Navigace
SLEA Odborné texty Karel Balcar Karel Balcar - Jakou hodnotu mají hodnoty?
SLEA LOGO
Vyhledávání
Úterý, 21 Listopad 2017
Karel Balcar - Jakou hodnotu mají hodnoty? PDF Tisk Email
Pondělí, 22 Říjen 2007 21:13
(Příspěvek na semináři o logoterapii a existenciální analýze - FF UK 15. 12. 1997)
Vůdčím motivem lidské existence dle V. Frankla je naplňování vlastních činů, zážitků a postojů člověka smyslem. Praktický smysl každodenních událostí v jeho životě spočívá v nalézání a uskutečňování té nejhodnotnější možnosti obsažené v každé - vždy jedinečné - jeho životní situaci. Proto i počínání, které je vskutku smysluplné, je pro každého člověka také vždy jedinečné. Jsme v tom nezaměnitelní a nezastupitelní.

Za jedinečností osob, jejich situací a smysluplných počinů v nich však nacházíme společné principy, obecně sdílená "ohniska" smyslu. To jsou hodnoty, které vždy prosvítají rozmanitými situacemi a rozmanitými možnostmi různých lidí, jak v nich najít a naplnit tam obsažené příležitosti smysluplným počínáním.

Ve svém praktickém životě se tak - více, či méně vědomě - svými volbami a činy vztahujeme současně k naplňování jedinečných možností smyslu v dané situaci i k uskutečňování trvalých a společně sdílených hodnot, které smysl našim činům, zážitkům a postojům udílejí. Na čem záleží naše schopnost a naše vůle hledat, nacházet a uplatňovat smysl ve svém životě v takovém ohledu? Či jinak: Kdo či co nám ukazuje "hodnotu hodnot" - ukazuje, co pro nás má a co nám dává dobrý smysl, a co proti tomu smysl postrádá? Kdo či co nám dává zakoušet radost ze smysluplně prožívaných dní a smysluplně zvládaných úkolů, které před nás staví život, anebo zakoušet zklamání či prázdnotu z promarněných příležitostí k tomu?

V tomto ohledu dává existenciální analýza odpověď shodnou s odpověďmi mnoha myslitelů včetně Sokrata ("daimonion") a Pavla z Tarsu (Řím. 2, 15): Každý člověk má zvláštní, právě tento úkol plnící duchovní instanci; tou je svědomí. V. Frankl vystihuje povahu svědomí obratnou analogií: Stejně jako v tělesné a v duševní oblasti života člověku slouží k rozpoznávání povahy různých pro něj významných skutečností jeho "smyslové orgány", slouží mu v duchovní oblasti k rozpoznávání smysl dávajících a smysl postrádajících či jej mařících počinů zvláštní "orgán smyslu" - svědomí.

Zakoušená smysluplnost a hodnotová "nasycenost" života je nám tedy dána, přesně vzato, pouze čistě osobním, jedinečným vnitřním "hlasem svědomí". To je vážná věc: Jestliže náš pozemský život získává, nebo ztrácí (alespoň pro nás) svou cenu - a my víme, jak velice prakticky významné bývá přijetí vlastního života jako cenného daru, nebo jeho odmítnutí jako bezcenné či přímo škodlivé přítěže - podle toho, co nám k jeho vedení a k jeho hodnotovému zacílení (jeho "věnování" něčemu) říká ten tak často nepříliš slyšitelný (či spíš "vycítitelný") "hlas svědomí", je jistě velice vhodné důkladně prověřit, zda to není jen iluze. Mohli bychom se - s odvoláním na existenci "smyslových klamů" v tělesně a duševně zprostředkovaném vnímání světa - ptát, zda i to, co v duchovní oblasti nazýváme "orgánem smyslu", tedy svědomí, není klamem či iluzí.

Praktická zkušenost s vlastním životem a zřejmě i mnohé zkušenosti s životy jiných lidí nás nenechávají na pochybách, že tu bývá obojí: Svědomím vedené a životní smysl nesporně naplňující a obecné hodnoty uskutečňující činy, i nesporná selhávání a ztráty v tomto ohledu, kterým žádné svědomí nezabránilo.

Jak spolu smířit víru v pravdivý hlas svědomí a zřejmé lidské selhávání v rozlišování a konání správných věcí? V pohledu existenciální analýzy V. Frankla je to důsledek vlastní povahy lidského svědomí a vlastní povahy lidské svobody. Svědomí je svému nositeli jasným ukazatelem smyslu v jedinečných životních situacích a událostech. Není však vládcem člověka. Je mu spíš ukazatelem či - životněji - "svědkem pravdy" o smysluplném počínání v životě. A člověk sám má svou míru svobodné volby vždy; nejen vůči vnějším a vnitřním danostem a tlakům svého života, ale i vůči svému svědomí. Máme tedy vždy možnost přijmout jeho svědectví a výzvu, stejně jako je nepřijmout, odmítnout a zvolit si proti němu. Někdy to bývá otevřené odmítnutí, kdy si jsme vědomi, že je nám jiný cíl, třebaže podle svědomí méně správný, cennější než ono příslovečné "čisté svědomí". Mnohem častěji se však v takovém případě snažíme svůj "hlas svědomí" prostě přehlušit - vytěsnit, oddiskutovat, zamlžit atd. těmi prostředky, které máme ve své výzbroji. A to se zpravidla dočasně zdaří.

V této úvaze chci upozornit na zvlášť účinný - a lze říci i "vědecký" - způsob, jak člověk svědectvím a výzvám vlastního svědomí uhýbá. Je v povaze tohoto světa, že tam, kde se vyskytuje něco pravého, vyskytnou se brzy i napodobeniny. A lze říci, že oblíbeným duchovním "smyslovým klamem" člověka - tedy klamem (a pak i sebeklamem) v rozpoznávání pravého smyslu věcí - je přijetí falešného svědectví falešných svědků tam, kde se tak dá přehlušit hlas pravého svědomí, často až příliš "jemný a tichý" (1. Kr. 19, 12). Kteří "falešní svědkové" to bývají?

Zajímavé pro nás je, že právě psychologie některé z těchto "falešných svědomí" dobře rozpoznala a popsala. Avšak ještě zajímavější - či spíš smutné - je to, že sama současná, deterministickými axiomy svázaná psychologie vlastně nemohla při svém ideologickém odmítnutí veškeré svobody lidské volby ani učinit nic jiného, než takového zjištěného "falešného svědka" pravdy a správnosti povýšit do funkce univerzálně vnímaného svědomí samého.

Stručně si některé z nich připomeňme. Mějme přitom na paměti, že jejich přijetí jako "vědeckého" (od)vysvětlení úkazu svědomí je zpravidla jen proklamativní karikaturou skutečné psychologické a psychoterapeutické praxe. Jakýkoli prospěšný přístup (zde teoreticky popíranou) kvalitu "dobra a zla" ve skutečnosti respektuje, i když mu to výchozí "obraz o člověku" vlastně nedovoluje. Zde uváděné interpretace jsou proto jen ukázkami, co vychází z toho, dovedeme-li příslušné deterministické psychologické teorie do logických důsledků.

  1. Psychoanalytické superego. To je oblíbeným od-vysvětlením lidské zkušenosti s nepopiratelným zážitkem "hlasu svědomí". Na jeho místo staví prokazatelně existující přejaté, zvnitřněné a zčásti znevědoměné příkazy a zákazy lidské, především rodičovské autority. Z jejich "krutosti" pak psychoanalýza nabízí "vyléčení" ...
  2. Behavioristická či reflexologická podmíněná anticipační odezva. "Svědomím" se zde stává na základě dřívější zkušenosti vytvořené očekávání (a vlastně již předběžné prožívání) odměny nebo trestu, které je vyvoláno vykonáním odpovídajícího činu či vstupem do odpovídající situace. Anticipační odezva v podobě takto vzniklého emočního a kognitivního napětí je také dobře pochopitelným a reálným "přírodním" jevem. Navíc v sobě tato interpretace obsahuje možnost terapeutického "vyhasínání", je-li takto pojaté "svědomí" člověku na obtíž.
  3. Kognitivní psychologie nabízí také své kandidáty. Například teorie poznávacího nesouladu rekonstruuje úkaz svědomí jako vyrovnání nesouladu mezi subjektivně ne plně postačujícími věcnými důvody k nějakému činu a skutečností, že jej člověk vykonal, nebo nevykonal. I tento zjevně působivý "sebeklam" však lze terapeuticky vyřadit racionálním porozuměním, popřípadě přestavbou sebehodnotícího postoje.
  4. Humanistická psychologie je v od-vysvětlování svědomí zdrženlivější. I zde se však nabízí deterministické "porozumění" úkazu svědomí, třeba v podobě prožívaného nedostatku "věrnosti" či kongruence lidského já vůči přirozeným tendencím organismu, anebo zvnitřněného (ne)přijetí sebe druhými a následně pak i sebou samým; popřípadě introjektu požadavků druhých lidí. A opět i toto vše lze léčit.

Co můžeme říci o těchto "náhražkách" svědomí a o psychologii, která těmito interpretacemi skutečnost lidského svědomí nahrazuje? Co mají společného? - Domnívám se, že především toto:

  1. Tyto psychologií nabízené útvary či mechanismy skutečně existují a mnohdy opravdu nějak nahrazují (a tím i pomáhají přehlušit) pravé svědomí. O jejich existenci a působivosti svědčí dostatek psychologických výzkumů, klinických i experimentálních. Duševně i tělesně opravdu zvnitřňujeme, podmiňujeme, vyrovnáváme či odcizujeme se vlivem vnějších tlaků i vnitřních pohnutek a mechanismů.
  2. Ať už mají svůj původ spíše v nátlaku okolí, nebo v tlaku vnitřních pohnutek, jsou ve své funkci tyto "náhražky svědomí" v posledku projekcemi obsahů vlastní mysli. Takto vznikající "falešné svědomí" je tedy vždy nějakým zrcadlem vlastních vazeb či problémů člověka se sebou samým nebo s okolím, které tu jsou jen dosazeny ("projikovány") na jiné místo, než které jim náleží.
  3. V běžném životě i v klinické praxi přitom tyto náhražky provází vnitřně vyciťovaný i zvnějšku patrný přízvuk prožitkové i projevové "nepravosti", nedostatku prožitkové ryzosti či původnosti. Proto je poměrně snadné souhlasit s jejich teoretickým vysvětlením jakožto pouhé "iluze svědomí", i přistupovat k praktické terapeutické snaze vyléčit člověka z této iluze, působí-li mu (skutečně či zdánlivě) nesnáze. Je zřejmé, že takové "zdání svědomí" opravdu není tím, zač se v lidském životě vydává (či pokládá), a proto je prospěšné člověka jeho případné tyranie zbavovat.
  4. Přesto i při "léčení" z takových opravdových "iluzí svědomí" naráží psychologie, popř. psychoterapie, na zjevně iracionální odpor. Snad jej můžeme pochopit jako obavu ze dvou možných alternativ v případě, že taková - jakkoli chápaná - zdánlivá "náhražka" svědomí bude skutečně odstraněna: Buď se člověk bude muset konfrontovat se svým, doposud náhražkou zakrývaným a jím samým dosud zapíraným, pravým svědomím; nebo, neexistuje-li nic takového, ztratí člověk v nastalé smysluprázdnotě duchovně zcela půdu pod nohama - octne se ve Franklem popisovaném "existenciálním vakuu" či smysluprázdnotě. A "hrůza z prázdnoty" je stejně tak úkazem přírodním jako lidským.

Co nám proti tomu prostá a přirozená lidská zkušenost o duchovní skutečnosti svědomí ukazuje?

  1. Především to, že "pravé" svědomí také existuje. Nikoli však jako spontánními psychologickými mechanismy zvnitřňování, učení, slaďování či pořádání utvářený duševní nástroj k dosahování momentálně psychologicky účelného vnitřního či vnějšího přizpůsobení nebo vyrovnání, nýbrž jako původní duchovní činitel, který pouze ukazuje a vyzývá; a který se skutečně uplatní pouze tehdy, nechá-li se jím člověk oslovit a vést. Pak se projeví nikoli jako "účelové zařízení" lidské osobnosti, nýbrž jako zdroj sebepřesažení člověka - překročením hranic jeho soběstřednosti (viz pokus člověka přivlastnit si rozhodování o "dobrém a zlém" v Gen. 2, 16-17 a 3, 5) - k objektivnímu rozpoznávání dobra a zla v řádu věcí světa a života.
  2. V tom je základní, deterministickou psychologií neuchopitelný rozdíl mezi "falešnými svědky" pravdy o "dobrém a zlém", tedy o tom, co smysl naplňuje a co smysl maří, a hlasem pravého lidského svědomí. Je to - obrazně řečeno - rozdíl mezi na jedné straně jen vlastní pohnutky a zkušenosti odrážejícím "zrcadlem" a na druhé straně "oknem" poskytujícím výhled za hranice vlastního psychologického "soukromého hospodářství" do světa objektivních životních hodnot.
  3. Člověk sám dokáže vnímat a rozlišit kvalitu "pravosti" a "původnosti" svého svědomí od kvality "nepravosti" a "odvozenosti" jeho náhražek, pokud se odváží odmítnout život uhlazující sebeklamy a "protřít si" svůj duchovní zrak. Jen tím dokáže rozpoznávat pravý smysl dávající životní hodnoty, umístěné v prostoru "sebepřesažení". Věřím, že bychom se shodli i na tom, že i ve své klinické, pedagogické či obdobné praxi, mnohdy dokážeme vnímat rozdíl "pravosti" a "falše" ve věcech svědomí u svých klientů či svěřenců zvnějšku, stejně jako to dokážeme ve chvílích pokorné upřímnosti rozpoznat zevnitř u sebe samých přesto, že se duchovní zákonitosti a úkazy, k nimž svědomí patří, mechanickému psychologickému zpředmětňování a experimentování vymykají.
  4. Empirickým dokladem o "dobré službě" neodmítnutého či nezastřeného pravého svědomí, který je patrný zvlášť po jeho "vyproštění" ze závalu klamů a sebeklamů, bývá zřetelné zharmonizování a sjednocení člověka s jeho životem, ať je jeho vnější (hmotná, společenská, politická, ekonomická, právní atd.) i jeho vnitřní (tělesná a duševní) situace jakákoli. Statečnost a pokoj jsou zjevným znakem "dobrého svědomí", jak se o tom stále a navzdory mechanistické psychologii či psychoterapii "bez ducha" přesvědčujeme u druhých i u sebe.

Závěrem ještě několik poznámek k "vycházení" se svědomím jakožto přirozenou výbavou člověka k nacházení pravého smyslu a hodnoty ve věcech svého života:

Zkušenosti, že existujeme v poli dobra a zla, životní smysluplnosti a smysluprázdnoty, a že nám v něm náš "hlas svědomí" nabízí správnou orientaci, se nedobereme ani rozumem ani citem, nýbrž jen praktickým spolehnutím na ně, vycházejícím z víry. Ta je rozumná, ač ne rozumová; je naplněná citem, avšak není citová; vede a posiluje, ale nenutí. Zde končí možnosti naší logiky a našich přání, ne však možnosti osobního poznání, zaujetí a činu.

Abychom na své tázání zaslechli odpověď svého pravého svědomí, musíme se sami - se svými nároky i obavami, zvyklostmi a způsoby, představami a zásadami - napřed ztišit a chtít ji slyšet, ať už si toto naslouchání vyžádá hodiny či dny, nebo třeba jen několik vteřin.

Dobrý "výkon" svědomí u člověka, který se jím řídí, poznáme "po ovoci". Kvalitu - "chuť a výživnost" - sklízeného ovoce však poznáme v posledku zas zrakem svého svědomí, i když výsledky "správné výživy" jsou zpravidla zjevné v tom, jak si člověk ve svém životě vede. Chceme-li se však opravdu "smyslově" přesvědčit o skutečném výtěžku z poslušnosti svému svědomí, není jiná možnost ověření, než se sami cestou spolehnutí na ně vydat. Až praktickým přijetím a uposlechnutím tohoto našeho "měřítka hodnot" v prostoru naší svobody a odpovědnosti při svém rozhodování a činech se stáváme "úplnými" ve svém lidství a schopnými prožívat jejich smysluplnost ve svých životech.

 * * * * * * *

 Ilustrace psychologických "vysvětlení" úkazu svědomí - nákresy:

1. Freud: "superego"; Perls: "introjekt" 

Image

2. Pavlov: "podmíněný reflex"; Dollard a Miller: "anticipační odezva"

Image

3. Festinger: "kognitivní disonance".

Image

4. Rogers: "(in)kongruence JÁ X IDEÁL; Kelly: "(IN)KONGRUENCE JÁ X ROLE"

Image

5. "ZRCADLO" zdánlivého a "OKNO" pravého svědomí

Image

Aktualizováno Úterý, 23 Říjen 2007 00:08