Logoterapie Tisk
Pátek, 10 Duben 2009 20:47
Logoterapie, angl.: logotherapy, něm.: die Logotherapie

Logoterapie bývá označována jako třetí vídeňský psychoterapeutický směr, vedle
psychoanalýzy Sigmunda Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera. Občas bývá
přezdívána „psychologií výšin“, a to v protikladu k „hlubinné psychologii“.
Logoterapie je terapeutický přístup, orientovaný na tematiku smyslu života (řecky
"logos"). Poukazuje na lidskou potřebu žít smysluplně a soustřeďuje se na hledání a
uskutečňování tohoto smyslu v konkrétních podmínkách života jedince. 
Termín logoterapie poprvé veřejně použil Viktor Emil Frankl (1905–1997) v roce
1926. Tento vídeňský neurolog a psychiatr sice uznával platnost Freudovy „vůle ke slasti“ i
Adlerovy „vůle k moci“, tvrdil však, že nemohou být nejzazší motivací lidského života. Tu
spatřoval ve „vůli ke smyslu“. Frankl se tím vymezoval proti redukcionistickým tendencím
obou dalších vídeňských terapeutických směrů a snažil se je vyvážit rozšířením o specificky
lidskou, duchovní dimenzi. Logoterapie byla v původním Franklově pojetí doplněním
psychoanalýzy a individuální psychologie, specifickou léčbou noogenních neuróz (neuróz ze
ztráty smyslu). Později vnímal Frankl logoterapii spíše jako obecný příspěvek k péči o duši,
rehumanizaci společenských věd a pomáhajících profesí.
Ještě za Franklova života došlo k vývoji dvou rozdílných přístupů k logoterapii,
z nichž se počátkem devadesátých let 20. století vyvinuly dva svébytné směry. Jejich hlavními
představiteli jsou Elisabeth Lukasová, resp. Alfried Längle. Na ně navazují další osobnosti,
odborné společnosti a vzdělávací instituty v mnoha zemích světa. Rozdílné tendence se
projevily především v otázce vztahu logoterapie k psychoterapii. Lukasová důsledně dbá na
tradici „péče o duši“ ve smyslu původní Franklovy koncepce, svůj přístup pak nazývá
„originální logoterapií podle V. E. Frankla. V případě potřeby logoterapii kombinuje s dalšími
psychoterapeutickými a poradenskými přístupy. Längle naproti tomu pojímá logoterapii jako
součást existenciální analýzy.
Frankl přenesl do psychologické a lékařské praxe otázky, které byly do té doby
rozpracovávány především na poli filosofie a teologie, např. otázku utrpení z nesmyslnosti
existence, otázku odpovědnosti, svobody člověka apod. Franklovo chápání člověka a světa
vychází z klasické západní filosofické tradice (Platón, Aristotelés), z filosofie existence a
fenomenologie (zejména M. Scheler, K. Jaspers, E. Husserl, M. Heidegger, M. Buber).
Významně jej také ovlivnilo setkávání s lidmi v mezních životních situacích, nejprve
s pacienty, později se spoluvězni v nacistických koncentračních táborech.
Teoretickým základem logoterapie, někdy Franklem označovaným jako existenciální
analýza, je „optimistická“ antropologie. Frankova antropologie spočívá na dvou pilířích.
Prvním z nich je předpoklad, že život má za všech okolností smysl, který se dá naplnit
uskutečňováním hodnot (prožitkových, tvůrčích nebo postojových). Druhým pilířem je
rozpracování koncepce „noetické dimenze člověka - osoby". Frankl popisuje člověka jako
dynamickou jednotu tří různých dimenzí lidského bytí: somatické, psychické a specificky
lidské - noetické. V noetické (duchovní) rovině se člověk jako osoba může svobodně
rozhodovat na základě schopnosti sebeodstupu (od sebe sama, svých nároků, pocitů apod.).
Osoba se může svobodně postavit i k nezměnitelným danostem života jako je utrpení, vina,
smrt či vlastní somatická a psychická rovina (vzdormoc ducha). Ve Franklově pojetí je osoba
sebeurčující - rozhoduje, co se v příštím okamžiku stane, co učiní: jaké zaujme postoje a
uskuteční hodnoty. Osoba je však zároveň vždy nositelem odpovědnosti za to, co činní, jak
žije a naplňuje hodnoty přítomné situace (smysl). Smysl je prociťován skrze svědomí, jako to
nejlepší možné rozhodnutí a jednání v dané situaci na pozadí konkrétní skutečnosti. Aby
situace mohla být zažívána jako naplněná a smysluplná, nesmí být v rozporu s primární
motivační silou člověka - "vůlí ke smyslu. K tomu je nutná schopnost osoby k sebepřeshu,
schopnost zaměřit se i na jiné hodnoty než na sebe sama. 
Logoterapie jako terapeutický přístup vychází především z následujících postupů:
  • Terapeutická technika dereflexe – tento odvrat od sebereflexe má za cíl nastolit přirozený sebeodstup a obnovit schopnost sebepřesahu, otevřenosti k přesahujícím hodnotám.Dereflexe
    je indikována u poruch spánku, při hyperreflexi normálně neuvědomovanýchstavů
    (např. vegetativních funkcí), u sexuálních dysfunkcí, nutkavých stavů a drogových závislostí. Terapeut vede klienta k novému pojímání možností situace, kterému brání například nadměrné úsilí o výkon (hyperintence) nebo přílišné pozorování (hyperreflexe) sebe sama či nějakého symptomu. Nové pojetí směřuje k takovým obsahům, kvůli kterým je klient ochoten sebe sama upozadit.
  • Paradoxní intence – terapeutický postup, kdy je klient terapeutem veden a povzbuzován k tomu, aby si paradoxně přál, a to v té nejvyhrocenější možné podobě, to, čeho se tolik obává, před čím utíká nebo proti čemu bojuje. Technika paradoxní intence je postavena na schopnosti klienta k sebeodstupu, v tomto případě k sebeironii a humoru, přičemž se klient nevysmívá sám sobě, ale svému strachu. Paradoxní intence je indikována při psychosomatických příznacích strachu (nespavost, červenání se, tréma, ...), anticipační úzkosti (strachu před strachem), fobických a nutkavých stavech. Naopak není vhodná při generalizovaném a psychotickém strachu nebo při hrozící sebevraždě.
  • Postojová změna je nejen specifickou technikou, ale obecným principem vedení rozhovoru v logoterapii formou tzv. „sokratovského dialogu“. Terapeut se snaží dovést klienta pomocí otázek nejdříve k relativizaci hodnot a poté k překonání tohoto rozporu zaujetím nového postoje. Hledají spolu směr nového způsobu pojímání možností v dané situaci, konkrétní „proč“ (smysl situace), které klientovi pomáhá překonávat utrpení, nemoc či smysluprázdnotu. Postojová změna je indikována především pro práci s nevyhnutelným utrpením (utrpení, vina, smrt) a u neosobních postojů bránících naplněnému životu.

    Odkazy: psychoanalýza, individuální psychologie, existenciální analýza, hlubinná psychologie