanci na vídeňské universitní psychiatrické klinice (Universitätsklinik für Psychiatrie), kde se po promoci (1930) Frankl stává asistentem.

1931

Po své promoci pokračuje ve vzdělávání. Dva roky praktikuje jako lékař na neurologické klinice pod vedením Josefa Gerstmanna, poté pracuje v nemocnicích "Neurologischen Krankenhaus am Rosenhügel a "Maria Theresien Schlössl" ve Vídni.

1933

Vede po další čtyři roky "pavilon sebevražedkyň" ve vídeňské psychiatrické léčebně "Am Steinhof". Od tohoto roku začíná používat výrazu "existenciální analýza", který roku 1939 podrobně teoreticky rozpracovává ve svém článku "Philosophie und Psychotherapie. Zur Grundlegung einer Existenzanalyse" (Filozofie a psychoterapie. K základům existenciální analýzy). V časopise "Sozialärztliche Rundschau" popsal neurózu z nezaměstnanosti v článku "Wirtschaftkrise und Seelenleben von Standpunkt des Jugendberaters" (Hospodářská krize a duševní život z hlediska poradce pro mládež). Poukazuje zde, že pro mladé, nezaměstnané lidi je pocit prázdnoty života horší, než vykonávání nějaké bezplatné činnosti. Zabývá se Husserlovou a Schelerovou kritikou psychologismu, filosofy existence a existenciálně orientovanými psychiatry (K. Jaspers, L. Binswanger, V. von Gebsattel). Začíná kritizovat hlubině psychologické metody a jejich pojetí člověka (antropologii), uvědomuje si nutnost "duchovní dimenze".

1937

Otevírá si na necelý rok svou soukromou praxi odborného neurologa a psychiatra.

1938

Po obsazení Rakouska nacistickým Německem, Frankl přijímá místo vedoucího neurologického oddělení Rothschildské nemocnice, kde jsou ošetřováni pouze Židé. Upravuje zde v nebezpečí života diagnózy pacientů, aby nemuseli podstoupit eutanazii (rozkaz nacistů). Frankl postrádal v soudobém zdravotnictví "lékařskou péči o duši pacienta", a když bylo jasné, že se blíží deportace, začal psát první znění knihy "Ärztliche Seelsorge" (Lékařská péče o duši), která se měla stát jeho odkazem.

1939

Uveřejňuje ve švýcarském medicínském týdeníku "Schweizerische Medizinische Wochenschrift" zkrácené části své knihy, kterou napsal pro Hirzelovo nakladatelství individuální psychologie, ale kterou kvůli vyloučení ze spolku individuální psychologie nemohl vydat. Poprvé publikuje o paradoxní intenci v "Schweizer Archiv für Neurologie und Psychiatrie" (Švýcarský neuroogický a psychiatrický archiv). Pracuje s ní od roku 1929, ale teprve v roce 1947 ji uvádí pod tímto názvem v knize "Psychoterapie in der Praxis" (Psychoterapie v praxi). Do švýcarského časopisu "Ars Medici" píše o svých válečných zkušenostech z Rothschildské nemocnice.

1942

Frankl po těchto zkušenostech přepracovává koncept logoterapie. V září je zatčen v tašce a s celou svou rodinou deportován do Terezína. S sebou si vzal hotový rukopis "Lékařské péče o duši".

1943

1944

V Osvětimi musel odhodit kabát, v němž měl zašitý rukopis díla "Lékařská péče o duši". V extrémních podmínkách koncentračních táborů Frankl nachází existenciální potvrzení svých antropologických představ o sebedistanci a sebetranscedenci, ověření tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, tedy prověření platnosti vůle ke smyslu.

1945

V Türkenheimu onemocněl skvrnitým tyfem. Udržuje se v noci bdící, aby předešel cévnímu kolapsu, k čemuž mu pomáhá odhodlání těsnopisně rekonstruovat svou ztracenou knihu. Po osvobození z tábora se Frankl navrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy a rodinných příslušníků. Snaží se přenést přes toto utrpení a ztrátu prací. Diktuje v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager." (Psycholog prožívá koncentrační tábor), která byla později přeložena do angličtiny jako "Man's Search for Meaning". Dále v devíti hodinách diktuje metafyzickou konferenci "Synchronisation in Birkenwald" (Synchronizace v Březnici). Na dalších 25 let se stává přednostou Vídeňské neurologické polikliniky (Wiener Neurologischen Poliklinik). Habilituje se rekonstruovaným textem knihy "Ärztliche Seelsorge".

1946

Pro Frankla začíná nové intenzivní tvůrčí období. Svými dalšími pracemi uvádí do života ucelenější celek, který W. Soucek o dva roky později pojmenoval jako "třetí vídeňská škola psychoterapie".

1947

Vychází Franklova čtvrtá kniha "Zeit und Verantwortung" (Doba a odpovědnost), všechny čtyři knihy jsou věnovány zesnulým členům rodiny. Ve své další knize "Die Psychotherapie in der Praxis. Eine kasuistische Einführung für Ärzte" popisuje vedle techniky paradoxní intence další logoterapeutickou techniku - dereflexi. Jedná se o jeho nejnázornější dílo, ve kterém uvádí mnoho kasuistik.

1948

Frankl dostává doktorát filosofie v oboru psychologie za disertaci "Der unbewußte Gott" (Nevědomý Bůh).

1949

Stává se soukromým docentem na vídeňské univerzitě. Pořádá "metaklinické přednášky" (Metaklinischen Vorlesungen), které později vycházejí v nakladatelství Franka Deutickeho pod názvem "Der unbedingte Mensch" (Nepodmíněný člověk).

1950

Začíná (1950-53) zakládat na žádost Ernsta Kretschmera Rakouskou společnost pro psychoterapii "Österreichische Ärztegesellschaft für Psychotherapie". Prezidentem společnosti byl až do jejího zániku. Z jeho přednášek vzniká další kniha "Homo patiens" ve které rozpracovává další důležitou oblast logoterapie - utěšení trpících lidí. Na "Salzburger Hochschulwochen" (salzburgských vysokoškolských týdnech) představuje Frankl deset tezí o osobě "10 Thesen zur Person".

1951

Franklovi vychází kniha "Logos und Existenz" (Logos a existence), která shrnuje antropologické základy logoterapie.

1952

Spolupracuje s Otto Pötzlem na psycho-fyziologických studiích. Poprvé píše o dimenzích lidského bytí (dimenzionální ontologii).

1954

Následují první pozvánky na zahraniční university (Londýn, Nizozemí). V zámoří navštívil Frankl nejprve Argentinu (Buenos Aires), teprve potom následovala přednáška v New Yorku.

1955

Stává se profesorem na Vídeňské universitě, na mnoha dalších universitách učí jako hostující profesor. Zavádí pojem noogenní neurózy.

1956

Vychází kniha "Theorie und Therapie der Neurosen. Einführung in Logotherapie und Existenzanalyse" (Teorie a terapie neuróz. Úvod do logoterapie a existenciální analýzy), kde je rozpracován logoterapeutický pohled na neurózy.

1959

Vychází Franklovo nejsystematičtější zpracování základů logoterapie a existenciální analýzy v kapitole "Grundriß der Existenzanalyse und Logotherapie" (Stručný přehled existenciální analýzy a logoterapie) sborníku "Handbuch der Neurosenlehre und Psychotherapie".

1961

Na pozvání Gordona W. Allporta se stává hostujícím profesorem na Harvardské univerzitě. Allport ho v zámoří podporuje a pomáhá mu s vydáváním publikací.

1966

Přednáší jako hostující profesor na universitě "Southern Methodist University" v Dallasu.

1969

Frankl dostává čestné vyznamenání (čestný kříž) za vědu.

1970

V San Diegu je na "United States International University" zřízena pro Frankla první profesura logoterapie. Dostává první čestný doktorát v Chicagu na "Loyola University".

1972

Stává se hostujícím profesorem na další americké universitě - v Pittsburgu na "Duquesne University".

1973

Joseph Fabry zakládá první logoterapeutický institut "Viktor Frankl Institute of Logotherapy" v Berkeley

1981

Koná se první světový logoterapeutický kongres v San Diegu

1985

Frankl dostává jako první neamerický psychiatr prestižní cenu Oskara Pfistera, udílenou Americkou psychiatrickou asociací.

1988

Při vzpomínkové akci Hitlerova příchodu do Rakouska přednesl vídeňskou radnicí pozoruhodný projev, ve kterém kategoricky odmítl existenci kolektivní viny.

1994

Jako první Rakušan obdržel 17. března v Brně zlatou medaili Masarykovy university, 7. dubna mu byl udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.

1995

Zveřejňuje svou autobiografii v knize "Was nicht in meinen Büchern steht" (Co v mých knihách není). Je jmenován čestným občanem města Vídně.

1996

21. října přednáší naposledy na lékařské fakultě vídeňské university

1997

Na konci srpna dostává 29. čestný doktorát na "Ohio State University" ve státě Columbus. 2. září Frankl umírá na selhání srdce.

 

Knihy V. E. Frankla:

Viktor E. Frankl napsal 32 knih, které byly přeloženy do 27 jazyků (africky, anglicky (dvě knihy v Braillově písmu), bulharsky, česky, čínsky, dánsky, finsky, francouzsky, hebrejsky, holandsky, islandsky, italsky, japonsky, korejsky, litevsky, maďarsky, německy, norsky, polsky, portugalsky, rusky, řecky, slovensky, slovinsky, srbochorvatsky, španělsky, švédsky)

  • Ärztliche Seelsorge. Grundlagen der Logotherapie und Existenzanalyse. Franz Deuticke, Wien 1946.
  • Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager. (anonymně) Verlag für Jugend und Volk, Wien 1946. Později vychází jako:
  • ... trotzdem Ja zum Leben sagen. Drei Vorträge. (s dodatkem: Synchronization in Buchenwald.), Franz Deuticke, Wien 1946.
    • Die Existenzanalyse und die Probleme der Zeit. Amandus Verlag, Wien 1947.
    • Zeit und Verantwortung. Franz Deuticke, Wien 1947.
    • Die Psychotherapie in der Praxis. Eine kasuistische Einführung für Ärzte. Franz Deuticke, Wien 1947.
    • Der unbewußte Gott. Psychotherapie und Religion. Kösel Verlag, München 1948.
    • Der unbedingte Mensch. Metaklinische Vorlesungen. Franz Deuticke, Wien 1949.
    • Homo patiens. Versuch einer Pathodizee. Franz Deuticke, Wien 1950.
    • Logos und Existenz. Drei Vorträge. Amandus Verlag, Wien 1951.
    • Die Psychotherapie im Alltag. Sieben Radiovorträge. Psyche, Berlin-Zehlendorf 1952.
    • Pathologie des Zeitgeistes. Rundfunkvorträge über Seelenheilkunde. Franz Deuticke, Wien 1955.
    • Theorie und Therapie der Neurosen. Einführung in Logotherapie und Existenzanalyse. Ernst Reinhardt, München 1956.
    • Das Menschenbild der Seelenheilkunde. Drei Vorlesungen zur Kritik des dynamischen Psychologismus. Hippokrates Verlag, Stuttgart 1959.
    • Psychotherapie für den Alltag. Rundfunkvorträge über Seelenheilkunde. Herder, Freiburg 1971.
    • Der Wille zum Sinn. Ausgewählte Vorträge über Logotherapie. Hans Huber, Bern 1972.
    • Der Mensch auf der Suche nach Sinn. Zur Rehumanisierung der Psychotherapie. Herder, Freiburg 1972.
    • Der leidende Mensch. Anthropologische Grundlagen der Psychotherapie. Hans Huber, Bern 1975.
    • Das Leiden am sinnlosen Leben. Psychotherapie für heute. Herder, Freiburg 1977.
    • Der Mensch vor der Frage nach dem Sinn. Eine Auswahl aus dem Gesamtwerk. Piper, München 1979.
    • Die Sinnfrage in der Psychotherapie. Piper, München 1981.
    • Logotherapie und Existenzanalyse. Texte aus fünf Jahrzehnten. Piper, München 1987.
    • Bergerlebnis und Sinnerfahrung. Tyrolia, Innsbruck 1992.
    • Was nicht in meinen Büchern steht. Lebenserinnerungen. Quintessenz, München 1995.
    • Sinn als anthropologische Kategorie. Universitätsverlag C. Winter, Heidelberg 1996.
    • The Doctor and the Soul. From Psychotherapy to Logotherapy. Alfred A. Knopf, New York 1955.
    • Das Menschenbild der Seelenheilkunde. Psychotherapy to Logotherapy. Alfred A. Knopf, New York 1955.
    • From Death-Camp to Existentialism. A Psychiatrist's Path to a New Therapy. Beacon Press, Boston 1959.
    • Man's Search for Meaning: An Introduction to Logotherapy. Boston, New York, Pocket Books 1984.
    • Psychotherapy and Existentialism. Selected Papers on Logotherapy. Simon and Schuster, New York 1967.
    • The Unheard Cry for Meaning. Psychotherapy and Humanism. Simon and Schuster, New York 1978.
    • Man's Search for Ultimate Meaning. (anglické revidované a rozšířené vydání Der unbewußte Gott.). Insight Books, Plenum Publishing Co., New York 1992.

    Knihy V. E. Frankla v češtině:

    • Dynamika a hodnoty. Československá psychologie XXXIV, 1990, č. 6, s. 552-547.
    • Vůle ke smyslu. Cesta, Brno 1994.
    • Lékařská péče o duši. Cesta, Brno 1994.
    • Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1994.
    • …A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996.
    • Co v mých knihách není. Autobiografie. Cesta, Brno 1997.
    • Psychoterapie pro laiky. Cesta, Brno 1998.
    • Teorie a terapie neuróz. Grada, Praha 1999.

    Aktualizováno Středa, 29 Duben 2009 16:02