(Projev v roce 1988 při vzpomínkové slavnosti na náměstí před vídeňskou radnicí.)
Pane
starosto, milí Vídeňané! Doufám ve Vaše pochopení, a proto Vás chci nyní
poprosit, abyste společně se mnou vzpomněli na mého otce, který zahynul
v Terezíně, na mého bratra, který zahynul v Osvětimi, na mou ženu,
která nechala svůj mladý život Bergen-Belsenu. Neočekávejte však ode mne
slova nenávisti. Ostatně, koho bych měl nenávidět? Znal jsem pouze
oběti, neznám však pachatele. Alespoň je neznám osobně – a obviňovat
někoho neosobně, kolektivně, to striktně odmítám. Neexistuje žádná
kolektivní vina. A věřte mi, že to neříkám poprvé. Tvrdil jsem to od
prvního dne svého osvobození z koncentračního tábora. Věřím, že by bylo
zločinem označit za kolektivně vinné Rakušany, kterým je dnes méně než
padesát let. Řečeno psychiatrickou terminologií: byl by to zločin, pokud
by se nejednalo o případ šílenství, a navíc i krok zpátky k ideologii
nacionálně socialistické rasové nadřazenosti. Tolik budiž řečeno těm,
kdož věří, že člověk musí mít pocit viny nebo že se má přinejmenším
stydět za věc, kterou neudělal ani nepřipustil on sám, nýbrž kterou
způsobili jeho rodiče nebo dokonce prarodiče. A domnívám se, že oběti
někdejšího kolektivního pronásledování by měly být a že také budou
první, kdo se mnou bude souhlasit, ledaže by chtěly vehnat současnou
mládež do náručí starým nacistům nebo neonacistům. 15. srpna 1945 jsem
se vrátil společně s několika Vídeňáky (mj. s paní Rosou Jochmannovou)
nákladním autem do Vídně. Byl to první možný transport, i když vlastně
také pouze ilegální. Od té doby jsem byl třiašedesátkrát pozván do USA –
na univerzity apod. Z každé této cesty jsem se vrátil do Rakouska. Ne
proto, že by Rakušané tolik milovali mne, ale proto, že jsem miloval
Rakousko. Láska, jak všichni víme, není vždy založena na vzájemnosti. V
USA se mne pokaždé ptali, proč jsem nepřijel už před válkou. Musel jsem
pak vysvětlovat, že jsem roky čekal na vízum do USA. A když bylo
vyřízeno, bylo už pozdě. Nesnesl jsem prostě pomyšlení, že bych své
staré rodiče ponechal jejich osudu pod vládou nacistů. Dal jsem přednost
tomu, že budu sdílet jejich osud společně s nimi; bylo mi to bližší.
Američané se pak ptali, proč jsem tedy nepřišel do USA hned po válce?
Proč jsem se vracel do Vídně? Cožpak mně a mým lidem ve Vídni málo
ublížili? A já jsem jim na to říkal: Podívejte, ve Vídni žila například
jedna katolická baronka – mj. objevitelka a mecenáška velkého dělnického
básníka A. Petzolda – a ta po celou válku ve svém bytě schovávala jednu
moji sestřenici a tím jí zachránila život. Jiný příklad: jeden vídeňský
právník – socialista – mi za války dával potraviny, kdykoli mohl,
ačkoli tím ohrožoval sám sebe. Byl to Bruno Pittermann. A teď mi
řekněte, ptal jsem se pak Američanů, proč bych se neměl vracet do města,
ve kterém žijí takoví lidé. Asi mi nyní řeknete a namítnete, že to jsou
jen výjimky. Lidé byli spíše oportunističtí. Ale měli klást odpor. V
tom Vám musím dát za pravdu. Ale mějte prosím na paměti, že odpor
předpokládá hrdinství a hrdinství je možno očekávat pouze od jednoho
jediného člověka – od sebe sama! Ten, kdo říká, že bylo správnější
nechat se zavřít, než přistoupit na kompromisy a přizpůsobovat se
nacistům, má pravdu, ale pouze v tom případě, jestliže tuto pravdu
potvrdil sám za sebe tím, že se nechal strčit do koncentráku, namísto
toho, aby se nějak zpronevěřil sobě a svému přesvědčení. Jak může mladá
generace rozumět tomu, jak se tehdy museli lidé třást o osud a svobodu
svou i svých rodin, za které přece zodpovídali. To vše je třeba mít na
mysli. Ale o to víc pak musíme obdivovat ty, kteří měli tu odvahu a v
nebezpečí života se připojili ke hnutí odporu (jako např. můj nejlepší
přítel, který skončil svůj mladý život pod sekyrou pro rozvracení bojové
morálky armády). Nacionální socialismus vyvolal rasové šílenství, ale
jestli Vám mohu prozradit, co si o tom myslím, zní má odpověď takto:
Existují jen dvě lidské rasy, a to je rasa lidí slušných a rasa lidí,
kteří slušní nejsou. Hranice mezi těmito oběma rasami prochází napříč
všemi národy a uvnitř těchto národů prochází všemi stranami a
seskupeními všech druhů. I ti, kdož byli v koncentračním táboře, patří
na tu či onu stranu; dokonce i mezi příslušníky SS bylo možno potkat
docela slušné lidi, stejně jako mezi odsouzenými byl naopak nejeden lump
(mizera). Slušní lidé tvořili vždy menšinu a myslím, že jí vždy
zůstanou. Ale nebezpečí spočívá v něčem jiném. V tom, když režim, když
politický systém vynese neslušné lidi nahoru a postará se o to, aby se
tento negativní výběr národa dostal ke kormidlu. To je skutečné
nebezpečí, ale před tím není žádný národ uchráněn. V tomto smyslu se
odvažuji tvrdit, že v podstatě každý národ je schopen rozpoutání
genocidy. Jaké politické důsledky z toho všeho můžeme vyvodit? Dle mého
názoru existují pouze dva politické styly nebo – dovolte mi to tak
vyjádřit – dva typy politiků. Jedni věří, že účel světí prostředky,
všechny prostředky včetně terorismu. Zatímco druhý typ politiků si
zůstává velmi dobře vědom toho, že existují i prostředky, které znesvětí
i ten nejsvětější cíl. A je to tento typ politiků, od kterého očekávám,
že i v hluku těchto březnových dnů uslyší hlas rozumu a zaslechne výzvu
doby, lépe řečeno tohoto výročí. A ten by mohl znít, že všichni, kdož
mají dobrou vůli, by si měli podat ruce přes všechny hroby a přes
všechny zákopy!
Děkuji Vám.