Navigace
SLEA Odborné texty Martin Wagenknecht Současné rozpracování a metody existenciální analýzy
SLEA LOGO
Vyhledávání
Úterý, 21 Listopad 2017
Současné rozpracování a metody existenciální analýzy PDF Tisk Email
Pátek, 10 Duben 2009 23:06

MARTIN WAGENKNECHT

SOUČASNÉ ROZPRACOVÁNÍ A METODY  EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY



(vybrané části ze závěrečné práce pro psychoterapeutický výcvik v logoterapii a
existenciální analýze)
_________________________________________________________________
MOTTO
:
„Apelovat na vůli ke smyslu znamená daleko spíše dát zazářit smyslu samému - a nechat na
vůli, aby jej chtěla.“ (V. E. Frankl)

OBSAH

ÚVOD

ROZPRACOVÁNÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY V GLE


Historické souvislosti
Vymezení přístupu 
Obraz člověka v existenciální analýze
Existenciálně analytický pohled na hodnoty a smysl
Hodnoty
Kategorie smyslu
Existenciálně analytický pohled na emoce
Existenciální motivace
Psychodynamika
Základní osobní motivace


METODY A TECHNIKY SOUČASNÉ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE

Osobní existenciální analýza
Přípravná, popisná fáze (PEA 0)
Bezprostřední dojem, sebepřijetí (PEA 1)
Zaujetí vnitřního postoje, sebedistance (PEA 2)
Realizace rozhodnutí, sebetranscendence (PEA 3)
Rozdělení metod a technik podle základních osobních motivací
Strach – Mohu být?
Deprese – Chci být?
Hysterie – Kdo jsem, smím být takový?
Smysluprázdnota – Co je dobré?


POVAHA TERAPEUTICKÉHO VZTAHU V EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZE

ZÁVĚR
- Krátké shrnutí rozpracování existenciální analýzy a logoterapie v GLE


ÚVOD

S  Franklovými  překlady  jsem  se  setkal  již  během  svého  studia  na  střední  škole  a
výrazně přispěly k mému rozhodnutí věnovat se studiu psychologie a později i psychoterapie.
Shodou  okolností  jsem  se  potom  nejdříve  setkal  s Franklovým  žákem  Alfriedem  Länglem,
který  spolu  s Janou  Božukovou  měli  v Praze  30.  dubna  1993  seminář  na  téma  "Smysl  jako
motivace".  Viktora  E.  Frankla  jsem  viděl  o  necelý  rok  později  -  17.  března  1994  -  při
přednášce  "Vůle  ke  smyslu"  v Brně,  kde  dostal  zlatou  medaili  Masarykovy  university  a  7.
dubna  1994  v Praze  na  přednášce  "Hledání  smyslu",  kdy  mu  byl  udělen  čestný  doktorát
Karlovy  univerzity.  Na  podzim  roku  1996  jsem  vstoupil  do  psychoterapeutického  výcviku  v
logoterapii  a  existenciální  analýze  pořádaným  rakouskou  Společností  pro  logoterapii  a
existenciální  analýzu  (GLE).  Zde  jsem  měl  možnost  do  hloubky  se  seznámit  jak  s
Franklovými  myšlenkami  tak  i  konceptuálním  posunem,  ke  kterému  ve  svém  díle  dospěl
Alfried Längle. 
Výcvik  v  logoterapii  a  existenciální  analýze  je  mým  prvním,  systematičtějším  a
hlubším  setkáním  s  psychoterapií.  Ve  své  počínající  psychoterapeutické  praxi  jsem  cítil
potřebu  rozšířit  si  a  ještě  hlouběji  prostudovat  konkrétní  existenciálně  analytické  metody  a
techniky  práce  s  klientem.  Tím  vznikla  tato  závěrečná  práce,  která  je  rozšířením  části  mé
diplomové práce právě směrem ke klinické praxi. V diplomové práci jsem se spíše zaměřil na
teorii a metodický posun původní Franklovy logoterapie a existenciální analýzy k současným
formám. 
V první  části  této  práce  jsou  jen  stručně  nastíněny  nejdůležitější  body  rozvoje
existenciální  analýzy  a  logoterapie  v  GLE.    Druhá  část  pojednává  o  metodách  a  technikách
současné existenciálně analytické praxe, ale není jejich kompletním výčtem. Zaměřil jsem se
především na ty techniky a metody, které již byly nějak s antropologií současné existenciální
analýzy  a  logoterapie  sladěny.  Současná  existenciální  analýza  se  nachází  ve  stavu,  kdy  se
jednotlivé  techniky,  ale  i  obrazy  psychopatologie  začleňují  do  jejího  teoretického  konceptu.
Ne  u  všech  technik  můžeme  hledat  původnost,  ale  metodický  rámec,  myslím,  zůstává
specifickým.

ROZPRACOVÁNÍ LOGOTERAPIE A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY V GLE

Historické souvislosti

Počátek  logoterapie  a  existenciální  analýzy  sahá  do  dvacátých  a  třicátých  let  našeho
století.  Je  spojen  se  jménem  vídeňského  neurologa,  psychiatra  a  psychologa  Viktora  Emila
Frankla.  V  původním  Franklově  pojetí  byla  logoterapie  protikladem  a  zároveň  doplněním
Freudovy  psychoanalýzy  a  Adlerovy  individuální  psychologie.  Frankl  z  těchto  směrů  sice
vycházel,  ale  záhy  se  s  nimi  názorově  rozešel.  Vymezoval  se  pak  především  proti  jejich
redukcionistickým  tendencím  a  snažil  se  je  vyvážit  rozšířením  o  specificky  lidskou  tedy
"duchovní  dimenzi".  V  pozdějším  pojetí  Frankl  vnímal  logoterapii  jako  příspěvek  k
"rehumanizaci"  -  jako  opětovné  začlenění  duchovního  rozměru  člověka  do  medicíny,
psychoterapie, pedagogiky a dalších tzv. společenských věd. I tehdy však Frankl říkal, že není
možné  nahradit  tradiční  psychoterapii  logoterapií,  ale  že  je  nutné  psychoterapii o logoterapii
rozšířit.  V  základu  logoterapie  stojí  filosoficko-antropologická  teorie -existenciální  analýza.
Frankl  většinou  rozuměl  existenciální  analýzou  teoreticko-výzkumný  směr,  který  se  zabývá
ontologickou  rovinou  lidské  existence,  tedy  výkladem,  možnostmi  a  podmínkami  naplněné
existence.
Ještě  za  Franklova  života  došlo  k  vývoji  dvou  rozdílných  přístupů  k  logoterapii,  z
nichž  se  počátkem  devadesátých  let  vyvinuly  dva  odlišné  směry.  Představitelé  těchto  směrů
jsou  Elisabeth  Lukasová  ze  (Süddeutsches  Institut  für  Logotherapie)  a  Alfried  Längle  (z
Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse zkráceně GLE). Na tyto instituty navazují
další  osobnosti,  odborné  a  vzdělávací  společnosti  v  mnoha  zemích  světa.  Rozdílné  tendence
těchto  směrů  se  nejvíce  projevují  v  pojetí  logoterapie  a  existenciální  analýzy  ve  vztahu  k
psychoterapii.
Elisabeth  Lukasová  rozpracovává  svůj  přístup,  v  původním  franklovském  pojetí
logoterapie  -  jako  doplnění  tradiční  psychoterapie,  kterou  v  případě  potřeby  kombinuje  a
doplňuje  různými  psychoterapeutickými  technikami,  které  jsou  slučitelné  s  Franklovou
antropologií. Lukasová šíří logoterapii nejen mezi odbornou veřejnost, ale především se snaží
ukázat  laikovi,  jak  sám  sobě  pomoci  při  duchovní  nouzi  a  jak  dále  rozvíjet  "umění"  života.
Aplikuje logoterapii daleko za rámec psychoterapie na různé oblasti lidského života. Pro svou
práci  používá  výrazu  "logoterapie",  případně  "originální  logoterapie  podle  V.  E.  Frankla".
Pojmu  existenciální  analýza  užívá  velmi  zřídka  a  pokud  ano,  označuje  jím  Franklovu
antropologii.


Obr. 1: Franklovo pojetí logoterapie (LT) jako doplnění tradiční psychoterapie (PST)

Naproti  tomu  Alfried  Längle  používá  pro  svůj  šířeji  pojatý  psychoterapeutický přístup názvu "existenciální analýza". Pod pojmem logoterapie rozumí na smysl orientovanou
poradenskou  metodu.  Snaží  se  původní  Franklovo  dílo  utřídit,  filosoficky  zakotvit  a  rozšířit
teoreticky i metodicky. Vznikl tak z původního Franklova doplňku psychoterapie samostatný
celek  -  psychoterapeutický  směr,  který  zahrnuje  diagnostickou,  poradenskou  a
psychoterapeutickou  praxi.  V  této  práci  se  budu  dále  věnovat  jen  rozpracování  existenciální
analýzy v GLE. 


Obr. 2: Längleho pojetí existenciální analýzy jako samostatné psychoterapeutické metody.
Logoterapie (LT) je pojímána jako součást jako součást existenciální analýzy (EA), zůstává zde otevřenost i k
dalším psychoterapeutickým technikám (PST)

Vymezení přístupu

Existenciální  analýza  a  logoterapie  v  pojetí  GLE  nadále  vychází  z  teorie  motivace
(vůle  ke  smyslu)  a  antropologie  V.  E.  Frankla.  Franklova  teorie  byla  v  GLE  obohacena  o
oblast životopisnou, emoční a vnímání sebe sama. Dále byla rozpracována i teorie motivace.
Toto rozpracování a převedení do praxe (především A. Länglem) se nesoustřeďuje již jen na
tématiku  smyslu,  ale  i  na  podmínky  umožňující  naplněný  život.  V  této  podobě  byla
existenciální analýza v roce 1993 uznána rakouským spolkovým ministerstvem zdravotnictví
jako samostatná psychoterapeutická metoda.
V  současnosti  pojímá  GLE  (GLE  1998,  1999a)existenciální  analýzu  jako  fenomenologicko-osobní  psychoterapeutickou  metodu,která  se  zaměřuje  na  léčení  duševně  či  duchově  zapříčiněných  anebo  udržovaných  poruch  a
nemocí.  Zahrnuje  zacházení  s  duševními  problémy,  jako  jsou  úzkosti,  strach,  deprese,
závislosti,  psychózy,  psychosomatické  nemoci  a  jiné  např.  pomocí  porozumění,  společného
vztahu,  sdílení    emocí,  poučení,  vedení,  podpory  a  konfrontace.  Směřuje  k  duchovně  a
emocionálně  volnému  prožívání,  k  autentickému  zaujímání  postojů  tedy  k  vlastnímu
svobodnému  a  zodpovědnému  zacházení  s  životem  -  se  sebou  samým  a  okolním  světem.
Současná  existenciální  analýza  není  již  omezena  jen  na  vnější  požadavky  smyslu,  ale
zaměřuje  se  i  na  vnitřní  prožívání  subjektu.  Snaží  se  tak  člověka  dovést  k  plné  osobní
existenci.  Existenciální  analýza  je  založena  na  fenomenologickém  přístupu  k  osobě  a
převážně na verbálně vyvolaných procesech a jako taková nepracuje s interpretacemi.
Vedle toho je logoterapie v GLE (GLE 1998)pojímána jako součást  existenciální  analýzy,jako  na  smysl orientované  poradenství,které pomáhá,
doprovází  a  radí  při  hledání  smyslu  (nejhodnotnější  možnosti  dané  situace),  případně  při
frustraci  této  touhy.  Zabývá  se  otázkami  utrpení,  viny,  bezesmyslnosti  a  prázdnoty  života.
Logoterapeutická  pomoc  je  určena  lidem,  kteří  nejsou,  nebo  již  nejsou  vážně  duševně
nemocní a nacházejí se ve stavu existenciální nouze - trpí, ztrátou orientace ve svém vlastním
životě.  Zprostředkovává  znalosti  a  návody  k samostatnému  řešení  duševně  –  duchovních
problémů.  Logoterapeutické  poradenství  je  postaveno  na  Franklově  přesvědčení,  že  lidský
život  v  sobě  vždy  nese  možnost  smysluplného  naplnění  a  to  i  za  těžkých  či  tragických
podmínek  života  -  skrze  uskutečnění  hodnot  (zážitkových,  tvůrčích  nebo  postojových).  Tím
nachází  poradenská,  logoterapeutická  praxe  široké  uplatnění  v psychologické,  preventivní,
medicínské, pečovatelské, sociální, pedagogické oblasti, ale i jinde.
Jak  bylo  výše  řečeno,  existenciální  analýza  je  analýzou  podmínek  existence,  které
vedou nebo brání osobnímu, ve svobodě a odpovědnosti utvářenému žití. Tato analýza se děje
na  dvou  úrovních  -  na  úrovni  teoretické,  jako  obecná  existenciální  analýza,  a  na  úrovni
osobní,  jako  osobní,  personální  existenciální  analýza.Obecná  existenciální  analýza  se
pokouší obecně zodpovědět následující otázky: Co je to dobrý a naplněný život? Co je k němu
potřeba,  jaké  podmínky  musí  být  splněny,  aby  člověk  mohl  vyjít  ze  sebe  ven
(sebetranscendence)  a  naplňovat  požadavky  situace?  Snaží  se  tedy  osvětlit  předpoklady  a
podmínky  smysluplné  existence.  Ve středu pozornosti obecné existenciální analýzy pak stojí
pojmy  jako  "existence",    "osoba",  "smysl",  "hodnoty",  "vztah",  "svoboda",  "odpovědnost",
"svědomí", "obraz o člověku" aj. 
Vedlo  toho  je  osobní  existenciální  analýza  praktickým  uplatněním  obecné
existenciální  analýzy  a  vztahuje  výše  uvedené  otázky  na  osobní  existenci.  Osobní
existenciální analýza, jako psychoterapeutická metoda, analyzuje podmínky existence a obsah
smyslu u konkrétní osoby (viz kapitola II.3.7). 

Obr. 3: Grafické zobrazení vztahu mezi obecnou existenciální analýzou (OEA), osobní (personální) existenciální
analýzou (PEA) a logoterapií (LT) z pohledu GLE  

Současná  existenciální  analýza,  jako  psychoterapeutické  uplatnění  existenciálně  -
fenomenologické filosofie se zaměřuje zkráceně podle Llerase na tyto oblasti (Lleras 1998, s.
29):
a)  jedinečnost subjektu a jeho způsobu bytí
b)  zážitkový charakter vztahu k sobě a k druhým
c)  časovost a konečnost bytí
d) dialog se sebou a se světem jako utvářející, konstituující subjekt

e) existenci jako úkol



Obraz člověka v existenciální analýze

V  základu  každé  psychoterapeutické  koncepce  leží  více  či  méně  reflektovaná
specifická filosofie - obraz člověka. Toto filosofické pozadí psychoterapie se pak projevuje v
praktickém jednání terapeuta a má, podle mého názoru, velký vliv na účinnost terapie. Každý
psychoterapeut by si proto měl být vědom své vlastní filosofie a pojetí člověka (což se zpětně
odráží v přístupu, který si volí).
V. E. Frankl přenesl do psychologické a lékařské antropologie otázky, které byly do té
doby  rozpracovávány  především  na  poli  filosofie  a  teologie  (např.  otázku  utrpení  z
nesmyslnosti  existence,  odpovědnosti,  svobody  aj.).  Franklovo  chápání  člověka  a  světa
vychází  z  klasické  západní  filosofické  tradice  -  tradiční  řecké  filosofie  (Platón,  Aristoteles),
filosofie existence a fenomenologie (zejména M. Scheler, K. Jaspers, M. Heidegger). 
Když hovoříme o tom, co pomáhalo formovat logoterapii a existenciální analýzu, resp.
osobnost  jejího  zakladatele,  nemůžeme  opomenout  náboženské  pozadí.  Frankl  byl  hluboce
věřící  člověk  a  jeho  religiozitu  ovlivnila  židovská  víra  rodičů,  dílo  Martina  Bubera
(dialogická  filosofie,  Já-Ty  -  Já-Ono)  a  setkávání  s  křesťanstvím  (druhá  žena  byla
katolička…).  Další  velmi  významný  vliv  na  vznik  a  vývoj  logoterapické  a  existenciálně
analytické  antropologie  představuje  osobní  život  jejího  zakladatele  (postoj  k životu  tzv.
“tragický optimismus“). 
Antropologická  koncepce  logoterapie  a  existenciální  analýzy  tak  představuje  hledání
toho  opravdu  lidského  -  duchovních  zdrojů  člověka.  Základní  rysy  existenciálně  analytické
antropologie  a  posun  v  chápání  pojmů  "existence"  a  "osoby"  u  Frankla  a  v  současné
existenciální analýze se zde pokusím nastínit. 
V  základu  Franklovy  antropologické  koncepce  stojí  přesvědčení,  že:  "Člověku  jde
především  a  naposledy  o  smysl  a  nic  než  smysl"  (Frankl  1994,  s.  74).  Ve  své  existenciálně
analytické antropologii popisuje předpoklady naplněné, smysluplné existence. Vzájemně se v
ní prolínají dvě základní otázky: Co činí člověka člověkem? - tedy to, co je specificky lidské a
co Frankl nazývá osobou a druhá, která se ptá: Co umožňuje člověku prožít naplněný život? -
tedy  to,  jak  člověk  vykoná  akt  existence.  Pojmy  existence  a  osoby  jsou  bází  pro  chápání
existenciálně analytické antropologie.
Současná  existenciální  analýza  nadále  přejímá  Franklovo  (např.  Frankl  1994a,  s.
81)pojetí  člověka  jako  jednoty  a  celosti  tří  dimenzí,  způsobů  bytí.
Frankl  vychází  z  dimenzionální  ontologie  a  popisuje  člověka  ve  třech  navzájem  složitě
propojených  úrovních  lidského  bytí:  tělesné,  duševní  a  duchovní.  Tento  trojdimenzionální
model  lidské  určenosti  není  statický,  ale  pokouší  se  vysvětlit  obraz  člověka  dynamicky  -
v jeho základu stojí "vůle ke smyslu".


Obr.  4: antropologická  jednota  oproti  ontologické  rozmanitosti  -  tři  dimenze  lidského  bytí  a  jejich
vzájemná provázanost

Na  tělesné  úrovni  jde  člověku  o  přežití  a  uchování  života.  To  znamená  o  udržení
rovnováhy  mezi  vnějším  a  vnitřním  prostředím.  Zajištění  optimálního  fungování  tělesných
funkcí  téměř  úplně  závisí  na  vnitřních  a  vnějších  danostech  a  probíhá  většinou  nevědomě.
Dynamika  somatické  roviny  (biodynamika)  spočívá  ve  výskytu  nerovnováhy,  nějaké  tělesné
potřeby a snahy o její uspokojení. Projevuje se v polaritě dobrého fungování a dysfunkce.  
Na  psychické  rovině  člověk  touží  prožívat  příjemné,  cítit  se  dobře  a  usiluje  o
odstranění  nepříjemného.  Duševní  děje  probíhají  na  vědomé  a  nevědomé  úrovni.  Dynamika
psychické roviny - psychodynamika - slouží k přizpůsobení se a k zacházení se sebou samým
a  okolním  světem.  Spočívá  ve  výskytu  nějakého  motivu  a  chování  směřujícího  k  odstranění
vzniklého  napětí.  Längle  psychodynamiku  definuje  jako:  „…  representaci,  resp.  strážce
vitální  složky  člověka,  jejímž  úkolem  je  dbát  o  přežití  a  dobrý  zdravotní  stav  člověka.”
(Längle 1998, s.18). Úkolem psychodynamiky je chránit zdraví, nejde jí o smysl,  či odpovědnost  v  jednání.  Vitalitu  a  dobré  zdraví  je  připravena  bránit  obranými
mechanismy,  zjednodušeně  útokem  a  únikem.  Má  svůj  odraz  jak  v  tělesných  pocitech
(vitalitě),  tak  v  psychickém  prožívání  (naladěnosti).  Psychodynamika,  která  má  pomáhat
existenci  (plnému  životu),  musí  být  integrována  s osobní  rovinou  (noodynamikou  -  viz
integrované emoce II.3.4). Psychická rovina tak reprezentuje jak spojitost s tělesnou rovinou,
tak je zrcadlem roviny duchovní. 
Uvedený  popis  tělesné  a  duševní  roviny  vychází  ze  současného  rozpracování
existenciální analýzy, protože Frankl sám se příliš nevěnoval popisu těchto dimenzí, ale spíše
zdůrazňoval  dimenzi  následující,  ve  které  má  člověk  možnost  přesáhnout  tělesně-duševní
rovinu bytí. V noetické, duchovní rovině člověk touží žít svůj život smysluplně. Smysl hledá "to
duchovní  v  člověku"  -  osoba.  Ve  Franklově  pojetí  je  osoba  sebeurčující  (určuje,  co  se  v
příštím  okamžiku  stane,  co  učiní)  -  zaujímá  postoje  a  uskutečňuje  hodnoty.  Člověk  je  do
určité  míry  nezávislý  na  danostech  bytí  (osudu):  „…  u  člověka  se  nejedná  o  být  fakticky,
Nutno předeslat, že u Frankla pojem "duchovní" (noetický) není nutně spjat s náboženstvím, protože v
konečném důsledku je na každém člověku, zda a nakolik dá smyslu svého života náboženský význam.
nýbrž o být fakultativně, ne o "muset být takovým a nikdy jiným" … ale daleko více o "moci
se  stále  stávat  někým  jiným".”  (Frankl  1987,  s.  61)    Rozhodováním,  zaujímáním  postojů
přesahuje člověk svou “osudovost“ (své psychofyzické bytí, faktický výskyt) a má tak určitou
míru volnosti, svobody vůči vnitřním a vnějším podmínkám. Osoba je ve svých rozhodnutích
a  činech  svobodná,  zároveň  však  nese  za  svá  rozhodnutí  odpovědnost.  Noetické  děje  se
odehrávají  na  vědomé  i  nevědomé  úrovni.  Frankl  popisuje  vedle  "pudového"  nevědomí  také 
nevědomí  "duchovní":    „Známe  a  uznáváme  nejen  pudové  nevědomí,  nýbrž  i  duchovní
nevědomí,  a z této vrstvy vyrůstá i cit. Cítění v sobě dokáže mít mnohem více citlivosti než
rozum  vůbec  kdy  dokáže  mít    v  sobě  pronikavosti.”  (Frankl  1999,  s.  129).  Duchovní
nevědomí je úzce spojeno s intuicí a svědomím. Dynamika duchovní roviny - noodynamika -
vzniká  z  napětí  mezi  tím,  "co  je"  (možnosti  v  dané situaci),  a  tím,  "co  má  být"  (svědomím
uchopená  výzva  situace):  „…  podstatným  znakem  lidského  bytí  je  to,  že  se  nachází  v
polárním poli napětí mezi tím, co je, a tím, co má být, že stojí tváří v tvář smyslu a hodnotám,
které  na  něj  kladou  požadavky.”  (Frankl  1994a,  s.  73).  Noodynamika  se  projevuje  se  v
polaritě naplnění a zoufalství.
Frankl  popsal  dva  vzájemné  vztahy  mezi  těmito  antropologickými  dimenzemi
somato-psychický paralelismus a psychicko-noetický antagonismus.
Somato-psychický  paralelismus  představuje  úzkou  spojitost  mezi  tělem  a  psychikou:
„Psychické a fyzické, resp. somatické jsou spolu ve vnitřní jednotě, to však v žádném případě
neznamená,  že  …  psychické  a  somatické  jsou  jedno.”  (Frankl  1987,  s.  64)  Změny  na
psychické  úrovni  vyvolávají  paralelní  změny  na  fyzické  úrovni  a  obráceně.  Je  zde  společná
snaha odbourat vzniklé, vnitřní napětí (homeostatický princip). 
Mezi  duchovní  dimenzí  a  "psychofyzikem"  není  vztah  paralelní,  ačkoliv  jsou  tyto
úrovně  nerozlučně  spjaty,  nýbrž  je  zde  nezávislost  duchovní  roviny  na  psychické  a  fyzické.
Frankl  to  nazývá  psychicko-noetický  antagonismus.  Psychonoetický  antagonismus  dává
člověku  možnost  oponovat:  „Psychonoetický  antagonismus  je,  v  protikladu  k  závaznému
(obligátnímu, faktickému) psychofyzickému paralelismu, fakultativní, nezávazný. Podle toho
je  vzdormoc  ducha pouhá  možnost,  nikoli  nutnost.”  (Frankl  1987,  s.  62)  Tento dialektický
vztah duchovního a psychofyzického odráží filosofickou otázku idejí a materiálního světa.


Obr. 5: Polarity tří dimenzí člověka 
Obr. 6: Psycho-noetický antagonismus
A … to, co je smysluplné, nemusí být příjemné
B … to, co je příjemné, nemusí být smysluplné


Existence se tedy odehrává v duchovní rovině, kde má člověk možnost se rozhodnout,
kým  se  stane.  Frankl  pojal  bytí  jako  být-odpovědným  a  to  znamená  být  odpovědný  za
uskutečňování  hodnot.  Na  základě  svého  vlastního  života  si  uvědomil,  že  nás  netlačí
nevědomé  síly,  ale  táhnou  nás  hodnoty  ve  světě.  Fenomenologicky  potom  vyvodil  vůli
k hodnotám  neboli  “vůli  ke  smyslu“  jako  primární  a  nejhlubší  motivační  sílu  člověka.
Hodnoty  a  smysl  vnímá  člověk  jako  osoba  skrze  své  svědomí,  které  je  těsně  svázáno  s
"duchovním" nevědomím a noodynamikou. Svědomí je nám dané a zajišťuje spojení člověka
s transcendentnem. Úkolem svědomí je anticipovat, intuitivně vycítit, co je z možností situace
"správné  a  dobré  uskutečnit".  Jeho  úkolem  je  tedy  vycítit  obsažené  hodnoty,  konkrétní,
jedinečný  smysl.  Frankl  nedefinuje  smysl  obsahově,  ale  formálně  jako  osobní  výzvu,  jako
nejlepší  možnost  dané  situace.  Frankl  tím  provedl  "koperníkovský  obrat"  v  pojímání
smyslu.  Učinil  jej  středem  lidského  života.  Člověk  se  tak  nachází  v  dynamickém  vztahu  se
svým  smyslem,  v  neustálém  dialogickém  procesu  konkrétních  otázek  a  odpovědí.  Frankl  se
tak  postavil  psychologismu  své  doby  změnou  paradigmatu  -  již  ne  člověk  sám,  ale  "život"
klade požadavky. Hodnoty a smysl tedy nevycházejí ze samotného člověka, ale ze sféry mimo
člověka.  Frankl  tento  "existenciální  obrat"  popisuje:  "Život  sám  je  ten,  kdo  klade  člověku
otázky. Člověk sám není tím, kdo se má tázat, je mnohem více tím, kdo je životem tázán, kdo
má  životu  odpovědět  a  kdo  se  má  životu  zodpovídat."  (Frankl  1987,  s.  141)  a  sám  za  sebe
dodává, že by nebyl ochoten žít jen pro své obranné mechanismy.
Obr.7:Franklovo pojetí existence – existenciální, “kopernikovský“ obrat (změna psychologického paradigmatu
-  ne  člověk,  ale  "život"  klade  konkrétní  požadavky).  Člověk  se  nachází  v neustálém  dynamickém  dialogickém
procesu  s požadavky  situace  –  smyslem  (oblast  existenciálního  smyslu  –  vnější  svět).  Odpovídá  škále
“Existencialita“  v ESK,  která  měří  míru  otevřenosti,  vztaženosti  k  vnějšímu  světu  a  schopnosti  odpovídat  na
požadavky života.

Člověk  tak  vždy  nese  zodpovědnost  za  to,  jak  žije.  Zodpovídá  se  vůči  hodnotám
přítomné  situace.  Tím  se  dostáváme  k  dalšímu  velmi  důležitému  rysu  existence  -  k
sebetranscendenci: „Ek-sistovat znamená vystoupit ze sebe sama ven a přesáhnout sebe sama,
přičemž člověk vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní prostor.”
(Frankl 1987, s. 61). Existence má tak směr - intenci - zaměřuje člověka mimo sebe sama, k
hodnotám ve světě (smyslu): „Člověk vždy směřuje a je zaměřen na něco jiného než na sebe
sama,  jmenovitě  na  smysl,  který  má  být  naplněn,  nebo  na  jiné  lidi,  s  nimiž  by  se  v  lásce
setkal.”  (Frankl  1994b,  s.  175)  Aktivně,  svobodně  a  v  sebetranscendenci  utvářený  život,  za
který  mohu  zodpovídat  (je  v  souladu  se  svědomím),    přináší  pocit  existenciálního  naplnění
(smysluplnosti  života).  V  opačném  případě  nastává  existenciální  krize.  Tento  osobní  ráz
existence,  vycházející  ze  svobodného  a  odpovědného  rozhodnutí  osoby.  Poukazuje  na  to,  že
každý člověk musí vykonat akt existence sám, že to pro něj nemůže udělat nikdo jiný.

Obr.  8: Franklovo  pojetí  existence  (Ek-sistovat  znamená  vystoupit  ze  sebe  sama  v  a  přesáhnout  sebe
sama, přičemž člověk vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní prostor)

SD  –  sebedistance  (sebeodstup)  -  schopnost  zaujetí  odstupu  (vystoupit  ze  sebe  sama  ven)  vůči  sobě
samému, svým nárokům, pocitům apod. - předpoklad vnímání sebe sama a zacházení se sebou samým
ST -  sebetranscendence (sebepřesah) – intencionalita duchovní roviny, schopnost osoby zaměřit se na
nějaké jiné hodnoty než na sebe sama (smysluplné vzdání se něčeho z vlastní vůle pro druhé)


Existence  je  tak  chápána  v  tradici  existencialismu  jako  výkon.  Člověk  se  nachází  v
neustálém setkávání s požadavky, volí tu nejlepší možnost dané situace a tuto volbu následně
realizuje. K nalezení té nejlepší možnosti dané situace potřebuje osoba určitý odstup od sebe
sama  (sebedistanci),  aby  se  mohla  se  situací  sjednotit,  vyslyšet  smysl  situace.  Když  osoba
vyslyší  požadavky  situace  tak  se  může  rozhodnout,  co  učiní.  Osoba  toto  rozhodnutí  potom
dovádí  v  čin  -  vystoupením  ze  sebe  sama  a  vejitím  do  světa  (sebetranscendence).  Ten  je
aktivní  zvolenou  odpovědí  v  rámci  daných  možností  na  otázku  situace.  Existence  se  tak  liší
od  reagování  či  pouhého  výskytu  (vegetování)  tím,  že  člověk  ve  svobodě  a  odpovědnosti
(autenticky) utváří svůj život skrze svá rozhodnutí. 
Současné  rozpracování  existenciální  analýzy  v podstatě  přebírá  Franklovo  chápání
existence  jako  schopnosti  člověka  vyjít  ze  sebe  sama  ven.  Existencí  rozumí  zvláštní  způsob
bytí člověka, které spočívá v tom, že: „Člověk se neustále nachází v nějaké "situaci", která se
ho  týká,  resp.  ho  oslovuje.  …  Toto  začíná  při  vyslyšení  toho,  co  chápeme  jako  požadavky
situace, prochází skrz (vnitřní a vnější) dialogické vypořádání k zaujetí postoje a ústí k vyjití
ze  sebe  ven (ex-sistere)  a  věnování se  něčemu  jinému  (sebetranscendence).”  (Lleras;
Längle 1998b, s. 13).Současná existenciální analýza však dále rozvíjí dialogické chápání existence - příklonem k subjektu a jeho prožívání (vnitřní vypořádání -
emocionální  obrat).  Längle  (Längle  1993c,  s.  22)zdůrazňuje,  že nalezení  smyslu  vyžaduje  určitý  postoj  ke  svému  vlastnímu  prožívání  a  ke  světu,  který  se
uskutečňuje  díky  sebedistanci.  Když  od  sebe  "poodstoupím"  mohu  vnímat  svět  z  úhlu
vlastního  ohodnocení  situace  (postoj  k  vnitřnímu)  a  z  úhlu  požadavku  situace  (postoj  k
vnějšímu),  teprve  potom  se  rozhodnu  a  uskutečňuji  své  rozhodnutí  (existenciální  smysl)  ve
světě  sebetranscendencí.  Nalézání  smyslu  tak  oproti  "bezohlednému"  sebeprosazování
vyžaduje  napřed  odložit  to  vlastní  a  v  otevřenosti  ke  světu  se  sjednotit  se  situací.  To  v
konečném důsledku znamená žít s vnitřním přitakáním, souhlasem k sobě i situaci.

Obr.  9: Emocionální  obrat  -  otevřenost,  vztaženost  k  vnitřnímu  světu  osoby  (osobní  zakotvení
existence), popisuje Längleho “osobní“, emocionální obrat v existenciální analýze – opětný příklon k autenticitě
osoby (k její identitě, emocionalitě a jejím požadavkům na život), v ESK  měří škála “Personalita“

Längle  nadále  pojímá  Franklovu  "vůli  ke  smyslu"  jako  nejhlubší  motivační  sílu
člověka  a  přidává  k  ní  vedle  tělesných  (biodynamika)  a  duševních  motivačních
(psychodynamika)  sil  tři  základní  duchovně  -  osobní  motivace  -  předpoklady,  které  "vůli  ke
smyslu"  předcházejí  (moci  být-zde,  chtít  být  a  smět  být-takovým).  Popisuje  tak  podmínky
předcházející  aktu  existence  -  v konceptu  základních  osobních  motivací  (viz  ZOM)  -  a
úlohu  subjektu  při  naplňování  života  smyslem  (existenci)  -  v  teorii  osobní  existenciální
analýzy (viz PEA).
Také  osoba  je  nadále  v  současné  existenciální  analýze  chápána  ve  Franklově  tradici.
Frankl  definoval  osobu  jako  to  svobodné  a  odpovědné  v  člověku.  Označil  tím  duchovní
dimenzi  člověka  -  jako  prostor  intimních  rozhovorů  se  svědomím  -  a  jeho  schopnosti
(sebidistanci  a  sebetranscendenci)  k  naplněnému  životu,  utvářenému  ve  svobodě  a
odpovědnosti.  Dále  vymezil  osobu  oproti  kauzálně  determinovanému  psychofyziku  (Frankl
1994a, s. 76-83).  
Posun  v  chápání  osoby  v současném rozpracování existenciální analýzy je v rozšíření
dialogického pojetí osoby (viz osobní existenciální analýza II.3.7). Podle Längleho: „Osoba je
zde chápána jako duchovní síla, která se otvírá světu a zároveň se vůči němu ohraničuje a tím
vytváří  nezaměnitelnou  jednotu  a  celost  já,  která  je  pro  osobu  příznačná.  …  Osoba  je
definována  jako  to,  co  ve  mně  mluví.  Mluvím  já  ke  mně,  tvořím  vnitřní  svět  sebedistancí.
Mluvím  já  k  ostatním,  vzniká  vnější  svět  sebetranscendencí.”  (Längle  1993d,  s.  137). Osoba je tak viděna jako otevřená a vztažená nejen ke světu (Frankl), ale
zároveň  i  vůči  sobě,  svému  subjektivnímu  prožívání.  Takže  Längle  nevidí  jen  požadavek
(otázku) situace, ale také požadavek (otázku) osoby - co ve mně chce žít, k čemu jsem tu já,
jaký  je  můj  zájem.  Tato  ohraničenost  vlastního  a  otevřenost  k  sebetranscendenci  jsou
předpokladem  dynamické,  aktivní  interakce  mezi  osobou  a  světem  (dialogu),  kdy  je  osoba
oslovena,  porozumí  a  odpoví  na  požadavky  situace  a  tím  dochází  k  plné  existenci  -
autentickému, svobodně rozhodnutému životu.

Obr. 10: Längle pojímá osobu jako to, co ve mě mluví - jako taková má osoba tři specifické vlastnosti:
je  oslovitelná,  rozumějící  a  odpovídající,  SD  –  sebedistance,    ST  –  sebetranscendence,  SP  –  sebepřijetí,
zpětné  začlení  (uvědoměného  oslovení  -  prvotního  dojmu,  porozumění,  rozhodnutí  i  příp.  odpovědi  na
požadavek situace) do zkušenosti osoby - vnitřního světa osoby.

Vedle  toho  pojem  "osobnost"  je  v  současné  existenciální  analýze  přiřazován  k
psychické  dimenzi  a  představuje  vrozené  a  získané  dispozice  k  prožívání  a  reagování,
strukturu  psychodynamiky  (viz  psychodynamika  II.3.5.1),  která  dává  jedinci  určitý  "sklon"  a
"ráz".
Frankl viděl jako antropologické předpoklady naplněné existence: duchovní rovinu –
osobu  s její  svobodou  a  odpovědností  a  “vůli  ke  smyslu“  -  směřování  osoby  k nalezení  a
realizaci  toho,  co  bylo  pocítěno  jako  smysluplné.  Vedle  Franklem  zdůrazňovaného  psycho-
noetického  antagonismu,  se  v  GLE  zaměřují  na  člověka  ve  všech  jeho  rovinách:  somatické
(tělo  -  somatické  pochody,  tělesné  reakce,  pudová  hnutí  …),    psychické  (osobnost  -
psychodynamika, emoce, fantazie, vzpomínky …), noetické (osoba - noodynamika, základní
osobní  motivace,  sebetranscendence,  svědomí,  svoboda  …).  Snaží  se  popsat  vzájemnou
propojenost  těchto  dimenzí,  jejich  specifických  dynamik  a  jejich  význam  pro  existenci
člověka. Längle připojuje ještě hlubší motivační strukturu osoby předcházející vůli ke smyslu
–  na  jejímž  základě  může  subjekt  smysluplnost  prožívat,  rozvíjet  a  detailnější
fenomenologické  rozpracování  porozumění  osoby  -  její  otevřenosti  a  vztažnosti  vůči
transcendentnu, vnitřnímu a vnějšímu světu - což bude obsahem následujících kapitol.

Obr. 11: Dvojí otevřenost osoby vychází z její dvojí vztaženosti  - dialog osoby s vnitřním světem (Innenwelt,
Eigenwelt), s vnějším světem (Mitwelt, Umwelt) a subjektivně pocítěným požadavkem situace (Őberwelt),
který předchází výkonu existence a následné propojení s existenciálně analytickou teorií - osobní existenciální
analýzou (PEA) a základními osobními motivacemi (ZOM)

Hodnoty

Smysluplné utváření života je vždy spojeno s hodnotami, nezávisle na tom, zda smysl
najdeme,  či  uskutečníme.  Frankl  (např.  Frankl  1994b,  s.  61)říká,  že
naše  bytí  naplníme  smyslem  tím,  že  uskutečníme  hodnoty.  Největším  výkonem  je  potom
uskutečnění změny postoje k něčemu, co nemůže být pocítěno jako hodnotné (např. utrpení),
tedy  přijetí  vlastního  života  (i  s  touto  nezměnitelnou  situací)  za  svůj  úkol,  hodnotu.  Frankl
vychází  ze  Schelerova  dělení  hodnot  na  "situační"  a  "věčné".  Situační  hodnota  (smysl
okamžiku)  je  vybírána  vzhledem  k  objektivním  hodnotám  -  je  vztahována  k  "hodnotovému
maximu" (nadsmyslu). Frankl vidí hodnoty a smysl jako morální a apelující: „Kdyby smysl a
hodnoty  byly  jen  něčím,  co  se  vynořuje  ze  samotného  subjektu,  tj.  kdyby  nebyly  něčím,  co
vyrůstá ze sféry mimo člověka a nad člověkem, ztratily by okamžitě povahu nároku." (Frankl
1990, s. 545).
Současná  existenciální  analýza  přistupuje  k  hodnotám  fenomenologicky.  Längle  je
definuje: „Pojem hodnoty zde bude používán pro vyzdvižení bezprostřední, osobně prožívané
kvality "dobré". Hodnota má povahu výzvy, je tedy důvodem, že dávám přednost určité věci, osobě či jednání před jinými možnostmi, před
něčím druhým, protože to prožívám jako dobré (hodnotné). Tím, že nám hodnoty říkají, co je
dobré,  pomáhají  nám  se  orientovat.  Hodnoty  v  nás  způsobují  emoční  odezvu  (rezonují,
apelují, vytváříme si k nim vztah, náklonnost atd. - viz emoce II.3.4), přivádějí nás do vztahu
(s  danou  hodnotou)  a  jsou  důvodem  k  jednání  (přitahují).  Obsah  hodnot  (co  mne  osloví)
závisí na mě. Jak říká Längle shodně s Franklem (např. Frankl 1990, s. 552-547),  hodnoty  nejsou  v  nás,  nýbrž  ve  věcech  samých:  „Hodnoty  nasedají  na
intencionalitu  osoby  a  obracejí  se  s  pomocí  síly  subjektu  na  vnější  objekt,  který  mě  vnitřně
oslovil. … Hodnoty nejsou vytvořeny subjektem, nýbrž se v subjektu tvoří.” (Längle 1993c, s.
25)
V  současné  existenciální  analýze  se  setkáváme  s  různým  dělením  hodnot.
Nejzásadnější  ale  zůstává  Franklovo  (Frankl  1994a,  s.  61-63)dělení hodnot na  tři druhy:
• hodnoty tvůrčí - člověk tvořící "dává" nějakou hodnotu světu (čin)
• hodnoty  prožitkové  -  člověk  prožívající  přijímá  něco  hodnotného  ze  světa  (prožití
druhého - láska atd.)
• hodnoty  postojové  -  spočívají  v  tom,  jak se trpící člověk (ochuzený o zážitkové a tvůrčí
hodnoty) postaví ke svému nezměnitelnému osudu.  
Jiné je například dělení podle situace: všeobecné hodnoty (společné pro většinu lidí v
typických situacích), individuální hodnoty - "životní styl" (hodnoty podle nichž jedinec jedná
v  obvyklých  situacích),    osobní  hodnoty  -  "situační"  (hodnoty  dané  situace,  které  se  mohou
lišit  od  individuálních).  Další  pohled  na  hodnoty  je  z  aspektu    užitečnosti,  resp.  vlastní
hodnoty  věcí:  užitková  hodnota  (Nutzwert)  a  vlastní  hodnota  -  hodnota  sama  o  sobě
(Eigenwert).  Podle  Längleho  je  každá  hodnota,  kterou  člověk  prožívá,  uvedena  do  vztahu  s
základní hodnotou života, životním naladěním (Grundwert - vztah ke své existenci  - pocit, že
je dobře, že jsem) (Längle 1993c, s. 33-43). Na podkladě této hodnoty
vyvstává vlastní hodnota osoby (Selbstwert). (viz základní osobní motivace II.3.5.2) 

Kategorie smyslu

Frankl  pojal  hledání  smyslu  jako  neustálý  proces  konkrétních  otázek  a  odpovědí
(Frankl 1994a). Popsal tak "situační" smysl, který nedefinoval obsahově, nýbrž formálně jako
výzvu (úkol) - nejlepší možnost dané situace na pozadí dané skutečnosti. Smysl je ale vázán
nejen  situačně,  nýbrž  i  osobně.  Mění  se  od  člověka  k  člověku.  Proto  neexistuje  smysl
společný  všem  lidem  -  absolutně  nejlepší  možnost situace. Smysl je vázán i časově - člověk
nese v každém okamžiku odpovědnost za to, co učiní v okamžiku příštím, a neví, kdy z tohoto
světa odejde (vědomí konečnosti vlastního bytí), což jej nutí k odpovědnosti za své bytí.
Vedle  tohoto  "situačního"  smyslu  Frankl  hovoří  o  vyšším,  posledním,  konečném,
absolutním smyslu (nadsmyslu) nebo smyslu s velkým "S": ,,Všechno, co se člověku přihodí,
musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát,
v něj musíme právě věřit.” (Frankl 1997, s. 43). Myslím, že následující citát dobře vystihuje
vzájemnou  provázanost  "situačního"  a  "vyššího"  smyslu.  Frankl  v  něm  přirovnává  smysl  k
filmu:  „Skládá  se  z  tisíců  a  tisíců  jednotlivých  scén  a  každá  jednotlivá  scéna  dává  divákovi
smysl; ale smysl celého filmu vysvitne nejdříve na konci filmu … A nezávisí rovněž konečný
smysl  -  smysl  našich  životů  na  tom,  jestli  my  nejdříve  naplníme  smysl  každé  jednotlivé
situace, dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí?” (Frankl 1993, s. 129).
Frankl sám ve svých pozdějších pracích spojuje "vyšší smysl" s konkrétním obsahem,
který  odpovídá  Bohu  (Frankl  1993,  s.  132).  Absolutní  hodnota  žádný  smysl  nemá,  protože
sama  je  smyslem.  Smysl  a  hodnoty  jsou  potom  jejími  prostředníky:  „Smysl  musí  vždy
předcházet  bytí  …  (poslední)  smysl  (vyšší  smysl,  jak  to  obvykle  formuluji)  předcházel  bytí,
aby ho bytí následovalo, aby smysl strhával bytí s sebou.” (Frankl 1994b, s. 77).
Längle  (Längle  1994d,  s.  15-20)upřesnil  a  propracoval Franklův  pojem  smyslu  a  rozlišil,  zda  se  na  něj  ptáme  ontologicky  -  po  smyslu,  který  mají
okolnosti,  věci  sami  o  sobě - nebo zda se ptáme na osobní, subjektivní - existenciální smysl
věcía okolností. 
Längle  podává  definici  existenciálního  smyslu:  „Existenciální  smysl  můžeme  tedy
definovat jako "nejhodnotnější možnost dané situace" (Längle 1994d, s. 17). Existenciální smysl vznikne skrz vzájemné působení mezi prožívaným, pociťovaným,
trpícím  Já  a  jeho  (smysluplným  nebo  smysluprostým)  světem.”  Existenciální  smysl  je  zde
definován  z  hlediska  subjektivního  prožívání  hodnot  (naproti  tomu  Franklovo  pojetí  je
nezávislé na subjektu - transsubjektivní). Hodnota musí být nejdříve vycítěna (viz integrované
emoce), aby mohla být uvedena do souvislosti se smyslem. Na základě dialogu osoby se
světem  (situací),  se  smysl  ukazuje  jako  perspektiva,  se  kterou  je  právě  prožívaná  hodnota
konfrontována. Tato perspektiva potom dává směr našemu jednání. Längle tak přidává smyslu
emocionální kvalitu. Existenciální smysl je prožíván v konkrétní situaci jako požadavek, který
od člověka vyžaduje uskutečnění nejhodnotnější možnosti dané situace. 
Längle  již  nevidí  situační  hodnotu  (smysl okamžiku) jako Frankl na pozadí absolutní
hodnoty (Boha): „Existenciální smysl je tak chápán jako práce na zvětšování hodnoty života,
bez toho, že by v tom nutně bylo obsaženo náboženské porozumění nebo Absolutno.” (Längle
1994d, s. 20)
Längle  tedy  pojímá  existenciální  smysl  subjektivně  (jako  smysl  pro  mě),  situačně  a
relativně  (nezávisle  na  Absolutnu),  jako  uskutečnění  vlastní  životní  hodnoty  (vlastního
smyslu)  v  konkrétní  situaci.  Na  osobě  závisí  co,  vidí  jako  smysluplné.  Existenciální  smysl
vzniká skrze subjekt (vyžaduje aktivní účast osoby) z možností dané situace. 
Naproti tomu ontologický smysl (smysl sám o sobě) nevzniká již skrze subjekt a jeho
jednání, nýbrž ze vztahu situace a absolutna a jako takový je objektivní, transcencendentní a
absolutní.  Je  obsažen  ve  věcech,  okolnostech  a  situacích  samých.  Ontologický  smysl  je  v
Längleho pojetí ve své podstatě blízký Franklovu chápání "nadsmyslu": „Co je chápáno jako
ontologický  smysl,  znamená  naproti  tomu  nejen  absolutní  smysl,  nýbrž  smysl  všeho,  co  je.”
(Längle 1994d, s.18). Ontologicky se ptáme po souvislostech (např.: k čemu,  proč  to  je?    Jaký  to  má  smysl,  že  je  svět,  že jsem na světě? …), které se dají uchopit
pouze ve víře (např. smysl celé naší existence).
K  pojmu  smyslu  patří  také  pojem  svědomí.  Podle  Frankla  je  nám  svědomí  (jako
specificky lidský jev) dané, vrozené. Je iracionální a prelogické a zajišťuje spojení člověka s
transcendentnem (hodnotami, smyslem). Úkolem svědomí je anticipovat, intuitivně vycítit, co
je  z  možností  situace  "správné"  a  "dobré"  uskutečnit.  Člověk  je  na  jedné  straně  svobodný  i
vůči  svému  svědomí  (zda  jej  při  rozhodování  vyslyší  či  nikoliv),  na  druhé  straně  si  člověk
nemůže  být  nikdy  skutečně  jistý,  zda  naplňuje  konečný  smysl  svého  života.  Frankl  říká:
„Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se
skrývá  v  každé  situaci.  Jedním  slovem,  svědomí  je  orgán  smyslu.”  (Frankl  1994b,  s.  58).  V
pojetí  současné  existenciální  analýzy  je  svědomí  neutrální  pocítění,  které  mi  pouze  říká,
ukazuje,  že  je  zde  něco  dobré,  správné,  na  pozadí  dané  situace  to  nejlepší  (smysl).  Nechává
mě svobodným, nic mi nepřikazuje.

Existenciálně analytický pohled na emoce


V předchozí kapitole byla řeč o hodnotách a smyslu. S hodnotami jsou bezprostředně
spjaty  emoce,  protože  každé  vnímané  hodnotě  odpovídá  nějaký  pocit.  Längle  vytváří
v návaznosti  na  “emocionální  obrat“  procesuální  model  emocí,  který  tvoří  primární  a
integrované (sekundární) emoce (Längle 1993e, s. 161-173).
Primární  emoce  vzniká,  když  něco  z  vnějšího  nebo  vnitřního  světa  naléhá  (dotýká
se).  Vzniká  tak  bezprostřední  dojem,  spontánní  citová  reakce  na  vnímaný  obsah  (podnět,
hodnotu), která má svou reprezentaci v somatické, psychické a nebo noetické rovině. Längle
uvádí definici primární emoce: „Jako "primární emoce" bude označena první pocítěná, často
nevědomá,  či  právě  potlačená,  ještě  nereflektovaná  pocitová  kvalita  prožitku,  která  je
vyvolána  vnímáním  ("pocítěním")  nějaké  věci  nebo  události  z  vnějšího  nebo  vnitřního  světa
subjektu.”  (Längle  1993e,  s.  161).  Pro  vědomé  zachycení  emoce  je potřeba  přiblížit  se  obsahu  a  setrvat  (poskytnout  čas).  Primární  emoce  se  skládá  z  afektivní
složky  (cit)  a  impulsivní  složky  (impuls).  Afektivní  složka  -  prvotní  ohodnocení  situace  -
vzniká  na  základě  rezonance dojmu se základním životním naladěním (Grundwert) a ústí ve
zhodnocení,  ocenění  situace  (např.  jako  přitažlivé,  nebo  odpudivé).  V  každém  zhodnocení
situace  (pocitu)  je  obsažena  nějaká  odezva,  impuls  k  spontánní  odpovědi  (psychofyzické
reakci) na tento bezprostřední dojem, která v našem případě vede subjekt k "přiblížení" nebo
"oddálení" od situace. Irelevantní události zůstávají bez emocionální reakce. Primární emoce
mají  odezvu  na  všech  antropologických  rovinách  člověka:  tělesné  (vegetativní  reakce,
mimika…),  duševní  (upoutání  pozornosti,  naladění,  podráždění,  napětí…)    a  osobní  (pocit
svobody, sounáležitosti…). 
Integrované emoce vznikají integrací primárních emocí: „Integrace primárních emocí
se  uskutečňuje  stejnými  kroky  jako  u  metody  uchopení  smyslu:  vnímání,  ocenění,  zaujetí
postoje  -  rozhodnutí,  smysluplné  jednání.  Obzvláště  jsou  zde  zdůrazněny  následující  body:
získání odstupu (distance), vztažení k ostatním hodnotám, správnost - souhlasnost, autentické
jednání.” (Längle 1993e, s. 161).Při "sekundárním ocenění" je třeba se
nejdříve od primární emoce (od "zajetí" bezprostředních dojmů) vnitřně distancovat, aby tato
mohla být vztažena do souvislosti se vším, co je osobu hodnotné, s čím je svázána. V tomto
odstupu je osoba schopena odhlédnout od užitkové hodnoty a vnímat vlastní hodnotu situace,
věci. Jde především o intuitivní proces vycítění hodnot a konfrontace se svědomím. Integrace
primárních  emocí  vyústí  v  definitivní  vnitřní  stanovisko,  postoj  k  nějaké  hodnotě,  což  je
podkladem pro rozhodnutí. Poté co byla primární emoce porovnávána s dřívějšími hodnotami,
stala se síla impulsu "vůlí porozumět". Když došlo k porozumění možnostem, k následnému
zaujetí postoje a rozhodnutí, stává se z "vůle porozumět" "vůle uskutečnit - vůle ke smyslu".
Hodnota,  pro  kterou  se  člověk  rozhodl,  ho  vede  (táhne)  k  smysluplnému  jednání,  k
uskutečnění volby.Längle rozlišuje Fühlen (Gefühl) pro somaticko a psychickou dimenzi, Spüren (Gespür) pro duchovní rovinu

Existenciální motivace


Längle  staví  vedle  tělesných  a  duševních  motivačních  sil  (biodynamiky,
psychodynamiky  -  vitálních  předpokladů  existence)  čtyři  osobní  (duchovní,  noetické)
motivace,  které  se  zabývají  předpoklady,  jak  člověk  dospěje  k  naplněné  existenci.  Längle
přebírá  Franklovu  "vůli  ke  smyslu"  jako  nejhlubší  motivační  sílu  člověka  a  přidává  k  ní  tři
základní osobní motivace - předpoklady, které tuto motivaci (vůli ke smyslu) předcházejí. 

Psychodynamika


Psychodynamika,  jako  vitální  předpoklad  existence,  který  se  stará  o  přežití  a  dobrý
zdravotní  stav  jedince,  byla  již  částečně  popsána  v  kapitole  "Obraz  člověka  v  existenciální
analýze"  (II.2.2)  a  je  také  dobře  známa  z  různých  teorií  motivace.  Psychodynamika  se  v
současné existenciální analýze pojí na rozdíl od běžných pojetí jak s tělesnou dimenzí, tak i s
noetickou  dimenzí  člověka.  Sepjetí  s  tělesnou  dimenzí  (psychofyzický  paralelismus)  a  sílu
noetické dimenze působit na psychofyzikum popsal již Frankl (např. Frankl 1987, s.62).  Vedle  toho  Längle  popisuje  vztah  noetického  a  psychického  následovně:
„Psychické  prožívání  nezískává  svou  dynamiku  pouze  ze  sebe  a  z  vlastních  zákonitostí
udržujících chování, nýbrž také z existenciálních postojů (nastavení), které člověk zaujímá k
základním  podmínkám  existence  (základní  osobní  motivace)  a  které  dávají  směr
psychodynamice.” (Längle 1998, s. 20).Psychodynamika tak může být pozměněna i z noetické dimenze, protože je v těsném vztahu k zaujímání postojů a rozhodnutí
(viz  osobní  existenciální  analýza  II.3.7)  a  k  základním  osobní  motivacím  (jako  základním
postojům k existenci). Když není psychodynamika integrována s noetickou dimenzí, dochází
k omezení existence. Chování člověka je potom stále více určováno psychofyzickou složkou,
která  nahrazuje  aktivní  zodpovědné  jednání  na  základě  svobodného  rozhodnutí.  Podle
psychodynamiky  jednáme  ve  většině  případů,  kdy  nás  nic  nenutí  znovu  a  znovu  zaujímat
postoj k situacím, které již známe, nebo když  duchovní dimenze už "nevidí" žádnou možnost
(to se projevuje zvláště pod silným "tlakem" událostí). 

Základní osobní motivace

Längle  poprvé  veřejně  představil  svou  koncepci  základních  osobních  motivací
(Grundmotivationen  -  GM)  v  roce  1992  na  konferenci  GLE  ve  Švýcarsku.  O  rok  později  se
staly  podkladem  pro  strukturu  vzdělávacích  výcviků  (Längle  1994c,  s.  3).
Längle vychází z existenciálně-fenomenologického přístupu k osobě a ptá se, jak může
člověk  dospět  k  naplněné  existenci.  Jako  odpověď  popisuje  čtyři  základní  lidské  podmínky
existence: „Možnost být-zde, chtění být-hodnotou a smění být-takovým- které připravují
a otevírají člověka čtvrté základní motivaci, volání smyslu. Na těchto existenciálních vrstvách
se  může  člověk  rozvíjet  k  budoucnosti,  která  je  jeho  budoucností  -  k  vývoji  v  dialogické
výměně  s  nepředstavitelnými  možnostmi  smyslu”  (Längle  1999b,  s.29).  Längle  se  v  teorii  motivace  zabývá  třemi  předpoklady  (moci  být-zde,  chtít  být-
hodnotou, smět být-takovým), resp. čtyřmi rovinami existenciální motivace: 
1.  rovina  ontologická -  vychází  z  fakticity  bytí  -  že  jsem  zde  v  tomto  světě  -  a
zabývá  se  tím,  jak  přijmout  danosti,  podmínky  a  možnosti  světa  -  moci  být  zde,  ano  ke
světu 
2.  rovina  axiologická -  se  táže, zda je to dobré být zde - jestli člověk může najít,
přiklonit se a vnímat hodnotu svého života (oživit pouhý výskyt zde) - prožívat že je dobře,
že je zde v tomto světě - chtít být hodnotou, ano k svému životu
3.  rovina  etická -  opírá  se  o  vědomí  vlastní  identity  (osoby),  jedinečnosti  a
samostatnosti - že jsem sám se sebou a dán sobě - zkoumá, jak si člověk sebe sám cení, co
tuto vlastní hodnotu zvyšuje a snižuje - smět být takovým, ano k vlastní osobě
4.  rovina  osobně-existenciální -  snaží  se  zodpovědět,  rozpoznat  k  čemu  je  to
vlastně  dobré,  že  já  jsem  zde  -  zabývá  se  tím,  jak  najít  a  naplnit  smysl  v  životě,  jak  se
nechat oslovit požadavkem situace (jak vykonat konkrétní akt existence) - chtít smysl, ano
k stávání se (činu, změně, souvislostem života, budoucnosti)
První,  druhá  a  třetí  rovina  představují  podmínky  k tomu,  abychom  mohli  ve  svém
životě naplňovat smysl. Samozřejmě neplatí, že by člověk nemohl žít smysluplný život pokud
nejsou  tyto  první  tři  podmínky  v  plné  míře  splněny  (na  jednotlivých  rovinách  motivace  se
však nesmí neobjevovat závažnější nedostatky). Längle k tomu říká: „Pokud nejsou naplněny
základní existenciální motivace, spočívá smysl situace v tom zabývat se nejprve předpoklady
plné  existence  (přijetím,  prožitím  hodnoty,  bytím  sám  sebou).”  (Längle  1993b,  s.  18). Tato  teorie  osobní  motivační  struktury  je  teoretickým  podkladem existenciálně-analytické psychoterapie, která se zabývá tím, kde jsou tyto základní podmínky
existence  blokovány  či  nerozvinuty.  Zaměřuje  se  na  čtyři  témata,  která  odpovídají
jednotlivým obsahovým okruhům základních osobních motivací: 
1)  “ano  ke  světu“,  touha  po  bezpečí,  jistotě,  ochraně,  prostoru  -  jak  a  nakolik
může jedinec přijmout danost světa, podmínky a možnosti jeho existence  
2)  “ano k životu“, touha po blízkosti, vřelosti, vztahu - nakolik jedinec vnímá své
životní síly a jak prožívá základní aspekty svého života (radost ze života)
3)  “ano  k  vlastní  osobě“,  touha  po  ocenění,    samostatnosti,  nezávislosti  -  jak  si
sebe jedinec považuje, jestli sebe vnímá jako hodnotu, žije autenticky (zda nečiní něco, co
vlastně sám nechce) 
4)  “ano  ke  smyslu  života",  touha  po  naplnění,  radosti,  smyslu  -  zda  je  jedinec
schopen žít a jednat smysluplně, zaslechnout otázky, požadavky existenciálního smyslu
Základní  osobní  motivace  popisují  vypořádávání  se  osoby  s podmínkami  existence  a
jako takové slouží i jako podklad existenciálně analytické psychopatologie. Jednotlivé roviny
pak  představují  základní  obrazy  úzkostného,  depresivního,  hystrionského  a  závislého
prožívání.  Při  vzniku  duševních  poruch  závisí  na  míře  naplnění,  resp.  nenaplnění  touhy  po
důležitých duchovních obsazích jednotlivých existenciálních rovin – nakolik se mohly utvořit
základní  zkušenosti,  schopnosti,  dovednosti  a  postoje  osoby.  Stupeň  poškození  (míra osobní
desintegrace) potom odkazuje na míru patologie poruchy. 

1. základní osobní motivace

První  základní  osobní  motivace  se  vztahuje  k  bytí  ve  světě,  ve  světě,  do  kterého  se
narodíme  a  který  je  nám  předem  dán:  „Svět  dává  bytí  člověka  možnost  existovat,  dává  mu
půdu,  prostor,  podržení,  ochranu.  Zároveň  mu  ale  tento  svět  klade  také  podmínky,  staví  ho
před  nevyžádané,  nechtěné,  nezměnitelné  a  ohrožující,  s  čím  se  musí  člověk  vyrovnat,  aby
mohl  být.  Svět  je  zároveň  umožňování  (volný  prostor)  a  bránění  (překážka,  která  se  staví
lidskému bytí na odpor). Je rámcem pro existenci a jako každý rámec jí dává volnou plochu a
zároveň ji ohraničuje.” (Längle 1993a, s. 157).
S  první  základní  osobní  motivací  se  pojí  otázky:  Jsem  zde,  ale  mohu  vůbec  být  na
tomto světě? Mám zde místo (dostatek prostoru pro své bytí)? Mohu říci své ano tomuto světu,
do  kterého  jsem  se  narodil?  Mohu  být  bez  ohrožení  na  tomto  světě?  Jsem  schopen  důvěry?
Dovedu přijmout sebe a situace ve kterých se nacházím? Znám strach?…
První otázkou, která člověkem hýbe, je tedy otázka po možnosti bytí - zda mohu vůbec
být  -  po  danostech  bytí  a  životního  prostoru.  Dynamikou  této  roviny  je  moci  přijmout  a  být
přijat.  Abych  mohl  být  na  tomto  světě  musím  přijmout  to,  co  je  mi  dáno,  světem  kladené
podmínky. Potřebuji zažít, že mám v tomto světě zakotvení - prostor pro svůj život. Abych do
tohoto světa plného nejistoty mohl vyjít a konfrontovat se s ním, potřebuji zažít jistotu, že je
zde  něco  co  mě  podrží  a  ochrání  (v  opačném  případě  zažívám  nejistotu  a  strach).  Prožitek
jistoty  a  bezpečí  je  spojen  se  schopností  důvěřovat.  Důvěra  je  založena  na  schopnosti
spolehnout  se  (dává  odvahu  vstoupit  do  situace),  je  to  akt  a  zároveň  získaná,  stále  přítomná
tendence,  se  kterou  vstupuji  do  života.  V  chápání  existenciální  analýzy  je  důvěra  (základní
postoj, který umožňuje překonat nejistotu každodenosti lidské existence) tvořena pradůvěrou
a bazální důvěrou.
Následující čtyři podkapitoly jsou zpracovány převážně na podkladě vlastní zkušeností z výcviku v
logoterapii a existenciální analýze, v jehož jádru stojí práce na základních osobních motivacích.
Pradůvěra  mezi  mnou  a  světem  vzniká  z  dialogického  vztahu  matka-dítě  v  prvním
roce života. Nedá se v dospělosti získat, je tím, co mi bylo dané. Dítě udělá zkušenost, že jeho
potřeby  jsou  spolehlivě,  bezpodmínečně  uspokojovány,  zakouší,  že  svět,  do  kterého  se
narodilo je v pořádku a ono je v něm (souzvuk).
Bazální  důvěra  (Grundvertrau)  je  zkušenost,  že  je  něco  ve  mně  (mé  schopnosti,
zkušenosti, dovednosti - sebedůvěra), ve světě (vztahy, hodnoty, řád světa - důvěra ve svět) i
mimo tento svět (absolutno - transcendentální důvěra), co mě drží a nenechá padnout. Vzniká
na základě zažívaných pozitivních zkušeností, že mě někdo podržel, ochránil, resp. že já jsem
někoho podržel či zvládl nějakou situaci. Tato důvěra se dá během života získávat. 
Nikdy  se  nemohu  stoprocentně  spolehnout,  a  proto  musím  přijmout  "zbytkové
riziko".  Vždy  vcházím  do  situace  s  nějakým  různě  velkým  rizikem,  s  nejistotou,  ale  věřím
(důvěřuji), že budu zachycen, podržen.
Přijímáním podmínek tohoto světa získávám základ, ochranný prostor pro své bytí na
tomto světě (ontologický základ - jistotu, že mohu být zde a nemusím unikat - Seinsgrund),
půdu,  na  které  mohu  být.  Tento  základ  -  pocit  prostoru,  bezpečí  a  zakotvení  -  se  v  mém
jednání projevuje jako odvaha, důvěra a naděje. Když ale bojuji, unikám nebo odmítám to, co
je,  potom  pociťuji  nejistotu,  strach,  ohrožení,  úzkost  a  uzavřenost.  Poruchy  první  základní
motivace jsou od neklidu, přes strach až k poruchám schizoformního typu.

2. základní osobní motivace


Druhá  základní  osobní  motivace  se  vztahuje  k  životu,  který  člověk  žije  -  jeho
emocionální  kvalitě:  „Život  dává  bytí  člověka  sílu  (životní  energii,  "vitalitu").  Díky  této
vitální  energii  je  lidem  umožněno,  aby  měli  pocity,  prožívali  blízkost,  vřelost  a  hodnoty,
emocionálně prožívali vztahy. Zároveň však také přináší tato životnost pocity utrpení, bolesti
a tíhy života.” (Längle 1993a, s. 160). 
Otázky  spojené  s  druhou  základní  motivací:  Mohu  být,  ale  chci  vlastně  žít?  Přeji  si
žít?  Žiji  rád?  Je  něco,  proč chci být? Zažívám vztah, lásku, blízkost, náklonnost? Mám chuť
do života? Mohu mít rád sebe, něco ve světě? Prožívám hodnoty? Je dobře, že jsem? U koho
jsem rád? U koho prožívám náklonnost a komu ji poskytuji? Znám tíhu života?…
První  základní  osobní  motivace  připravila  půdu  pro  bytí.  U  druhé  základní  osobní
motivace  jde  o  to,  jak  s  touto  možností  (prostorem  pro  bytí)  naložím  -  jestli  ji  naplním
životem.  Člověkem hýbe otázka po přání si existence - zda mám chuť do života, zda jsem rád
že jsem, zda chci žít. 
Dynamika  na  této  rovině  přináší  životu  člověka  oživení  (emocionální  náboj).
Psychologicky  se  jedná  o  náklonnost  (přiklonění,  chtění,  mít  rád)  ke  světu  a  svému
(získanému) bytí. Abych se mohl "naklonit" (vejít do vztahu) ke svému životu - najít hodnotu
života - musím si dopřát čas, otevřít se a přiklonit nejdříve k sobě (mít se rád), a potom mohu
objevit hodnoty ve světě.  
Náklonnost  k  sobě  jako  hodnotě  se  v  existenciální  analýze  pojí  s  pojmem  základní
vlastní  hodnoty  (Grundwert).  Základní  vlastní  hodnota  je  fenomenologicky  uchopený
základní postoj člověka ke svému bytí zde - poznaná, pocítěná kvalita života - jakou hodnotu
má  život  pro  tohoto  konkrétního  člověka.  Je  to  prožitek  základní  hodnoty  života  vůbec
utvořený  na  podkladě  prožitků  a  zkušeností  sebe  sama  s vnějším  světem  (prožitky,  že  je
dobře, že tu jsem – tedy svět mě má rád) i s vnitřním světem (prožitky, jsem rád, že žiji – tedy
mám rád sebe) ve světě, který ústí v pocit, že je v konečném důsledku dobře, že jsem a že chci
žít  (náklonnost  k  životu).  Skutečnost,  že  žiji,  ve  mně  vyvolává  souhlas  (přitakání,  ano)  k
vlastnímu  životu  a  tím  mě  přivádí  zpátky  k  životu,  ke  světu,  k  hodnotám.  Dodává  sílu
k životu, otevírání se požadavkům situaceTato základní hodnota vzniká:
• Díky tomu, že můj život byl akceptován rodiči již ve svém počátku, že mi byla dána vřelá blízkost, náklonnost – že jsem byl pro druhé radost (bezpodmínečný vztah) 
• Díky  lidem  (okolí),  kteří  jsou  mi  nakloněni,  mají  mě  rádi  (prostřednictvím  setkání  s
druhými, krásy světa atd.).
• Díky tomu, že prožívám náklonnost sám k sobě (prostřednictvím zážitku vlastního bytí).
Prožitek  této  základní  vlastní  hodnoty  (nejde  jen  o  to,  přijmout  se,  ale  mít  radost  ze
sebe,  cítit,  že  je  dobře,  že  jsem)  mě  otevírá  hodnotám  ve  světě  (viz  hodnoty  II.3.3.1).  Když
cítím  vztah  k  sobě,  jsem  schopen  náklonnosti  ke  světu  (mít  rád  něco,  co  je  mimo  mne)  -
vstoupit do vztahu se světem. 
Přikloněním  se  k  životu  se  dostávám  do  kontaktu  se  svým  životem.  To  se  projeví  v
pozitivním prožitku života - jako základní vlastní hodnoty - a pocitu (naladěnosti), že svět je
víceméně  přátelský  a  v  podstatě  dobrý.  Takové  naladění  vyzývá  k  aktivní  účasti  na  bytí,
přináší  potěšení  ze  života,  citovou  blízkost  a  vřelost,  lásku  a  radost.  Odklonění  se  od  života
vede  k  prožitku  zátěže,  úbytku  životnosti  a  životaschopnosti,  strachu  ze  ztráty  vztahu.
Poruchy  druhé  základní  motivace  jsou  od  pocitů  sklíčenosti  přes  rezignaci  až  k  poruchám
depresivního typu.

3. základní osobní motivace


Třetí  základní  osobní  motivace  se  vztahuje  k  osobě,  kterou  člověk  je:  „Osoba  dává
člověku  možnost  vztahu  k  sobě,  dává  mu  nezaměnitelnou,  jedinečnou  identitu  (být  "být-
takovým")  …  Být  osobou  vede  člověka  zároveň  do  izolace,  vymezuje  ho  jako  něco  jiného,
zvláštního.” (Längle 1993a, s. 163).
Na třetí základní osobní rovině se ptáme: Mohu být, žiji rád, ale smím být takový, jaký
jsem (být sám sebou)? Kdo jsem? Prožívám sebe jako hodnotu, znám ocenění, úctu? Mohu si
sebe  vážit?  Jsou  zde  lidé,  u  kterých  mohu  být  sám  sebou,  kteří  se  mě  zastanou?  Koho  si
cením? Čeho si cením na sobě? Znám pocit, samoty, zahanbení?…
První  základní  osobní  motivace  dává  prostor  pro  život.  Druhá  základní  osobní
motivace oživuje tento život a dává mu hodnotu. U třetí z nich jde o to, nakolik žiji tento život
já sám, nakolik je to můj život (mnou zvolený). 
Dynamikou této roviny je ocenit se ve svém bytí jako hodnota (mít úctu sám k sobě) a
být ohodnocen, uznán jako hodnota od druhých (resp. být hodnotou pro druhé) - být viděn ve
svém  specifickém,  jedinečném  způsobu  prožívání,  myšlení,  cítění  a  jednání.  Žít  tuto
individualitu  -  jinakost  není  lehké.  Abych  se  mohl  uznat  takový,  jaký  jsem,  musím  napřed
vědět, kdo jsem já, poznat svou vlastní hodnotu. Existenciální analýza používá zvláštní pojem
-  vlastní  hodnota  osoby  (Selbstwert,  subjektivní  pocit  vlastní  hodnoty  a  z toho  vyplývající
postoj  k  sobě  samému)  -  pro  pocit,  že  smím  být  takový  jaký  jsem.  Vlastní  hodnota  osoby
označuje  pocit, který vzniká na základě zacházení se sebou samým a se světem a vyrůstá na
bázi  základní  hodnoty  (Grundwert).  Pocit  hodnoty  vlastní  osoby  je  spoluurčován  tím,  jak  se
mnou bylo zacházeno v dětství. Záleží na tom, zda jsem byl kritizován, znevažován a odmítán 
takový jaký jsem (bylo mnou pohrdáno), zda jsem byl tlačen do určitého obrazu (rodičů, rolí,
norem…), anebo naopak, zda mi byl věnován čas a prostor, zda jsem byl oceněn, respektován
a  podporován  ve  svém  vlastním  (svých  zájmech…).  Vlastní  hodnota  tedy  vzniká  z  prožitků
toho, jak se hodnotím já sám (vlastního sebeobrazu - do jaké míry si sebe vážím) a jak mne
hodnotí ostatní lidé, mé okolí. 
Když  vím,  kdo  jsem  (sebereflexe),  a  mám  jistotu,  že  smím  být  takový  jaký  jsem,
potom se mohu od okolí (světa) vymezit, ohraničit, ukázat to vlastní. Mohu vystoupit ve své
individualitě - jedinečnosti a jinakosti (já jsem Já a jsem jiný než Ty) - a obhájit se.
Otázka  po  osobní  hodnotě  existence  vyžaduje  zaujímání  vlastního  postoje  (účast
svědomí)  a  rozhodnutí.  Když  žiji  to  vlastní,  chovám  sebe  v  úctě,  uznávám  se  takový,  jaký
jsem,  přináší  mi  to  samostatný,  nezávislý,  ve  svobodě rozhodnutý život. Naproti tomu, když
se  znevažuji  a  nedůvěřuji  si,  přináší  to  do  mého  života  osamělost,  závislost  a  zahanbení.
Poruchy  třetí  základní  motivace  jsou  od  pocitů  studu,  samoty  přes  poruchy  narcistického,
egoistického a hysterického okruhu až po poruchy paranoidního typu. 
Vlastní  identita  se  tak  vedle  této  jinakosti  osoby  pojí  s  naším  tělem,  specifickým
způsobem prožívání a projevuje se v jednání, což bude tématem následující podkapitoly. 
Längle zavádí nový pojem, tzv. existenciální antagonismus, pro popsání vyváženosti
mezi  tím,  nakolik  žiji  svou  identitu,  a  tím,  nakolik  dávám  odpověď  světu:  „"Existenciální
antagonismus"  znamená  střídání  mezi  otevřeností  pro  ostatní  a  ohraničením  se  od  ostatního,
mezi  altruistickým  obětováním  se  a  sebevztažným  braním,  mezi  povrchností  a  niterností.”
(Längle 1999b, s. 27).

4. základní osobní motivace


Čtvrtá základní osobní motivace se již neváže bezprostředně na osobu, ale vztahuje se
k  požadavkům  situace  (smyslu,  který  subjektivní  bytí  přesahuje),  k  porozumění  a
uskutečňování  souvislostí  mezi  vlastním  bytím  (osobou)  a  světem,  ve  kterých  se  člověk
neustále  nachází:  „Co  člověka  v  jeho  vztaženosti  ke  světu  a  k  sobě  samému  oslovuje,  co
vnímá  ("duch")  jako příležitost, nabídku, výzvu, nutnost z hodnoty "věci" ("smysl"), si on
nemůže  rozhodnout,  určit.  …  Požadavek  situace  je  tak  na  jedné  straně  orientace  k  naplnění
smyslu,  na  druhé  straně  znepokojení  a  pohledávka  (existenciální  dluh).”  (Längle  1993a,  s.
166). Mohu  být,  žiji  rád,  smím  být  takový  jaký  jsem,  ale  k  čemu  je  to  dobré?  Je  můj  život
smysluplný?  O  co  mi  vlastně  v  životě  jde?  Jaké  úkoly  mi  dává  život?  Co  prožívám  jako
smysluplné? Kde cítím, že jsem potřebný? Co jsem dnes prožil jako smysluplné? Co by mohlo
pro mne být smyslem života? Znám pocit prázdnoty, bezesmyslnosti?
První základní osobní motivace připravila ochranný prostor pro život. Druhá připojila
vztah  k  tomuto  životu,  dala  životu  hodnotu.  Třetí  mu  dodala  jedinečný,  osobní  svéráz.
Poslední, čtvrtá základní osobní motivace dává životu chtění smysluplného (vůli ke smyslu) -
orientaci,  směr  k  jeho  naplnění.  První tři základní motivace se stále týkaly mne, mé osoby a
byly  podmínkami  k  tomu,  abych  mohl  žít  to,  o  co  mi  vlastně  v  mém  životě  jde.  Ve  čtvrté
základní motivaci vnáším své já (osobu) do světa (sebetranscendence), kde se snažím naplnit
nejlepší možnost dané situace (existenciální smysl). 
Dynamikou na této rovině je smysl, resp. jeho naplňování v odpovědném jednání. Je to
konfrontace mezi tím, co bych chtěl (tím, co je) a tím, co má být (výzva situace). Abych mohl
naplnit svůj život smyslem, musím se nechat oslovit, otevřít se a vyslyšet požadavky situace.
Vyslyšená  a  pochopená  výzva  situace  mi  propůjčuje  směr  k  jednání.  Jestliže  cítím,  že  mám
nějakou  úlohu,  že  mě  něco  čeká,  že  jsem  součástí  globálnějšího  smyslu,  a  když  podle  toho
jednám (uskutečňuji smysl), zažívám naplnění, pocit smyslu. Jestliže však jednám z hlediska
prospěšnosti a účelovosti, zažívám pak vnitřní prázdnotu a zoufalství. 
Poruchy  čtvrté  základní  motivace  jsou  od  pocitů  prázdnoty,  nudy,  závislosti  přes
pochybnosti  o  smyslu  života,  existenciální  frustraci  a  vakuum  (které  nejsou  primárně
patogenní) k existenciální úzkosti, noogením neurózám a sebevraždám.

METODY  A  TECHNIKY  SOUČASNÉ EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZY A LOGOTERAPIE

Metody  a  techniky  přinášejí  strukturu  do  psychoterapeutického  zacházení.  Metodou
rozumí současná existenciální analýza přístup - plánované rozvedení teorie do definovaných
kroků  bez  konkrétních  návodů  k jednání,  vedle  toho  technikou  rozumí  nástroj  -  konkrétní
intervenci, návod rozpracovaný do jednotlivých kroků, zaměřený na řešení a zvládání určitých
problémů.
Techniky  nachází  své  uplatnění  v  rovině  somatické  a  psychické,  kde  mohou  být
použity  kauzálně-deterministické  postupy  a  přístupy  (farmaka,  kognitivně-behaviorální
techniky, hypnóza, aj.). Vedle toho metodický přístup má těžiště uplatnění v noetické rovině
člověka,  kde  dominuje  svoboda  a  nelze  zde  použít  techniky.  Metody  mobilizují  osobu
k autentickému  bytí  -  naplňování  života  smyslem  –  k  uskutečnění  svých  nejlepších,
nejdůležitějších  právě  v dané  situaci  se  vyskytnuvších  možností  s ohledem  na  vlastní
schopnosti. 
Vedle specifických metod a technik existenciální analýzy a logoterapie zůstává nadále
v současném  rozpracování  existenciálně-analytické  teorie  otevřenost  i  k technikám  jiných
psychoterapeutických  směrů  (viz  obr  2.).  Nově  začleňované  techniky  musí  být  slučitelné  či
přizpůsobené  teorii  a  metodickému  rámci  současné  existenciální  analýzy.  Základní
metodickou  (a  diagnostickou)  osnovou  tvoří,  vedle  výše  naznačených  antropologických
daností (vycházejících z teorie antropologické jednoty oproti ontologické rozmanitosti), teorie
základních  osobních  motivací  (ZOM)  a  teorie  osobní  existenciální  analýzy  (PEA).  Pod
zorným  úhlem  těchto  teorií  můžeme  nahlížet  na  existenciálně  analytickou  psychopatologii  a
následně i na rozdělení technik a metod. 
Existenciálně analytická diagnostika se snaží fenomenologicky uchopit celostní obraz
reality  existence  klienta,  jeho  kompetence,  možnosti  ale  i  deficity  a  překážky  –  dívá  se,  jak
klient vychází a zachází se sebou samým a okolním světem. Existenciální diagnostika se tak 
na  jedné  straně  ptá  -  O  co  klientovi  jde,  čím  trpí,  co  mu  chybí?  a  na  druhé  straně  -  Co
potřebuje?. 

V této  práci  se  zaměřuji  pouze  na  techniky  a  metody  používané  v individuální
existenciálně analytické terapii, nesnažím se o jejich kompletní výčet. 

Osobní existenciální analýza


Metodou  osobní  (personální)  existenciální  analýzy  (PEA)  se  začal  Längle  zabývat
koncem  osmdesátých  let  a  poprvé  ji  zveřejnil  na  konferenci  GLE  v  roce  1990  (Längle
1997).  Je  to  pokus  převést  Franklovo  pojetí  obecné  existenciální
analýzy  (ve  významu  antropologické  teorie)  do  psychoterapeutické  praxe,  na  konkrétní
klienty.  Längle  (Längle  1993d,  s.  134)vyšel  z  fenomenologické analýzy, teoretické reflexe Franklova konceptu osoby a existence a z introspektivní zkušenosti
ze  setkání  s  klienty,  kteří  trpěli  existenciálním  deficitem.  Frankl  s  tímto  rozšířením
nesouhlasil (položil těžiště logoterapie do světa), nepovažoval osobní existenciální analýzu již
za  logoterapii,  a  proto  nechtěl,  aby  byla  spojována  s  jeho  jménem.  Byl  to  jeden  z  důvodů,
proč se vzdal v roce 1991 čestného předsednictví v GLE. Na druhé straně ale koncept osobní
existenciální analýzy a základních osobních motivací přispěl k tomu, že existenciální analýza
v pojetí GLE byla v Rakousku uznána jako samostatná psychoterapeutická metoda.
Osobní  existenciální  analýza není analýzou  existence  (to  je  pole  působnosti  filosofie  a  teologie),  nýbrž  analýzou  k  existenci
(resp.  toho,  co  brání  existenci).  Je  to  metoda,  která  se  soustředí  na  to  osobní  v  existenci  a
pomocí jednotlivých kroků pomáhá hledat odpovědi na požadavky situace. Tam, kde je jejich
nalezení  nějakým  způsobem  znemožněno,  se  zabývá  tím,  jak  se  člověk  obrátí  ke  světu,  aby
mohl  dát  odpovědi  na  otázky  smyslu  (indikační  oblast  logoterapie).  Snaží  se  obnovit,
mobilizovat  schopnost  dialogu  (proces  výměny  mezi  osobou  –  jejím  vnitřním  a  vnějším
světem).  Osobní  existenciální  analýza  je  určitým  vzdálením  se  od  tradiční  logoterapie
a přikloněním  k  psychopatologii.  V  této  metodě  je  kladen  důraz  na  subjektivní  prožívání  a
osobní postoj k tomuto prožívání.

Obr. 12: Vztah osobní existenciální analýzy a logoterapie (LT)
O - osoba, S - vnější svět (požadavek) 0,1,2,3 – jednotlivé fáze PEA

Pro  praktické  použití  v  osobní  existenciální  analýze  definuje  Längle  osobu
introspektivně "jako to, co ve mě mluví", říká já(srov. kapitola II.3.2). Takto viděná osoba
má  tři  specifické  vlastnosti:  je  oslovitelná  (ansprechbar),  rozumějící  (verstehend)  a
odpovídající  (antwortend)  (Längle  1993d,  s.  137).  Z  dialogického
hlediska je zde adresát, který je oslovený a který by měl rozumět významu sdělení, oslovení.
Dále dialog vyžaduje odpověď osloveného.Tyto  tři  základní  aktivity  dialogického  vztahu  mají  svůj  odraz  v  subjektivním
prožívání člověka. Oslovení (jedná se, týká se to mne) z vnitřního či vnějšího světa doprovází
základní,  bezprostřední  a  spontánní  pocity  –  vzniká  dojem  (Eindruck  -  viz  primární  emoce
).  Za  pomoci  sebedistance  mohu  dojmu  porozumět  a  na  základě  dialogu  s vnitřními
(minulá  zkušenost,  vlastní  přání,…)  a  vnějšími  požadavky  (hodnoty,  smysl,…)  mohu
svobodně  zaujmout  vnitřní  postoj  (innere  Stellungnahme  -  viz  sekundární  emoce).
Zaujetím  vnitřního  postoje  -  rozhodnutím  -  získám  určitý  vnitřní  výraz  (Ausdruck),  který
jsem připraven  uskutečnit ve světě a tak odpovědět na otázku situace.
Dojem  je  spojen  s  impulsem  integrovat  to  nové,  co  přichází,  do  životního  kontextu
člověka.  Ze  síly  impulsu  se  tak  stává  síla  -  "vůle  porozumět".  Osoba  je  schopna  v
sebedistanci  uchopit  dojem,  vztáhnout  jej  a  zasadit  do  souvislostí  se  vším,  co  je  pro  osobu
hodnotné  (účast  svědomí)  a  s  čím  se  cítí  svázána.  Pokud  nedojde  k  sebedistanci,  vědomě
neprožiji  nynější  zážitek,  nemám  k  čemu  zaujmout  postoj  a  jednám  automaticky  podle
minulých  zkušeností  (viz  psychodynamika ).  Vrcholem  této  integrace  je  porozumění
obsahu,  požadavku  situace  (smyslu)  a  následné  zaujetí  postoje.  Z  "vůle  porozumět"  se  stává
"vůle  ke  smyslu".  Postoj  dostává  intencionální  rozměr,  mobilizuje  sebetranscendenci  a  ústí
ve  výkon  -  osoba  tak  realizuje  sebe  a  své  možnosti.  Výsledek  činu  se  pak  zpětně začlení do
životního kontextu, zkušenosti osoby skrz sebepřijetí

Obr. 13: Charakteristika porozumění osoby v PEA (převzato z Längle 1999, s. 21)
personální schopnosti osoby: sebedistance (SD), sebetranscendence (ST), sebepřijetí (SP)
vnitřní, subjektivní prožívání: dojem, zaujetí postoje, výraz
průběh dialogu: oslovení, porozumění, odpověď

Osobní  existenciální  analýza  dovádí  klienta  k  existenciálnímu  smyslu,  k možnosti
realizace té nejlepší možnosti dané situace ve třech fázích: 
• práce s dojmem, oslovením (PEA 1) 
• práce s vnitřní postojem, porozuměním (PEA 2)
• práce s výrazem, vyjádřením - odpovědí (PEA 3)

Osobní  existenciální  analýzu  je  vhodné  použít  u  poruch  vývoje  osoby.  Při
neschopnosti  nechat  se  oslovit,  vést  dialog,  cítit  hodnoty  (např.  noogenní  neurózy,
existenciální  vakuum…),  dále  u  neschopnosti  zaujímat  postoje   (např. při pocitech nejistoty,
vnitřní nesvobody, nerozhodnosti…) a poruše schopnosti odpovídat (např. vztahové konflikty
aj). Kontraindikací jsou těžké deprese, protože při nich nemá klient sílu zaujmout postoj. 

Přípravná, popisná fáze (PEA 0)

V  přípravné  fázi  se  ptáme  klienta  na  to,  co  se  stalo,  snažíme  se  získat  informace  pro
následující psychoterapeutickou práci. Potřebujeme se dostat do vztahu se situací, zpřítomnit
problém.  Děje  se  tak  na  základě  deskripce  -  věcným  popisem  faktů  (situace,  událostí  a
okolností).  Längle  k  této  fázi  dodává:  „Je  třeba  dát  pozor,  aby  nepřevládaly  pocity,  názory,
přání a vysvětlování.” (Längle 1993d, s. 146)Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.. 
Terapeutický  postoj  v  této  fázi  je  maximální  otevřenost  a  respekt,  terapeut  na  sebe
nechává  působit  klientův  popis  a  všímá  si  rozporů  mezi  obsahem  a  vyjádřením.Jako
pomocné metody popisné fáze mohou sloužit klientův deník, hypnóza aj. Deskriptivní fáze má své místo nejen na počátku, ale i během celé terapie. Tato fáze je
víceméně  kognitivní.  Tím  podstatným,  jak  fakta  působí  na  osobu  (emoce),  se  zabývá  další
fáze.

Bezprostřední dojem, sebepřijetí (PEA 1)

V  první  fázi  se  terapeut  fenomenologicky  zabývá  bezprostředním  subjektivním
prožitkem  -  dojmem  klienta  (fenomenologická  analýza  situace).  Pracuje  s  klientem  jako
celkem  (s  jeho  tělesnou,  duševní  i  duchovní  dimenzí)  a  to  ve  dvou  časových  úrovních  -  s
přítomností a s minulostí. Na základě získaných informací o "problému" (PEA 0) se například
klienta ptá: Co kdysi prožíval, jaké to pro něj tehdy bylo? Co prožívá nyní, když o tom hovoří?
Jak  to  na  něj  tehdy  působilo?  Jak  to  působí  teď?  Co  tehdy  pociťoval  a  co  pociťuje 
v současnosti?…  Vedle  primárního  dojmu  se  také  ptáme  na  primární  impuls:  Co  by  klient
býval  nejraději  udělal?  Co  spontánně  cítil,  že  chtěl  udělat?  Co  by  s  tím  nejraději  udělal
(fenomenologická diference – diskrepance mezi pozorovaným jevením se pacienta a prožitkovým nastavením)
dnes?…  (ne  kognitivní  reflexi).  Často  se  zde  objeví  diskrepance  (napětí  např.  mezi
skutečností  a  očekáváním),  která  často  vede  k  práci  na  biografické  rovině  (viz  BEA).  První
fáze  je  tedy  snahou  zachytit  to  podstatné  z  prvních,  bezprostředních,  někdy  nechtěných
pocitů,  dojmů  a  impulsů.  Cílem  je,  aby  klient  přijal  to,  co  spontánně  cítil  a  chtěl  udělat
(sebepřijetí). 
Terapeutický postoj v této fázi je empatický, jako doplňující metody je možno použít
arteterapii, muzikoterapii aj. 
K  uchopení  základních  dojmů  a  impulsů  je  třeba  klientovy  schopnosti  sebedistance,
která se naplno rozvine v další fázi. 

Zaujetí vnitřního postoje, sebedistance (PEA 2)


Prostřednictvím  vzrůstající  sebedistance  dochází  k  zaujetí  vnitřního  postoje.  Tomu
předchází porozumění obsahu oslovení, smyslu situace - co je důležité, dobré (svědomí). Jde
o  uvědomění  si  toho,  co  mnou  hýbe  a  co  chci  vlastně  žít  (uchopení  obsažených  hodnot,
významů),  tedy  začlenění  sebe  sama  do  smysluplných  souvislostí  (fenomenologie  vnitřního
světa osoby - vnitřního prožívání, duchovních postojů,…) Terapeut se klienta ptá: Jak rozumí
tomu, co prožil? Co to pro něj znamená? K čemu to sloužilo, bylo dobré? Zda to je stále pro
něj dobré atd.
Na  základě  porozumění  (vzniku  integrované  emoce  -  konfrontace  primární  emoce  se
svědomím)  se  rozhodnu  a  mohu  se  rozhodnout  i  proti  svému  svědomí.  Zaujetí  vnitřního
postoje,  rozhodnutí  je  vyvrcholením  integrace  (autentické  restrukturalizace),  kdy  je  k
porozumění přidán záměr, intencionalita. 
Terapeutický  postoj  v  této  fázi  je  konfrontativní  (konfrontace  pacienta  s  ním  samým,
někdy i s terapeutem).

Realizace rozhodnutí, sebetranscendence (PEA 3)


V  poslední  fázi  osobní  existenciální  analýzy  se  terapeut s klientem snaží propracovat
podobu  adekvátní  odpovědi.  Terapeut  se  klienta  ptá:  Co  by  podle  něj  bylo  správné,  aby  teď
učinil?  Jak  chce  začít?  Které  prostředky použít? Zda je schopen si své chování zodpovědět?
Co  realizace  tohoto  rozhodnutí  přinese,  způsobí?…  Terapeut  s  klientem  vytváří  plán,  jak
uvést rozhodnutí zpět do vnějšího světa (fenomenologie situace pod zorným úhlem budoucího
jednání). Při tom se zaměřují na čtyři "filtry":
• Stud: Co a kolik říci, resp. udělat?
• Rozum: Komu to říci (kdo je adresátem) a jak to udělat?
• Způsob (modalita): Jaký způsob, formou k tomu použít?
• Vhodné doby: Kdy to říci, zrealizovat?

Terapeutický  postoj  je  podpůrný  a  povzbuzující,  jako  pomocné  techniky  a  metody  se
mohou použít kognitivně-behaviorání techniky, psychodrama aj.

Obr. 14: Metodický průběh PEA


Rozdělení metod a technik podle základních osobních motivací


V této  kapitole  bych  chtěl  jen  zběžně  nastínit  pojetí  existenciálně  analytické
psychopatologie  podle  jednotlivých  rovin  motivace.  Vznik  duševních  poruch  závisí  na  míře
vypořádání  se  osoby  s  důležitými  duchovními  obsahy  jednotlivých  existenciálních  rovin
motivace,  které  mají  podobu  potřeby.  Tam,  kde  jsou  tyto  základní  podmínky  existence
blokovány  –  neutvoří  se  v dostatečné  míře  základní  zkušenosti,  schopnosti,  dovednosti  a
postoje osoby k vnějšímu a vnitřnímu světu – dochází k omezení existence (chování člověka
přestává být svobodné a je zajišťováno obranými mechanismy - viz psychodynamika). Stupeň
poškození  sahá  od  mírných  somatoformních  či  neurotických  reakcí,  přes  psychosomatické
nebo neurotické onemocnění až po poruchy osobnosti či psychózy. Jednotlivé stupně poruchy
základních osobních motivací byly již výše popsány (viz ZOM), zde bych rád zmínil základní
prototypy poruch daných rovin motivace:
ZOM 1 – strach, úzkost
ZOM 2 – deprese
ZOM 3 – hysterie 
ZOM 4 – smysluprázdnota

Můžeme potom i v rámci jedné roviny dále diferencovat. Například na třetí základní motivaci
(hysterie, poruchy osobnosti):
ZOM 3 - úzkostné, nutkavé, hysterické, schizoidní poruchy osobnosti (ZOM 1)

- depresivní, hraniční poruchy osobnosti (ZOM 2)

- poruchy já, narcistické poruchy osobnosti (ZOM 3)

- paranoidní, dissociální, paraexistenciální poruchy osobnosti (ZOM 4)


Strach – Mohu být?

Strach  jako  výraz  ohrožení  bytí  jako  celku  nebo  některých  aspektů  bytí  -  prožitku
ztráty  prostoru,  podržení,  ochrany  na  fyzické,  psychické  nebo  duchovní  rovině  (viz
Seinsgrund). Bez prožitku prostoru, podržení, ochrany se stává přítomnost nezabydlená, cizí,
ohrožující. Je to ztráta schopnosti důvěřovat (viz pradůvěra a bazální důvěra). Strach se nám
jeví  jako  prožitek  nejistoty,  ohrožení,  nebezpečí.  Má  své  negativní  stánky  -  ohrožuje,
omezuje,  zužuje  vnímání,  brání  svobodnému  rozhodování,  nutí  k vyhýbání,  ale  i  pozitivní
stránky - mobilizuje, motivuje, pomáhá integrovat, zintenzivňuje vztah k hodnotě o kterou se
bojím.  Strach  doprovází  napětí,  které  vede  k hledání  prostoru,  podržení  a  ochraně  vlastního
bytí  –  vyvolává  reakci  (obecně  útok  nebo  útěk).  V  životě  se  nikdy  nemohu  stoprocentně
spolehnout-  musím  přijmout  "zbytkové  riziko".  Strach  začíná být chorobným, patologickým,
až když není adekvátní podnětům (brání životu).
Současná  existenciální  analýza  rozlišuje  dva  druhy  strachu  (podobně  jako  dva  druhy
důvěry):
bazální  strach  (Grundangst) –  strach  z ne-moci-být,  nic  mě  zde  nedrží  –  znejistění
existence - ztráta opory ve světě Existenciální  strach,  že  zde  nemohu  být  (ZOM  1),  že  je  nejhlouběji  ohrožena  moje
vlastní existence. Strach ze ztráty podržení světa a pádu do bezmezné nicoty, strach ze smrti.
V určité  míře  patří  k životu,  ale  může  mít  až  podobu  psychotického  strachu  -  masivního,
odosobněného ohrožení.
strach  z  očekávání,  strach  ze  strachu  (Erwartungsangst)  –  strach  ze  ztráty  vnitřního
podržení  Sekundární reakce na prožitek primárního strachu, pokus se chránit před opakováním
prožitku  základního  strachu.  Strach  ze  ztráty  vnitřní  opory  vede  k  vyhýbavým  postojům  -
nechci znovu zažívat to, co už jsem jednou prožil. Obsahově můžeme dále strach z očekávání
rozdělit podle základních osobních motivací:
• strach ze ztráty vztahů a hodnot (ZOM 2)
• strach ze ztráty vlastní hodnoty, ocenění uznání (ZOM 3)
• strach ze ztráty smyslu (ZOM 3)

Psychoterapie, terapeutický postoj - podívat se na to, co způsobuje strach:

1.  krok –  poskytnout  prožitek  opory  a  podržení  -  vytvoření  vztahu  ke  klientovi  (strach
potřebuje přítomnost sebe i druhého, být ve vztahu k něčemu – zažívat oporu), tím, že ho
bereme  vážně,  přijímáme,  podáváme  informace  a  signály,  že  to  vydrží  on  i  terapeut,
případně doporučit k psychiatrovi pro medikaci
2.  krok – konfrontace s tím co způsobuje strach - ptát se: Co by se mohlo ještě stát? Co
nejhoršího  by  se  mohlo  stát?  …  (v  konečném  důsledku  to  bývá,  že  bych  mohl  zemřít)
terapeutický postoj vyžaduje odvahu a trpělivost. U psychotických pacientů tento krok
vynecháváme! 
3.  krok –  reaktivace  vlastních  sil,  zdrojů  -  ptáme  se  za  využití  klientovy  schopnosti  k
sebedistanci na zbytek jeho svobody: Co je přeci jen v této situaci ještě možné? Co v dané
situaci  zbývá?  Čeho  je ještě schopen? Co může i přesto dělat? Proč a pro co chce ještě
žít? Co mu pomáhá vydržet? atd. 
4.  krok –  porozumění  původu  strachu  -  biografická  práce:  Kdy  se  tento  strach  objevil
poprvé? Co to tenkrát znamenalo? Jakou úlohu má v životě? …

Metody a techniky terapie strachu:
• specifické postupy: 
- Dereflexe (D) 
- Paradoxní intence (PI) 
- Personale positions Findung (PP) 
• obecné existenciálně analytické postupy:
- Osobní existenciální analýzy (PEA)
- Ontologická práce na půdě bytí
- Práce s postoji
- Fenomenologické cvičení dialogu (PD)

Deprese – Chci být?

Život  a  vztah  ke  světu  depresivního  člověka se stává zúženým, uzavřeným a těžkým.
Deprese,  na  rozdíl  od  smutku  a  žalu,  které  mají  jasnou  příčinu  (truchlení  nad  něčím  či  pro
něco), je bezpředmětná. Klienti trpí redukovanou životností, ztrácí schopnost se radovat - vše
je jakoby za "skleněnou stěnou" (smutek tak neochromuje - je to aktivní proces vyrovnávání
se se ztrátou, při zachované schopnosti těšit se).
Deprese  je  prožitek  zátěže  s  pocitem  "musím"  ("měl  bych"),  kdy  zůstává  zachováno
vědomí  hodnot,  ale  není  síla na jejich realizaci. Narušený pocit základní hodnoty (vztahu ke
světu vůbec), zúžené prožívání hodnot a nedostatek síly vedou k rezignaci, k prožitku vlastní
neschopnosti a bezcennosti - nic neumím, nedokáži; druzí to umí lépe; měl bych to umět jako
oni; nejsem ničeho hoden, protože to neumím jako ostatní; takového nemůže mít přeci nikdo
rád; bylo by lépe, kdybych nebyl; já už nemůžu takto žít. Tyto pocity se snaží člověk překonat
zvýšeným  výkonem,  snahou.  To  vede  k přetížení,  únavě  a  vyčerpání,  což  opět  prohlubuje
pocit  vlastní  nedostatečnosti  a  může  vést  až  k  suicidu.  Bohužel  i  okolím  klienta  je  často
deprese velmi těžce přijímaná a bývá nepochopena, a tak na klienta okolí tlačí, že by to měl
přeci  zvládnout,  a  tím  posilují  bludný  kruh  deprese.  Depresivní  klient  si  naopak  dělá  velké
starosti o vše, co se týká druhých, aby někoho neotravoval, nezatěžoval,… 
Deprese  se  projevuje  v různých  stupních,  od  lehčích,  situačně  podmíněných,  přes
neurotické  rozlady  až  po  psychotickou  depresi.  Zvláštními  formami  deprese  jsou  pocit
vyhoření (Burn out) a tzv. larvovaná deprese.
Mezi hlavní znaky deprese patří:
• Depresivní  myšlenky  a  postoje  (už  to  nebude  lepší,  jsem  nejhorší,  život  má  cenu  jen
když…, všechny otravuji,…), projekce depresivního myšlení (druzí mě nemohou mít rádi,
když jsem takový, …) černo-bílé vidění, generalizace (všechno, všichni, nikdo, …)
• Negativní vnímání sebe sama (ztrácí, nebo nenašel schopnost říci - je dobře, že jsem, mám
rád tento život), sebeobviňování, srovnávání se a porovnávání (měl bych být lepší, všichni
to umí lépe, myslí to vážně, není za to zlý na druhého)
• Negativní  vnímání  světa  (ztráta  perspektivy,  prožitek  hodnot  je  nesnadný,  necítí,  co  je
důležité)

Psychoterapie, terapeutický postoj:
V prvních krocích terapie je třeba být direktivní, konkrétní a čitelný. Je dobré se zeptat
na  sebevražedné  myšlenky  (nevymlouvat  je,  ale  říci  názor,  že  teď  vidí  svět  a  své  možnosti
zúženě,  nebo  jen  jednu,  což  patří  k depresi).  Připomenout,  že  bychom  se  ještě  jednou  mohli
podívat  na  ty  možnosti,  dostat  klienta  do  závazku,  vztahu  (nechtít,  že  to  neudělá,  ale  že  to
neudělá tento den.)
1.  krok -  vytvoření  vztahu,  klient  často  nebývá  přijímán  ve  svém  stavu,  vytvořit  prostor,
aby  zde  klient  mohl  být  se  svým  problémem,  potřebuje  "ohřát",  je  třeba  vzdržet,  že  se
opakuje, mlčí, …
2.  krok –  odlehčení  -  zastavení  dalšího  vyčerpávání,  přetěžování  (medikamenty,
neschopenka, informace o obrazu deprese, snaha minimalizovat výkon a pocit že "musí",
podpořit  nicnedělání,  či  jednoduché  aktivity  -  ne  číst  knihu,  ale  prohlížet  časopisy),
osvobodit od nároků na sebe
3.  krok - obrat k přítomnosti, kde čerpá sílu? - co za minimální činnost ještě může dělat
(aktivita  bez  výkonu),  strukturovat  den,  ukázat,  působit  proti  pocitům,  že  nic  nezvládne,
ukázat, že přeci jen něco zvládne, ptát se kde může dobře být, kde ještě něco prožívá, kde
jsou jeho hodnoty
4.  krok - postoj k depresi - klient by se měl zbavit nároku, že když něco dělá, tak by z toho
měl  mít  radost,  nečekat  až  radost  přijde,  ale  začít.  Zprostředkovat  náhled,  že  nemusí
fungovat perfektně
5.  krok -  konkretizace  zodpovědnosti  -  upřesnit,  za  co  skutečně  může  nést  odpovědnost
(depresivní mívají pocit, že jsou za vše odpovědní)
6.  krok - práce na základní hodnotě, vytvořit vztah k sobě jako k hodnotě (ZOM 2), jádro
terapie
Metody a techniky terapie deprese:
biologická  terapie  (elektrošoky,  farmaka  -  antidepresiva,  trankvilizery,  hypnotika,
anxioloitika, lithiové soli, fototerapie aj.)

Hysterie – Kdo jsem, smím být takový?

Na třetí rovině základní osobní motivace se setkáváme s nedostatkem vlastní hodnoty
osoby.  Je  to  porucha  dialogu  mezi  osobou  a  světem  směrem  k osobě,  charakterizuje  ji
nejasnost  v  tom,  kdo  vlastně  jsem  (hledání  sebe  sama).  Z nejistoty,  kdo  jsem  vyplývá
neschopnost  zaujímat  adekvátní  postoje  k sobě  samému  a  tím  i  ke  světu  -  to  se  projevuje
nedodržováním  hranic,  rychlou  adaptivitou,  odosobněným  vztahováním  (vnitřní prázdnotou,
necitlivostí,  odštěpením  nebo naopak sebestředností). Tento vnitřní neobsazený střed vzniká
z tlaku vnějšího okolí - pohrdáním, překračováním intimního prostoru, znevažováním osoby,
zraněním (viz Selbstwert). Střed není prázdný, ale jedinec s ním není v kontaktu, vzdaluje se
mu.  Vzdálení  se  má  pak  za  následek  nevytvoření  dostatečného  vztahu  k  sobě  samému  a  to
vede k “povrchnímu“ životu, čímž se ještě více klient vzdaluje svému středu a okolí se od něj
odvrací,  což  opět  znejišťuje  jeho  vlastní  hodnotu.  Jde  o  způsob  reagování  na  svět,
patologickým  se  stává  až  když  tím  člověk  trpí  sám,  nebo  okolí.  Poruchy  jsou  potom  od
hysterických reakcí a epizod přes neurózy až po poruchy osobnosti a psychózy.
Rozdělení poruch podle obsahů jednotlivých základních motivací:
• hysterický okruh (ZOM 1) – mé bytí mi nebylo dáno - vyžaduje pozornost, mělo by být
především  vidět  že  je,  není  podstatné  –  kdo  jsem  (zvnějšnění  své  osoby  -  svět  je
náhražkou),  nemá  sebe  (střed),  utíká  od  sebe,  je  stále  u  druhých,  dokáže  velmi  dobře
odhadnout,  co  situace  potřebuje,  chce  být  za  každou  cenu  viděn  (účelovost  -  ukáže  se
třeba i ve své slabosti), umí povrchně mnoho věcí, orientace na nové
• hraniční okruh (ZOM 2) – násilné vytržení sebe sama - sebe nechci, nemohu se mít rád -
kvůli bolesti, že mé bytí nebude chtěné, vztah je bolestivý jak k vnějšímu, tak k vnitřnímu
světu 
• narcistický  okruh  (ZOM  3)  –  má  jen  sebe  a  nechce  tento  vztah  k sobě  (sebeúctu)  za
žádnou  cenu  ztratit,  uzavře  se,  postaví  kolem  sebe  zeď,  dělá  vše  pro  to,  aby  byl  ve  své
velkoleposti viděn - hodně kritizuje a hodnotí, ale kritiky sebe sama se velmi bojí
• paraexistenciální  okruh  (ZOM  4)  –  je  viděn  jako  osoba  pouze  ve  své  užitné  hodnotě,
funkčnosti a nikoli ve své vlastní hodnotě (viz hodnoty) - chybí mu smysluplný vztah ke
světu
Psychoterapie, terapeutický postoj: 
Na  začátku  jasný  "setting"  (pravidla  psychoterapie),  vracet  se  neustále  k  klientovi  (má
tendenci neustále od sebe utíkat), zprostředkovat, zpřístupnit mu jeho vlastní obraz - jaké
má o sobě smýšlení, postoje - přiblížit se k jeho vlastní hodnotě, nejdříve všeobecně, potom
specifičtěji.  Zaměřujeme  se  na  “prázdný“  střed  a  emocionalitu.  Snažíme  se  být  konstantní,
klienta  bereme  s  úctou,  bereme  ho  vážně,  ze  začátku  sním  hrajeme  trochu  jeho  hru  (on  nás
nutí svými léčkami, abychom ho nebrali vážně), komunikujeme věcně (necháme jeho projev
být,  hned  nereagujeme),  v  pozdější  fázi  přidáváme  emoce  (hřejivě),  potom  konfrontačně  (co
on  říká  a  co  se  mi  jeví).  Vedeme  jej,  aby  si  sebe  více  všímal,  prohluboval  blízkost  k sobě,
zaujímal osobní postoje (indukce vlastní hodnoty osoby).
Základní  otázka  terapie  zní:  „Proč  klient  odchází  od  své  osoby,  svého  jádra”  –  mezi
nejdůležitější důvody patří:
• Trauma, překročení hranic spojené s násilím - ve středu je bolest (není ale pravidlem, že
každé trauma musí být odhaleno)
• Nedostatečné utvoření vlastního středu, zfalšování obrazu o sobě, střed je obsazen rolí,
vlastní  je  znehodnocováno  (uznání  jen  když  se  chová  podle  očekávání,  např.  jak  chtějí
rodiče,  nehledí  se  na  to  co  dítě  potřebuje,  ale  je  instrumentem  k  uspokojování  potřeb
rodičů) 
• Zažívání  nespolehlivosti,  dítě  se  nevyzná,  neví  na  čem  je,  bude  (jaký  mám  být  dneska,
abych  nerozhněval  tátu,  mámu,  …),  rodinná  tajemství  (alkoholismus,  nemanželské  děti,
duševní nemoc,…) - nemluví se o tom, ale je to v rodinné atmosféře 
• Vrozená konstituce a tlak společensko-kulturního prostředí, utěk od sebe, pro okolní
svět  se  žije  něco  jiného,  než  je  mé  vlastní,  co  je  ale  z  vnějšku  hodnoceno  jako  správné,
pozitivní 
1.  krok –  fenomenologické  hledání  sebe  sama  a  navázání,  utvrzení  a  podpora  vztahu  k
sobě  samému  -  Kdo  jsem,  jak  jsem  (žiji)?  Terapeut  se  snaží  klientovi  ukázat  něco
z něho samého.
2.  krok –  rozšíření  životního  prostoru  skrze  poznání,  uvědomění  si  a  porozumění
vlastním  obraným mechanismům a strategiím (přerušení jejich automatičnosti) – Jak,
co a proč se chráním? O co tím přicházím? 
3.  krok –  biografická  práce  –  vzpomínání  a  porozumění  spoluurčujících  zkušeností  –
Z čeho, proč a čím jsem se stal takový?

Smysluprázdnota – Co je dobré?

Smyslusluprázdnotě, jako nedostatečnému vztahu k vnějšímu světu se nejvíce ve svém
díle věnoval V. Frankl. Ve svém "učení o smyslu oproti smysluprázdnotě" se Frankl zaměřil
na  otázku  utrpení  z  nesmyslnosti  existence.  Frankl  si  však  tuto  otázku  neklade  ve  významu,
co činí člověka nemocného, ale co mu naopak umožňuje říkat i takovému životu ano. Ptá se,
co je tím proč, které člověku pomáhá překonat utrpení, nouzi nebo nemoc. 
Podle  Frankla  jedině  člověk  zakouší  problematičnost  a  pochybnost  své  vlastní
existence,  protože  jedině  člověk  se  může  ptát  po  smyslu  své  vlastní  existence  a  tím  ji
zpochybnit  (Frankl  1994b,  s.  43-51).  Pochybnosti  o  smyslu  existence  (hledání  hodnot,
vymezování si vlastního obsahu života, rozpor mezi požadavky života a vlastními nároky na
život) obvykle doprovází pocity úzkosti z prázdnoty a bezesmyslnosti existence (existenciální
vakuum).  Ty  nejsou  primárně  ničím  patologickým,  naopak  podle  Frankla jsou výrazem toho
nejlidštějšího v člověku. Způsoby vyrovnávání se s existenciálním vakuem (příp. existenciální
frustrací  -  zmaření  dosažení  "smyslu"),  jsou  různé,  patologické  vyústění  pak  představuje
noogenní  neurózu.(Noogenní  neurózy  vycházejí  z  duchovní  dimenze  a  jsou  odrazem
konfliktu  osoby  a  svědomí  (hodnot).  Speciálním  případem  noogenní  neurózy  je  nedělní
neuróza  -  deprese  objevující  se  jakmile  skončí  běžná  zaměstnanost  a  člověku  mohou  volně
pronikat do vědomí myšlenky o smyslu života. )
Při hledání existenciálního smyslu, respektive při stavu existenciální nouze - při ztrátě
orientace, bezesmyslnosti a prázdnotě života - pomáhá logoterapie, jako na smysl orientované
poradenství.  Logoterapie  poukazuje  na  možnosti  nalezení  smyslu  v  nových,  svízelných  a
beznadějných  situacích.  Zdůrazňuje  umístění  člověka  do  světa  (objektivní  hodnoty,  smysl),
pozitivní  pohled  na  člověka  a  svět,  orientaci  na  budoucí  -  k výzvám,  které  může  pacient  v
budoucnosti  splnit  (podpoření  "vůle  ke  smyslu").  V logoterapeutickém  zacházení  je
posilována  pozice  duchovního  (vzdormoc  ducha  -  schopnost  aktivně  a  svobodně  zaujímat
postoje)  a  to  zvědoměním  schopnosti  sebedistance  a  zaměřením  se  na  schopnost
sebetranscendence.
Podle  Frankla  (Frankl  1999)  má  logoterapie  pět  indikačních  oblastí,  které  přebírá  i
současná existenciální analýza: 
• jako  specifická  terapie  noogenních  neuróz,  neurotických  problémů  vzniklých
z duchovních  zdrojů  (smysluprázdnota,  konflikt  svědomí,  strach  ze  svobody  či
odpovědnosti, duchovních rozhodnutí aj.)
• jako  nespecifická  terapie  psychogenních  neuróz  a  psychosomatických  onemocnění
(přináší  nové  perspektivy,  horizont  smyslu)  Frankl  předpokládá  noogenní  ohrožení
(noogenezi) v základu mnoha dalších onemocnění
• ako  lékařská  péče  o  duši,  obecný  přístup  ke  klientům  (nikoli  odborná  terapie,  ale  spíše
jako  doprovázení  nemocných),  kteří  jsou  vystaveni  nevyhnutelnému  utrpení  (např.
tělesnému postižení, nevyléčitelné nemoci, neplodnosti, ztrátě aj.)
• jako  lidská  péče  zacházející  s  "lidskými"  (noetivními)  problémy  (kolektivní  neurózy,
"patologie  doby",  provizorní,  fatalistický,  nihilistický  postoj  k  existenci,  fanatismus  …),
které již nespadají do medicínského okruhu a jsou spíše sociogenní
• jako obrana nihilistické a redukcionistické indoktrinaci terapeuta či psychoterapeutického
směru ("iatrogenní" neurózy)
specifické logoterapeutické postupy: 
- Dereflexe (D) 
- Paradoxní intence (PI) 
- Postojová změna (EM)
- Metoda hledání smyslu (SEM)
- Metoda posilování vůle (WSM)
- Personale positions Findung (PP)

POVAHA TERAPEUTICKÉHO VZTAHU V EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZE

Povaha  terapeutického  vztahu  v  existenciálně  analytické  terapii  byla  již  z  velké  části
popsána  v předcházejících  kapitolách.  Z  výše  uvedeného  se  tak,  podle  A.  Längleho,  jeví  v
existenciálně analytickém terapeutickém vztahu tři důležité osobní schopnosti terapeuta: „Za
zmínění  stojí  obzvlášť  tři  specifické  schopnosti  osoby  pro  terapii  …  schopnost  setrvat  u
tématu  (problému,  možnosti  smyslu),  otevřít  se,  aktivovat  schopnost  klienta  být  ve  vztahu.”
(Längle 1989, s. 5).
Vedle  těchto  požadavků  na  terapeuta  považuji  za  důležité  zmínit  fenomenologický
postoj,  který  je  součástí  fenomenologické  analýzy  a  zároveň  psychoterapeutickým  postojem.
Fenomenologický postoj je otevřený ke klientovi a snaží se jej vidět tak, jak se sám projevuje
(jeví),  v  jeho  svérázu  a  jedinečnosti.  Vychází  z  Heideggrova  hermeneutického  posunu
původní  Husserlovy  fenomenologie  (Heidegger  1996,  s.  43-56)a Schelerova  více  psychologického  pojetí  fenomenologie  jako  dívajícího  se  vědomí  (Scheler
1968, s. 75-81). Prakticky tedy jde o postoj otevřenosti ke klientovi za
současného vědomého odsunutí ("uzávorkování") toho, co už o klientovi vím, mého obrazu o
něm,  psychologických  a  jiných  konstruktů a toho, jak na mě klient a situace působí. Snažím
se  tedy  uchopit  podstatu  (to,  co  je  nezaměnitelné),  toho,  co  se  mi  jeví.  K  tomu  je  třeba  akt
trpělivosti, odvahy a důvěry, protože se otvírám něčemu (situaci i sám sobě) a nevím co se mi
ukáže. Tento postoj umožňuje vstupovat do dialogu (setkání s klientem), za vzniku zvláštního
vztahu mezi klientem a terapeutem, atmosférou spolunáležitosti. V této atmosféře otevřenosti
a prostoru pro to, co se během terapie ukazuje. Potom je možné zůstat u těchto "jevů" setrvat
a  nechat  je  rozvinout  v  celé  jejich  šíři  a  významech.  Klient  tak  může  lépe  porozumět  dané
skutečnosti, své situaci. 
K  terapeutickému  vztahu  říká  Längle  poněkud  nadneseně:  „Dobrý  existenciální
analytik  nedělá  existenciální  analýzu  a  logoterapii,  nýbrž  to,  co  pacient  potřebuje,  má
zapotřebí.” (Längle 1989c, s. 45).

Aktualizováno Sobota, 11 Duben 2009 11:14