Navigace
SLEA Odborné texty Martin Wagenknecht Existenciální analýza
SLEA LOGO
Vyhledávání
Sobota, 18 Listopad 2017
Existenciální analýza PDF Tisk Email
Pátek, 10 Duben 2009 20:27
Existenciální analýza, angl.: existential analysis, něm.: die Existenzanalyse

Existenciální analýza je psychoterapeutický přístup, zabývající se fenomenologickou
analýzou podmínek naplněného života (existence). 

Termín existenciální analýza zavedl do psychoterapie vídeňský neurolog a psychiatr
Viktor Emil Frankl (1905–1997) ve třicátých letech 20. století. Frankl neužíval pojem
existenciální analýza zcela jednoznačně, ale ve dvou významových rovinách. V první z nich
chápal existenciální analýzu jako filosoficko-antropologický základ logoterapie, jako
teoreticko-výzkumný směr, hledající obecnou psychoterapeutickou antropologii (obecná
existenciální analýza). Ve druhé významové rovině existenciální analýzou rozuměl
terapeutický proces - analýzu konkrétního člověka, jejíž pomocí se snažil přivést pacienta k
prožitku odpovědnosti za své bytí (speciální existenciální analýza). 

V osmdesátých letech 20. století došlo k názorovému rozchodu Franklových žáků,
kteří logoterapii a existenciální analýzu dále rozvíjeli. Představitelkou jednoho pojetí je
Elisabeth Lukasová, která propracovává existenciální analýzu ve významu logoterapeutické
antropologie. Představitelem druhého směru je Alfried Längle, jenž existenciální analýzu
přetvořil ve svébytnou psychoterapeutickou koncepci, která se již nesoustřeďuje jen na
tematiku smyslu, ale především na podmínky umožňující naplněný život. V devadesátých
letech se Frankl od tohoto rozšířeného pojetí distancoval, protože jej již nepovažoval za
logoterapii. V této době byla existenciální analýza uznána jako samostatný
psychoterapeutický směr, jehož součástí je i logoterapeutické poradenství. Logoterapie je
v rámci existenciální analýzy pojímána jako poradenská metoda, pomáhající při hledání
smyslu, resp. při frustraci této touhy. 

Současná existenciální analýza nadále vychází z Franklovy antropologie a teorie
motivace. Frankl si ve své antropologii položil dvě základní otázky: „Co činí člověka
člověkem?“ a „Co umožňuje člověku prožít naplněný život?“ První otázkou mířil k tomu, co
je specificky lidské a co nazýval osobou, druhou otázkou sledoval, jak člověk vykoná akt
existence. Ve své teorii vytyčil jako primární motivační sílu „vůli ke smyslu“. Franklovo
pojetí systematizoval Längle, který ho v některých bodech dále rozpracoval a obohatil.
V rámci koncepce „základních osobních motivací“ popsal podmínky umožňující akt
existence, v teorii „osobní existenciální analýzy“ pak úlohu subjektu při naplňování života
smyslem.

Längle rozpracoval hlubší motivační strukturu, která kromě tělesných a duševních
motivačních sil předchází „vůli ke smyslu“. Vymezuje čtyři roviny existenciální motivace: 

  1. Rovina ontologická (moci být zde) vychází z fakticity bytí v tomto světě, a zabývá se tím, jak mohu přijmout danosti, podmínky a možnosti tohoto světa. Charakterizuje
    ji touha po bezpečí, jistotě, ochraně a prostoru.
  2. Rovina axiologická (chtít být hodnotou) se táže, zda je pro mě dobré být zde v tomto světě, zda mohu najít a vnímat hodnotu svého života a přiklonit se k němu.
    Tuto rovinu charakterizuje touha po blízkosti, vřelosti, vztahu.
  3. Rovina etická (smět být takovým) se opírá o vědomí vlastní jedinečnosti,identity.
    Zkoumá,nakolik mohu být sám sebou, nakolik si sám sebe cením, jestli prožívám sebe jako hodnotného, zda žiji autenticky (nečiním něco, co ve skutečnosti nechci).
    Tuto rovinu charakterizuje touha po ocenění, samostatnosti a nezávislosti.
  4. Rovina osobně-existenciální (chtít smysl) se snaží rozpoznat, k čemu je vlastně dobré, že já jsem zde - zabývá se tím, jak najít a naplnit smysl v životě
    („vůle ke smyslu“,indikační oblast logoterapeutického poradenství). Charakterizuje ji
    touha po naplnění, radosti,smyslu.
Uvedené roviny základní osobní motivace vyjadřují proces vypořádání se osoby podmínkami existence a slouží i jako podklad existenciálně analytické psychopatologie.Vznik
duševních poruch souvisí s deficitem vypořádání se osoby s důležitými duchovními obsahy jednotlivých rovin motivace, které mají podobu potřeby.

Frankl pojal člověka jako toho, kdo je životem tázán. Jeho existence pak spočívá ve
schopnosti osoby sebe sama přesáhnout, dát se jiným hodnotám než sám sobě (sebepřesah).
Längle doplnil tento požadavek situace o požadavek osoby vůči sobě samé, svému
subjektivnímu prožívání - prožívání toho, co je pro mne osobně důležité, co ve mně chce žít,
jaký je můj zájem. Příklonem k subjektu a jeho emocionalitě jako základu terapeutické práce
byla existenciálně analytická praxe obohacena o oblast emoční a biografickou.

Pro praktické použití v „osobní existenciální analýze“ definuje Längle osobu
introspektivně – jako to, co ve mě mluví, říká já. Takto viděná osoba má tři specifické
vlastnosti: je oslovitelná, rozumějící a odpovídající. Aby člověk mohl odpovídat na
požadavky smyslu, musí napřed situaci vnímat, nechat se jí oslovit, rozpoznat v ní výzvu a
ukázat se ve své odpovědi.

Oslovení doprovází prvotní, bezprostřední a spontánní pocity. Za pomoci sebeodstupu
mohu oslovení rozpoznat a porozumět mu. Při porozumění je oslovení vtaženo do kontextu se
vším, co je pro člověka hodnotné jak z vnitřního, tak i z vnějšího světa osoby. Na základě
porozumění, integrace oslovení do celkového životního kontextu, se mohu svobodně
rozhodnout. Vrcholem této integrace je definitivní vnitřní postoj, osobní, svobodné a
odpovědné rozhodnutí, které se stává pohotovostí k jednání. Každé rozhodnutí pak má v sobě
intencionální rozměr a ústí v odpověď. Osoba tak může realizovat své možnosti.

Osobní existenciální analýza je pokusem o zmapování procesu hledání smysluplné
odpovědi na požadavky situace a zároveň i obecným psychoterapeutickým rámcem
existenciální analýzy. Terapeutickým cílem existenciální analýzy je emocionálně volné
prožívání, autentické zaujímání postojů - tedy vlastní, vnitřně souhlasné, svobodné a
zodpovědné zacházení se životem (se sebou samým a okolním světem). Existenciální analýza
byla také rozšířena metodicky a zahrnuje metody vhodné pro terapii či prevenci všech
psychických poruch. Díky své antropologii ale nachází uplatnění i v pedagogice, pastorační
péči, prevenci a oblasti řízení lidských zdrojů.


Aktualizováno Pátek, 10 Duben 2009 20:41