Frankl pojímal logoterapii jako na smysl orientovaný psychoterapeutický přístup vycházející z „duchovních zdrojů“, který je připraven spolupracovat s tradiční psychoterapií. Logoterapie tak byla protikladem a zároveň doplněním Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie. Frankl se vymezoval především proti redukcionistickým tendencím těchto směrů a snažil se je vyvážit rozšířením o „specificky lidskou dimenzi“. Později vnímal Frankl logoterapii spíše jako příspěvek k „rehumanizaci psychoterapie“.
Pojmu „existenciální analýza“ neužívá Frankl ve svém díle zcela jednotně (někdy jako filosoficko-antropologický základ logoterapie jindy jako analýzu konkrétního člověka). Převážně však pojímal existenciální analýzu jako teoreticko-výzkumný směr, který se zabývá ontologickou rovinou existence. V základu existenciální analýzy stojí Franklovo pojetí člověka (existence) – antropologická koncepce – přesvědčení, že člověku jde především o smysl. Touto koncepcí se prolínají dvě základní otázky: co činí člověka člověkem (co je specificky lidské) a co mu umožňuje existenciálně žít – prožít „zdravý“, naplněný život.