Logoterapie bývá označována jako třetí vídeňský psychoterapeutický směr, vedle psychoanalýzy Sigmunda Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera. Občas bývá přezdívána „psychologií výšin“, a to v protikladu k „hlubinné psychologii“. Logoterapie je terapeutický přístup, orientovaný na tematiku smyslu života (řecky „logos“). Poukazuje na lidskou potřebu žít smysluplně a soustřeďuje se na hledání a uskutečňování tohoto smyslu v konkrétních podmínkách života jedince. Termín logoterapie poprvé veřejně použil Viktor Emil Frankl (1905–1997) v roce 1926. Tento vídeňský neurolog a psychiatr sice uznával platnost Freudovy „vůle ke slasti“ i Adlerovy „vůle k moci“, tvrdil však, že nemohou být nejzazší motivací lidského života. Tu spatřoval ve „vůli ke smyslu“. Frankl se tím vymezoval proti redukcionistickým tendencím obou dalších vídeňských terapeutických směrů a snažil se je vyvážit rozšířením o specificky lidskou, duchovní dimenzi. Logoterapie byla v původním Franklově pojetí doplněním psychoanalýzy a individuální psychologie, specifickou léčbou noogenních neuróz (neuróz ze ztráty smyslu). Později vnímal Frankl logoterapii spíše jako obecný příspěvek k péči o duši, rehumanizaci společenských věd a pomáhajících profesí.
Ještě za Franklova života došlo k vývoji dvou rozdílných přístupů k logoterapii, z nichž se počátkem devadesátých let 20. století vyvinuly dva svébytné směry. Jejich hlavními představiteli jsou Elisabeth Lukasová, resp. Alfried Längle. Na ně navazují další osobnosti, odborné společnosti a vzdělávací instituty v mnoha zemích světa. Rozdílné tendence se projevily především v otázce vztahu logoterapie k psychoterapii. Lukasová důsledně dbá na tradici „péče o duši“ ve smyslu původní Franklovy koncepce, svůj přístup pak nazývá „originální logoterapií podle V. E. Frankla. V případě potřeby logoterapii kombinuje s dalšími psychoterapeutickými a poradenskými přístupy. Längle naproti tomu pojímá logoterapii jako součást existenciální analýzy.
Frankl přenesl do psychologické a lékařské praxe otázky, které byly do té doby rozpracovávány především na poli filosofie a teologie, např. otázku utrpení z nesmyslnosti existence, otázku odpovědnosti, svobody člověka apod. Franklovo chápání člověka a světa vychází z klasické západní filosofické tradice (Platón, Aristotelés), z filosofie existence a fenomenologie (zejména M. Scheler, K. Jaspers, E. Husserl, M. Heidegger, M. Buber). Významně jej také ovlivnilo setkávání s lidmi v mezních životních situacích, nejprve s pacienty, později se spoluvězni v nacistických koncentračních táborech. Teoretickým základem logoterapie, někdy Franklem označovaným jako existenciální analýza, je „optimistická“ antropologie. Frankova antropologie spočívá na dvou pilířích. Prvním z nich je předpoklad, že život má za všech okolností smysl, který se dá naplnit uskutečňováním hodnot (prožitkových, tvůrčích nebo postojových). Druhým pilířem je rozpracování koncepce „noetické dimenze člověka – osoby“. Frankl popisuje člověka jako dynamickou jednotu tří různých dimenzí lidského bytí: somatické, psychické a specificky lidské – noetické. V noetické (duchovní) rovině se člověk jako osoba může svobodně rozhodovat na základě schopnosti sebeodstupu (od sebe sama, svých nároků, pocitů apod.). Osoba se může svobodně postavit i k nezměnitelným danostem života jako je utrpení, vina, smrt či vlastní somatická a psychická rovina (vzdormoc ducha). Ve Franklově pojetí je osoba sebeurčující – rozhoduje, co se v příštím okamžiku stane, co učiní: jaké zaujme postoje a uskuteční hodnoty. Osoba je však zároveň vždy nositelem odpovědnosti za to, co činní, jak žije a naplňuje hodnoty přítomné situace (smysl). Smysl je prociťován skrze svědomí, jako to nejlepší možné rozhodnutí a jednání v dané situaci na pozadí konkrétní skutečnosti. Aby situace mohla být zažívána jako naplněná a smysluplná, nesmí být v rozporu s primární motivační silou člověka – „vůlí ke smyslu. K tomu je nutná schopnost osoby k sebepřeshu, schopnost zaměřit se i na jiné hodnoty než na sebe sama. Logoterapie jako terapeutický přístup vychází především z následujících postupů:
- Terapeutická technika dereflexe – tento odvrat od sebereflexe má
za cíl nastolit přirozený sebeodstup a obnovit schopnost sebepřesahu,
otevřenosti k přesahujícím hodnotám.Dereflexe je indikována u poruch
spánku, při hyperreflexi normálně neuvědomovanýchstavů (např.
vegetativních funkcí), u sexuálních dysfunkcí, nutkavých stavů a
drogových závislostí. Terapeut vede klienta k novému pojímání možností
situace, kterému brání například nadměrné úsilí o výkon (hyperintence)
nebo přílišné pozorování (hyperreflexe) sebe sama či nějakého symptomu.
Nové pojetí směřuje k takovým obsahům, kvůli kterým je klient ochoten
sebe sama upozadit.
- Paradoxní intence – terapeutický postup, kdy je klient terapeutem veden a povzbuzován k tomu, aby si paradoxně přál, a to v té nejvyhrocenější možné podobě, to, čeho se tolik obává, před čím utíká nebo proti čemu bojuje. Technika paradoxní intence je postavena na schopnosti klienta k sebeodstupu, v tomto případě k sebeironii a humoru, přičemž se klient nevysmívá sám sobě, ale svému strachu. Paradoxní intence je indikována při psychosomatických příznacích strachu (nespavost, červenání se, tréma, …), anticipační úzkosti (strachu před strachem), fobických a nutkavých stavech. Naopak není vhodná při generalizovaném a psychotickém strachu nebo při hrozící sebevraždě.
- Postojová změna je nejen specifickou technikou, ale obecným principem vedení rozhovoru v logoterapii formou tzv. „sokratovského dialogu“. Terapeut se snaží dovést klienta pomocí otázek nejdříve k relativizaci hodnot a poté k překonání tohoto rozporu zaujetím nového postoje. Hledají spolu směr nového způsobu pojímání možností v dané situaci, konkrétní „proč“ (smysl situace), které klientovi pomáhá překonávat utrpení, nemoc či smysluprázdnotu. Postojová změna je indikována především pro práci s nevyhnutelným utrpením (utrpení, vina, smrt) a u neosobních postojů bránících naplněnému životu.